Chtěl bych být americký doktor

Asi už z titulku tušíte, co se chystám psát. Někdy po páté mi dnes Jana volala do práce, že mám rychle přijít domů, protože si Kryštof rozsekl ucho. (Víc o tom a o dnešním katastrofickém dni určitě napíše sama.) Běžel jsem domů a hotovil se k doktorovi. Tedy přesněji, domů mě zavezla má šéfka (tady píšu "šéfka", abyste všichni věděli, o kom je řeč; jinak jí ale říkám Linda a je na mně tak hodná, že si to ani náhodou nezasloužím), tedy domů mě vezla moje šéfka Linda a cestou obtelefonovávala kliniky, která má otevřeno večer. (A já přemýšlel, jestli nakonec nemá naše postsocialistická síť doktorů něco do sebe.)

O tom, jak to bylo u nás doma s Kryštofem, jak z toho šoku usnul a jak jsme hledali doklady, napíše určitě víc Jana. Já vám jen povím něco o americkém doktorovi. Nuže, klinika je velký pěkný barák. Nemocnici nepřipomíná ani náhodou -- spíš dost luxusní hotel. U vchodu (za velkým akváriem, televizí a pohodlnými širokým koženými křesly) je recepce. Tam jsem se nahlásil a potvrdil si to, co už Linda zjistila po telefonu: ať už je má zdravotní pojišťovna jakákoli, tak oni na ni nevěří, protože si ji nemůžou ověřit. Takže platím cash. A abych jim neutekl, mám jim zrovna svěřit svoji kreditku. Byli milí, ale na smlouvání to opravdu nevypadalo.

Tak jsem jim svěřil svoji debitní kartu (kterou tu vydávám za kreditku, protože zatím nikdo s ní jako s debitní kartou zacházet neumí, ale když řeknu, že je to kreditka, funguje to bez problémů) a šel se s Kryštofem posadit. K akváriu. Kromě nás tam byl jen jakýsi pár.

Čekali jsme asi dvacet třicet minut, když přišla nějaká další paní a pozvala nás dovnitř. Zvážila Kryštofa na prehistorické mechanické váze se závažím a změřila mu teplotu ultramoderním teploměrem. Přesněji řečeno, vytáhla podivnou věc, která vypadala asi jako špricka na kytky a pokusila se ji Kryštofovi zasunout do ucha. Kryštof se statečně bránil -- a to i po tom, co mi ta paní a já Kytovi vysvětlil, že je to teploměr. Když paní zvítězila, teploměr se v uchu ani neohřál (to je samozřejmě eufemismus, ohřál se, jinak by neměřil) a pípl. Prodlení jsem nepozoroval. Dost dobré. A pak nás ta paní odvedla do další místnosti a opět jsme čekali. Celkem dost dlouho, protože jsem Kryštofovi přečetl (přeložil) tři a půl obrázkové knihy pro děti. (Jedna byla o dětech u doktora a byl v ní namalovaný přesně takový teploměr, jakým měřili Kryštofovi teplotu.)

Když jsme byli v půlce té nejzajímavější knihy, přišel doktor. Že je doktor, jsme poznal jen podle toho, že mi to řekl. Tedy vlastně... No, věřím mu. Každopádně na sobě neměl žádný bílý plášť nebo tak něco. Byl oblečený jako já z práce -- slušné černé kalhoty a košili. Zeptal se, jestli má Kryštof alergii na nějaké léky (nevím proč, když mu stejně žádné nedal), umy mu ucho studenou vodou a řekl, že není potřeba to šít. Že to slepí lepidlem. A slepil Kryštofovi ucho lepidlem.

Načež jsme odpochodovali a já zaplatil $235, tj. něco kolem 5.000 Kč. Celkem dobré za pět minut práce doktora a asi osm minut práce ostatního personálu a tak dva gramy lepidla. Prostě, chtěl bych být americký doktor. Ale za tu zkušenost to rozhodně stálo. Teď už jsem to ale viděl, tak není potřeba to opakovat. Modlete se za nás, prosím. Dík.