První den v Texasu

Doufám, že jste můj popis naší cesty sem nepochopili jako nějaké stížnosti. Cesta se nám líbila -- spíš než nepříjemná byla legrační. A všechno, zdá se, dobře dopadlo, i když ještě pořád nemáme jeden kufr. Ale Pán Bůh se o nás výborně postaral a řekl bych, že jsme si to díky němu pořádně užili. A teď už ke slíbenému prvnímu dni.

Nevím přesně, od kdy mám ten "první den" vlasntě počítat, protože jsme přijeli velmi brzy ráno (v jednu hodinu v noci) a šli spát ještě více ráno -- já o půl třetí a Jana o půl páté ráno. Nejlepší bude začít o půl deváté, kdy jsem vstával k Julii, která se právě probudila. Jana a Kryštof ještě spali. Spali a spali asi do jedenácti. Pak jsme se najedli a šli (Jana a Julie) znovu spát. Prostě hotoví broučci. Já si mezitím hrál s Kryštofem, který v mezičase trošku blinkal.

Co jíst jsme tu měli díky tomu, že nám Linda (moje šéfová) trošku nakoupila do začátku. Nicméně ve čtyři přišla, abychom zajeli nakoupit pořádně. Protože Jana i Julie pořád ještě spaly a u Kryštofa nebylo jisté, že neznečistí auto, jel jsem s ní sám, vybaven dlouhým seznamem věcí, které jsem měl koupil. Asi tak u třetiny jsem neměl nejmenší tušení, jak se můžou anglicky jmenovat.

Nejdřív jsme ale jeli na letiště pro kufr, který tam na nás měl čekat. Ale nečekal. Tak nevím, kdy ho dostaneme.

Pak jsme jeli nakupovat do nějakého supermarketu. Z venku nevypadal nijak veliký, tak maximálně jako náš Spaar a rozhodně menší než náš Globus. Jenže uvnitř to bylo dost jinačí. Hlavně tu mají ode všeho mnohem víc druhů. Takže jsem si musel lámat hlavu, kterou odrůdu rajčat, jablek, broskví, ale taky cibule nebo mrkve vlastně chci. Vzhledem k tomu, že většinu těch odrůd jsem v životě neviděl, to nebylo lehké rozhodnutí. Nebo vlastně bylo -- rozhodovaly nakonec jen dvě věci: cena a to, co mi poradila Linda. Prostě zeleninový a ovocný ráj.

Stejně velký výběr mají i u věcí, u kterých bych to nikdy nečekal. Třeba mají několik druhů octa: bílý, tmavý a ještě nějaký další. A k tomu samozřejmě různé ochucené octy, ale ty nepočítám, protože to už snad ani není ocet. Jo, budu muset zjistit, čemu tak asi nejvíc odpovídá naše tatarka. Tady totiž mají asi tak půl milionu různých dressingů.

No, celkově jsme tam strávili asi tak tři hodiny a já utratil něco přes sto padesát dolarů. Zato jsem měl nákupní koš pořádně napěchovaný. Za zmínku stojí už asi jen jediná věc, o které asi všichni víte, ale mě trošku překvapila. Než jsme vyrazili, ptal jsem se Lindy, jestli si mám na nákup vzít nějaké tašky, nebo jestli mi je dají. Bylo jasné, že moc nechápe, na co se to vlastně ptám. U kasy nejen že mi na všechno tašky dali, ale ještě tam stál chlap, který mi ty věci do těch tašek skládal a dával zpátky do košíku. Prvně jsem na něho koukal, jestli to není zloděj a nechce mi moje draze nabyté potraviny odnést, ale ne, byl to opravdu zaměstnanec H.E.B. Moc milé. Když jsem mu poděkoval za pomoc, koukal dost překvapeně -- asi jim nikdo neděkuje. Asi jako já, když se mě před tím chlap u kasy ptal, jestli se mi daří dobře -- to jsem nečekal a trvalo mi dost dlouho než jsem pochopil, co vlastně chce. (No, pravda je, že jsem mu moc nerozuměl. Zatím tu rozumím celkem dobře letuškám, bílým letušákům a Lindě; a velmi špatně nebo vůbec pilotům, černým letušákům a tomu chlapovi u kasy. Jsem vážně zvědavý, kde na tom spektru budou moji budoucí studenti.)

A vlastně ještě jedna věc: U kasy jsem zažil slavnostní pocit. Linda si koupila asi dvě věci (počítám tak maximálně za deset babek) a platila šekem. Ještě nikdy jsem nikoho platit šekem neviděl. Vím, že tady je to obvyklé a zase skoro nikdo nepoužívá debitní karty (jenom kreditky), ale stejně to byl zážitek, vidět tento slavný kanonický platební instrument v akci. Jen škoda, že mi bylo hloupé koukat víc z blízka, užil bych si to ještě víc.

Po návratu nás chtěla Linda pozvat k ní domů na večeři. Ale děcka spali jak broučci (bylo asi osm večer a oni spali už někdy od oběda), takže jsme to museli odmítnout. Tak nás pozvala na dnešek (neděle) na oběd -- až se vrátí z kostela (je luteránka). Tak se těšíme. Jen nevím, jak to dopadne, protože Jana s Julií zase spí, Kryštof k tomu nemá daleko a já jsem taky děsně unavený. Mám totiž "second-hand jet-leg".

Tím mylsím zhruba to, že naše děti spaly celé odpoledne a celou noc -- asi někdy do půl druhé ráno. A pak se rozhodly, že už je den. A velmi hlasitě nás o tom přesvědčovaly, až nás opravdu přesvědčili -- tedy aspoň Janu. Já spal ještě asi do pěti ráno, kdy mě Jana vzbudila, abych zavolal tchánovi, že si má konečně zapnout skype. Ještě není ani čtvrt na jedenáct ráno, a už se těším do postele. Hlavní je vydržet -- ať nemám svůj vlastní jet-leg.

Tož tak, pokračování příště. (A ještě varování: Pokud se dozvím, že to nikdo z vás nečte a že nepíšete žádné komentáře, tak budu smutný -- aby vám to bylo pořádně líto.)