Cesta začíná...

V pátek 17. srpna přišel den, na který jsme se dlouho těšili a kterého jsme se zároveň báli: Měli jsme odletět do Ameriky. Většinu věcí jsme nechali dost na poslední chvíli, takže pár dnů před odletem jsme ještě neměli ani pojištění, ani kufry, ani spoustu jiných věcí. Zato jsme byli celkem klidní. Tak klidní a uvolnění, že jsem se až bál, že to všechno špatně dopadne. Ale vcelku jsme si byli jistí, že se o nás Pán Bůh postará. A taky že ano: Věci se sice průběžně komplikovaly, ale taky se zase spravovaly.

Ve čtvrtek (den před odletem) přijela tchýně s tchánem, aby nám pohlídali děti, abychom mohli balit. Vzali s sebou ale taky synovce a sestřenici, takže u nás byl takový zmatek, že na balení nebylo ani pomyšlení. Děcka byla ale šťastná, že je ještě uvidí, a já, že mi tchyně spravila délku kalhot a tchán připojil termostat. Balit jsme ale museli teprve až odjeli a naše děcka šla spát.

Odpoledne jsem dostal SMS od Michala Romanského, který nás měl vést do Prahy na letiště, že mu není dobře a že se máme modlit, aby nás tam mohl zavézt. Trošku nás to vyděsilo. Říkali jsme si, že bude opravdu problém sehnat během několika hodin někoho, kdo má velké auto (na našich šest velkých kufrů, nosičku, kočárek, šest příručních zavazadel, dva dospělé a dvě děti, o řidiči nemluvě) a kdo bude ochotný nás ve dvě hodiny v noci vézt do Prahy na letiště. Já už jsem začal hledat vlaky a MHD po Praze a přemýšlet, jak zařídit, aby děti přežily noční transport ve zdraví. Naštěstí je Jana drsnější než já a začala obvolávat kamarády s velkým autem. Zavolali jsme dvěma -- a oba byli ochotní nás tam hodit. A i Michal se nám nabízel, přestože mu podle všeho nebylo vůbec dobře. Ta církev je úžasný vynález a kamarádi ještě ještě lepší. Takže jsme si nakonec mohli vybírat. Vybrali jsme si Bouše Michala, protože má větší auto než Olda Auda (ale stejně se mu nakonec všechny naše krámy nevešly dovnitř a kočárek se vezl na střeše). Jsme Bohoušovi velice vděční, že nás tam hodil a veřejně mu tímto děkujeme: Děkujeme!

Cesta do Prahy proběhla hladce, stejně jako odbavení na letišti, takže nemá smysl o něm psát.

V letadle nám s Janou bylo trošku šoufl a přemýšleli jsme, jak přežijeme cestu přes oceán, kde, jak jsme si mysleli, to musí být ještě mnohem horší (ale nebylo -- dál už to bylo úplně vpohodě). Taky se mi moc nelíbílo, že celé letadlo vypadá zevnitř jako z umělé hmoty a že se křídla při jakémkoli manévru docela třesou.

Perfektní bylo, že letadlo bylo poloprázdné, takže jsme pěkně viděli ven. Byl to náš první let vůbec, tak jsme si ho užívali (jenom já jsem letěl kdysi jako malé dítě do Rumunska, ale z toho si pamatuju jenom plastový příbor, který mě tehdy nadchl, a černou olivu, ze které mi bylo zle). Na začátku nebylo přes mraky skoro nic vidět, ale v Holandsku se viditelnost zlepšila, zvlášť když už jsme byli blízko Amsterodamu a klesli jsme trošku níž. Krajina byla moc hezká. Hned jsme si vzpomněl na Nilse Holgersona, kterému zemědělská krajina připadala z hřbetu husy jako kostkovaná deka. Právě tak vypadalo Holansko z našeho letadla: pravoúhlé různobarevné obdélníky a na nich strašná spousta větrných elektrárem (zřejmě modernější varianta proslavených větrných mlýnů). Jana tvrdila, že obdélníky neoddělovaly silnice, jak jsem si myslel, ale kanály. Moc se mi nezdá, že by mohly být tak pravoúhlé, ale nevím. Někoho se budeme muset zeptat.

V letadle dali děckám každému jeho hračku. Julii jakési letadýlko s magnetickými kolečky, které se dalo pohánět (či spíš magneticky odstrkovat) plastovým výliskem tvaru praku, který měl na koncích schované další dva magnetky. Myslím, ale nevím to jistě, že jsme tuhle hračku ztratili v jednom z dalších letadel. Kryštof dostal malé plastové člověče nezlob se. A to se nám moc hodilo -- už jsme ho hráli aspoň pětkrát nebo šestkrát.

Přistáli jsme s lehkým drncnutím a vydali se vstříc dalším dobrodružstvím. To první čekalo hned na gateu. Krásná holandská blondýma mi (a jedné stejně postižené rodině) vysvětlila, že mi kočárek pro Julii rozhodně nevydá. Že mají málo personálu a kdesi cosi. Mám prý doufat, že mi kočárek naloží do správného letadla. Tak jsem přemýšlel, jestli jsme o něj náhodou nepřišli.

Kočárek nám dost chyběl, protože se ukázalo, že amsterodamské letiště je ukrutně veliké -- a že náš gate je přesně na opačné straně. Ušli jsme se vzpouzející se Julií snad dva kilometry, než jsme se tam dostali. Jezdící pásy trošku pomohly. Na druhou stranu poskytly Julii příležitost se odřít -- to, když se pokusila nohama jet po pásu a tělem se přilepit ke stěně.

Měl jsem docela obavu, jak to všechno najdeme. Na letišti sice byly světelné tabule s odlety, ale z nějakého důvodu ukazoval každý řádek (teda, abych příliš nezevšeobecňoval, tak tedy náš řádek) střídavě tři různé odlety -- sice všechny do Chicago a ze stejného gatu, ale jméno společnosti a číslo letu se lišily. Měnilo se to dost rychle, takže jsem si nebyl moc jistý, že vůbec jdeme dobře. Ale nakonec jsme náš gate dobře našli.

Po cestě jsem se tloukl do hlavy, že jsem se někoho nezeptal, jak to vlastně na letišti probíhá, takže jsme spíš odhadovali, co máme kdy dělat a kam jít. Naštěstí se o nás Pán Bůh postaral a všechno jsme našli.

V Amsterodamu se taky ukázalo, že se úředníkům moc nelíbí, že mám obě děti zapsané v mém pase, místo aby měly svůj vlastní pas. To se pak opakovalo u každého dalšího úředníka, kterého jsme potkali. Při kontrole na security jsme získali malou protekci: Julie si totiž shodila jeden ze sloupků, který vytyčoval cestu, na hlavu a ukrutně řvala. Všichni na security z toho byli vyděšení, jestli se jí něco nestalo, a byli na nás moc hodní. Dokonce jsme si ani nemuseli na rozdíl od ostatních zout boty.

Letadlo přes oceán bylo mnohem větší než to do Amsterodamu. V tom prvním byly dvě řady sedadel po třech a uprostřed ulička. Tady byly řady tři: dvě, čtyři a zase dvě sedadla. My jsme seděli v těch dvou u okna pěkně za sebou, takže jsme měli báječný výhled. Tedy aspoň nad Británií a pak nad USA, protože nad oceánem i nad Kanadou byla pod námi souvislá vrstva mraků. Ale i ty mraky vypadaly dost dobře. Jednou nebo dvakrát jsme dokonce minuli nějaké další letadlo, ale než jsem si rozmyslel, jak udělat fotku, bylo pryč. Děcka na palubě skoro nespaly, a když, tak na střídačku, takže my jsme nespali vůbec.

Letiště v Chicago je (zdá se mi) mnohem větší, ale taky příjemnější než v Amsterodamu. Našli jsme tu náš kočár a ztratili jeden kufr. Prý ho v Amsterodamu nestihli naložit a poslali ho do Washingtonu. (Pořád ho ještě nemáme. Měli nám ho sice poslat na letiště do Waco, ale zatím ještě nedorazil. Naštěstí v něm nebylo nic, bez čeho bychom se krátkodobě neobešli.) Dost jsem koukal, jak s kufry zachází. Podle všeho dost brutálně. V Praze jsme je nechali zabalit do jakési folie. Tady byla folie místy úplně stržená. Ale díky Bohu za ni -- bez ní bychom své kufry rozhodně nepoznali. Zapomněli jsme si je totiž označit. Navíc jsme si většinu vypůjčili a ty naše jsme měli v době odletu pár hodin, takže jsme moc nevěděli, jak vlastně vypadají. Takto to ale byly na celém letišti jediné kurfy ve folii (nebo jejích zbytcích), takže se daly krásně poznat. Za ty prachy to fakt stálo. Mnohem víc mě ale překvapilo, že kufry prostě vyjedou a každý si může vzít ty, které se mu nejvíc líbí. Dost se divím, že si je prostě neodnese nějaký zloděj. Lidi jsou asi poctivější, než vypadají.

Imigrační úředník v Chicago nedělal problémy, a tak jsme hledali, jak se dostat z terminálu číslo 5 na terminál číslo 1. Na rozdíl od Amsterodamu, kde člověk musí pěšky, tu za tím účelem mají krásnou šalinu. Ukázalo se však, že do ní nesmíme s kufry -- ty musíme odbavit na letišti. Tak jsem šel k jedné uniformované černošce a ptal se jí, co s tím. Než mi stihla odpovědět, přišel další černoch a řekl, že si je vezme a udělá to. Moc se mi nechtělo mu je dát (nikdy před tím jsem ho neviděl), ale když se za něj ta první černoška přimluvila, tak jsem mu je nakonec dal. A opravdu je neukradl, ale poslal, kam patřily.

My jsme zatím jeli se řvoucí Julií na terminál číslo 1. Dost se mi líbilo, že Američani okolo nás se na nás celou dobu usmívali a snažili se se řvoucí Julčou komunikovat. Nenašel se ani jeden, který by řekl: "Maminko, uklidněte si to dítě! Ruší nás!" Tak to bylo celou dobu -- i v dalších letadlech a na letištích. Vůbec se tu dost usmívají. Pokud to vydrží, bude se nám tu asi fakt líbit.

V Chicagu jsme čekali dost dlouho, částečně proto, že jsme přes oceán přeletěli asi o hodinu rychleji, než bylo v plánu. Julie usnula v kočáře, Kryštof na lavičce málem taky. Na security tu byl jediny nepřijemny uřednik za celou dobu. Za to to ale stálo za to. Nejen že nas donutil zout se, ale museli jsme spící Julii vytahnout z kočaru, aby si ho mohli pořádně proskenovat. Asi se báli, že v něm máme ukrytou bombu nebo co.

Poslední let z Chicago do Dallasu měl nějakou smůlu. Přeložili mu gate (což jsme zjitili až potom, co jsme na ten první a nejvzdálenější ze všech přišli) a vyletěl s velkým zpožděním. Původně jsme měli letenky daleko od sebe a v business class (jak jsme k tomu přišli, to teda nevím). Na letišti nám je z vlastní vůle přebookovali tak, že jsme seděli zase pěkně vedle sebe. Podle letenek to byla business class, ale rozdíl mezi ní a economy jsem teda nepozoroval.

Opět jsme měli okénko, ale nic si z letu nepamatuju, protože už jsem byl strašně unavený (naposledy jsem spal ve středu v noci, protože ve čtvrtek před odletem jsme ještě balili a klábosili s Oldou Audou, takže jsem nespal, no, ani nevím kolik hodin, ale rozhodně aspoň 36) a usnul jsem. Díky tomu, že děcka taky (poprvé synchronizovaně) spaly. Probudil jsem se až při přistání. Trošku jsem se divil, že lidé nevystupují. Ukázalo se, že je to proto, že nejsme v Dallasu v Texasu, ale v Tulse v Oklahomě -- v Dallasu že je špatné počasí, které nějak souvisí s hurikánem, který tu měli den před tím. Nevěděl jsem, co se bude dít, ale jen jsme natankovali a letěli pěkně do Dallasu.

Tam už na nás čekala Linda Stanford, moje budoucí šéfová. Vyklubala se z ní moc příjemná paní. Odvezla nás domů do Waco, které je asi sto mil jižně od Dallasu. Sem jsme dorazili v jednu hodinu po půlnoci místního času (v osm ráno českého).

Celkově jsme tedy cestovali asi 30 hodin (včetně cesty autem do Prahy a znova autem do Waco). Nespali jsme pořádně ... no, ani nevím jak dlouho a nechci to počítat (je pozdě večer, jsem ospalý a stejně bych to spočítal blbě). Děcka na rozdíl od nás spala v autě do Prahy i do Waco a trochu víc i v letadlech. Takže nechtěly spát, ale hrát si. O půl třetí jsem si myslel, že už usnou, a šel jsem spát. Ale chyba lávky -- Jana se s nimi trápila ještě až do půl páté, ale o tom jsem já už nic nevěděl. Prý se mě pokusila vzbudit, ale to opravdu nepochodila.

Teď je deset hodin deset minut večer a já jsem šeredně ospalý (jet leg ale díky nevyspání nemám). Takže jdu spát. Pokračování příště.