Pedernales Falls, Longhorn Cavern a Inks Lake

Jak už psala Jana, minulý týden jsme strávili z velké části mimo Waco, nejdřív na konferenci v Austinu, pak ve třech státních parcích. Jana psala o Austinu, já teď napíšu něco málo o těch třech parcích.

V pátek už byla konference jen o "Texas-specific" věcech, takže jsem se se svolením své šéfové ulil z konference a vyrazili jsme na západ do Hill Country. Teda, Hill Country se jmenuje celý tenhle placatý kraj. Na západ od Austinu jsou ale opravdu kopce. No, spíš kopečky. Prostě, krajina je tam trochu zvlněná, asi jako naše jižní Morava. Jenom ty kaktusy jsou tu navíc.

Nejdřív jsme vyrazili do Pedernales Falls State Park. Park to není zrovna velký -- vlastně ho tvoří řeka a trošku přilehlých pozemků. A na řece nejsou opravdové vodopády, ale spíš kaskáda -- voda tam teče po kamenech dolů a tvoří různá jezírka. Celkově je to opravdu moc moc hezké. V řece se může koupat, bohužel ne na těch nejhezčích místech. Průvodce tvrdí, že je to proto, že tam je to nebezpečné. Prý kvůli povodním, které tu mohou přijít naprosto bez varování. Na informačních tabulích i na internetu jsme viděli dvě fotky -- na jedné troška vody v řece, na druhé rozbouřená řeka zaplavila údolí. Časový odstup fotek je prý pět minut.

No, nešlo to na nejhezčím místě, tak jsme se koupali trošku níž po proudu. Koupání v řece je vždycky specifický zážitek. Většinou spočívá hlavně v tom, že voda je příšerně ledová. Ne tak v Texasu -- voda v téhle říčce byla teplá jako kafe. A byl v ní velice silný proud. Hned u břehu, kde bylo mělko, se nešlo moc dobře. Trošku dál už to člověka strhávalo. Když jsem si do vody lehl, musel jsem se držet kamenů na dně, aby mě proud neodplavil. Když jsem se pustil, proud mě okamžitě strhl dolů. Nechal jsem se jím unášet a báječně si to užíval. Plavat proti proudu se nedalo -- nedokázal jsem se ani udržet na místě, natož plavat proti němu. A jak mě tak voda unášela, Kryštof začal křičet: "Tatínku, neopouštěj nás! Vrať se!" Přidala se k němu i Julie a volala: "Atí, raťse!" Jen Janě to bylo jedno.

Skvěle jsme si to užili a pryč z parku vyrazili až večer kolem šesté. To bylo vcelku odvážné, protože jsme neměli zabookované žádné spaní. Původně jsme chtěli spát ve Fredericksburgu, ale tam (i v jeho okolí) bylo všechno plné, protože tam zrovna měli Octoberfest. Tak jsem se trošku bál, jak to udělat. Navíc jsem zjistil, že bez místní kreditní karty nejsem schopný zabookovat motel ani po internetu, ani po telefonu. Tak jsme jeli na blind. Ale věřil jsem, že se o nás Pán Bůh postará a že nebudeme bloudit nocí s dvěma utahanýma dětma v sedačkách, dokud nám nedojde benzín.

Nakonec jsme spaní našli v druhém motelu, který jsme zkusili. A ani nebyl moc drahý. Spali jsme jinde, než jsme původně chtěli, ale nakonec se ukázalo, že to bylo dobře.

Druhý den, v sobotu, jsme vyrazili do Fredericksburgu. Fredericksburg nám každý doporučoval jako malebné městečko, které, jak napovídá název města i mnoha místních domů, založili emigranti z Německa. Městečko by asi bylo moc hezké, kdyby zrovna nezuřil Octoberfest, který tady všichni slaví jako velkou atrakci (zřejmě "německý" ekvivalent "českého" Westfestu). Město bylo overcrowded, prostě "předavované" -- říct "přecpané lidma" prostě nestačí, bylo přecpané davama. Všude něco prodávali a nabízeli, Kryštof pořád něco chtěl -- a na mě z toho padla děsná deprese. Takže fotografie z tohohle města veškeré žádné -- když mám depku, nefotím.

Naštěstí jsme po obědě vyrazili pryč -- do blízkého (na americké poměry je to za rohem), tak dvacet třicet mil vzádleného parku Longhorn Cavern. Tenhle park je ještě menší než ten předchozí, vlastně jen parkoviště a vchod do jeskyně. Ten vůbec nevypadá tak, jak jsme u nás zvyklí, totiž jako díra do skály. Tady je země placatá, jen v jedom místě je jí kus omylem vynechaný. No, prostě je tam díra do země, jeskyně, které se zřítil strop. Když do té díry člověk po schodech sleze, dostane se ke vchodu do jeskyně.

Ani jeskyně sama nevypadá tak, jak jsme zvyklí z Krasu. Žádné krápníky -- snad jen na jednom místě jejich příslib. Stačí tak pět, šest tisíc let a budou tam mít jeden obstojný kamenný vodopád. Zato tam mají moc pěkné chodby a sály a místy plotny velikých krystalů. Vcelku působivé.

Jeskyni prý používali Indiáni jako své sněmovní místo. Texas Rangers odtud prý jednou zachránili dívku, kterou Indiáni unesli. Za války Severu proti Jihu tu prý Jižani vyráběli střelný prach. A taky se tu ukrývala banda známého gangstera Sama Basse. Neslyšeli jste o něm? Buďte klidní, já taky ne. Ale má vlastní heslo ve Wikipedii, takže se můžete kouknout, že to byl opravdový šihák.

Večer jsme opět jeli na blind hledat ubytování, co nejblíž parku. A opět jsme našli dobře, dokonce ještě lacinější než před tím. Jediné, co mě překvapilo, bylo, že nás pořád ubytovávají nějací Indové nebo snad Pákistánci. Že by to byla jedna rodina?

V neděli jsme jeli do sousedního Inks Lake State Park. To je vpodstatě jedno jezero a nějaké cesty okolo. My jsme nejdřív vyrazili chodit. Krajina byla zajímavá, mírně zvlněná, v trávě byla spousta kaktusů. Jenže slunce pražilo víc a víc a stromy rychle ustoupili. Přelézali jsme malá údolíčka a ještě menší kopečky, lezli vysokou trávou, ve které byli pavouci a možná i hadi, a pot z nás jen lil. Místní značení je dost jednoduché -- prostě občas na zemi barevný puntík o průměru asi deset čísel, většinou v barvě velmi podobné podkladu. Nakonec jsme na jednom kopečku nebyli s to najít cestu dál a museli jsme se vrátit. Voda postupně docházela, žízeň rostla a my doufali, že nezabloudíme. Protože tohle byla ta pravá indiánská krajina -- krajina bez vody a orientačních bodů. Nakonec jsme celí umoření po čtyřech hodinách a asi pěti kilometrech dorazili zpátky k jezeru a až do večera jsme se koupali.

Při koupání všude okolo nás seděli Američani a grilovali. Američani mají dost rozumu, aby se v tom vedru neplahočili po holých pláních -- to přenechávají bláznivým Evropanům a Japoncům (Japonců jsme potkali dvě nebo tři tlupy -- Japonci se totiž vyskytují všude na světě pouze v hejnech). Mimochodem, Američané to dotáhli tak daleko, že si někteří s sebou do přírody vezou nejenom karavan, aby spali pohodlně, ale taky přenosný satelit, aby v té divočině bylo vůbec co dělat.

Pak jsme jeli domů a abychom si to ještě víc užili, jeli jsme jinou cestou -- už ne po interstate highway I35, po které to fakt frčí, ale člověk toho z ní moc nevidí, ale po okreskách. A musím říct, že je to tam opravdu pěkné -- rozhodně nejhezčí část Texasu, jakou jsme zatím viděli. I když Jana pořád reptala, že je to sice hezké, ale pořád stejné. Prostě, ženským se člověk nezavděčí.

V našem webovém albu můžete najít další obrázky z Austinu, Pedernal Falls, Longhorn Cavern i Inks Lake.