Rodeo

Včera jsme byli na pravém nefalšovaném americkém rodeu. A musím říct, že to byla paráda. Navíc jsme měli to štěstí, že jsme měli dobré lístky. Syn mé šéfové prodává auta pro Dodge (jsou velká a americká; to, co má šéfová, je obrovité a žere jako tank -- galon na 18 mil na dálnici). A jelikož je Dodge jedním ze sponzorů téhle veselice, tak dal zaměstnancům nějaké free lístky, a to ne do hlediště, ale do boxů. A on dal lístky nám. Takže jsme úplně zadarmo seděli na prestižních místech hned u arény. Tak blízko, že bychom si klidně mohli na projíždějící koně sáhnout, kdybychom byli tak pošetilí. Tak blízko, že pokaždé, když se kůň prohnal kolem, tak nás zasypala sprška hlíny. Prostě senzace.

Půda v rodeu byla nakypřená a načehraná jako peřina. A z dobrého důvodu. První disciplína byla jízda na nezkrocených koních. Nevím, jak to udělali, ale koně byli opravdu divocí. Lítali po aréně jako šílenci, vzpínali se hned na předních, hned na zadních, nebo vystrčili hřbet nahoru. Kovboj se měl udržet v sedle, dokud nezazněl časový limit. Pokud se udržel, dostal nějaké body (za eleganci, nebo co já vím za co). Limit byl poměrně krátký -- osm vteřin, ale kůň za tu dobu dokázal neuvěřitelné věči a přitom oběhl skoro celou arénu. A celkem dost kovbojů se neudrželo ani těch osm vteřin. Bylo to docela divoké. Pokud se kovboj udržel svých osm vteřin, kůň byl úplně nepříčetný a hnal se po aréně zběsilou rychlostí, dost často těsně okolo mantinelů. Dva další chlapíci v sedle pak kovboje dohnali, obstoupili z obou stran a za jízdy (šíleně rychlé) mu pomohli dolů, Pak zahnali rozdivočelého koně zpět do boxu. Bylo to dost úžasné. A to byl teprve začátek.

Takovéhle disciplíny byly asi dvě nebo tři: na koních se sedly a na koních bez sedel. Pak tu byly různé lovy dobytčat. Některá z nich byla poměrně malá telata. Při jedné disciplíně vyjel kovboj zaráz s teletem a měl je chytit do lasa -- na jeden pokus. Laso bylo přivázané k hrušce sedla, takže kůň dobytče zabrzdil, kovboj seskočil a dobytče povalil a svázal mu nohy. Některým kovbojům se to nepovedlo, ale většina uspěla. Ti nejšikovnější při tom vypadali tak samozřejmě, jako by to bylo úplně snadné. A ti nejlepší to celé zvládli asi za čtyři vteřiny!

Při další disciplíně s telaty vyjeli dva kovboji: jeden měl chytit lasem tele za krk -- druhý za nohu. To znamená, že musel vystihnout tu krátkou chvíli, kdy mělo tele nohu nahoře a posouvalo ji na další krok. Neuvěřitelné.

A ještě při jiné disciplíně vyjeli opět dva kovbojové. Tele bylo tentkrát podstatně větší a byl to longhorn -- takový ten druh, který se tu chová od nepaměti (no nevím, tady nepaměť může být tak dvě stě let) a má strašlivě dlouhé zahnuté rohy. Jeden z kovbojů seskočil na tele, vlastní vahou je převrátil na záda a svázal mu nohy. Druhý zatím odvedl jeho koně. Zase to vypadalo úplně samozřejmě a snadno -- a ti úspěšní kovbojové to zvládli neuvěřitelně rychle.

Kromě toho tu holky jezdily barrel racing. To postavili tři sudy a ty holky jezdily slalom mezi nima -- prvně doprava, otočku okolo sudu, pak k levému sudu, tam to samé a nakonec k sudu v čele arény, ještě jednu otočku a zpátky. Jely neuvěřitelně rychlé a ani při zatáčce moc nebrzdily. Bylo vidět, jak odstředivá síla tlačí koně k zemi. Skoro sem se bál, aby tomu koni nezlomila nohy.

A taky tu soutěžily děti -- asi děti kovbojů, protože normální děti tohle nemohly zvládnout. V jedné disciplíně nastoupila do arény skupina tak deseti až dvanáctiketých dětí, pak do arény vpustili stádo malých telat a každé dítě se mělo pokusit chytit své vlastní tele, povalit ho a svázat. Při jiné disciplíně jely tak pěti až sedmileté děti na hřbětě ovce -- dokud to děcko nespadlo. Dost často pak ovce přeběhla přes ně. Zdá se, že ne všichni Američani jsou na svoje děti tak přehnaně úzkostliví -- a ještě tu roste generace opravdových mužů a žen, kteří budou praví Američané, tvrdí, odolní a nezávislí. Vítěz jízdy na ovci, docela malý kluk, vyhrál zvláštní cenu. Zavřeli ho do neprodyšného stanu, ve kterém byly rozházené bankovky, prý vysokých denominací. A pak pustili větrách. Bankovky šíleně kroužily kolem kluka. Co dokázal nasbírat (a nacpat si za košili) během třiceti vteřin, bylo jeho. A nasbíral toho dost, šikulka.

Poslední disciplína byla nejdrsnější -- dospělí kovbojové se měli osm vteřin udržet na hřbetě býka. Jestli koně vyhazovali, bylo to nic proti býkům. Ti se stavěli na zadní, na přední, hrbili hřbet a šíleně mrskali zadkem. Pokud kovboj spadl -- a tady jich spadla většina před limitem a ti ostatní (myslím) po něm, tak tím to nekončilo. Býk se většinou rozběhl za svým jezdcem a pokusil se ho nabrat na rohy. A byly to rohy! Kovbojové se museli spasit útěkem nebo vylézt na mantinel. Občas šlo opravdu o život. Někteří ti býci byli pěkné bestie.

A mezi těmi všemi disciplínami klauni a reklamy. Reklama šla na světelné tabuli a mezi tím holky na koních jezdily arénou s vlajkou sponzora. Jedna reklama byla dokonce na americkou armádu.

Celé to trvalo od sedmi hodin asi do půl desáté. A bylo to tak úžasné, že to vydržely dokonce i naše děti. Jana byla nadšená a našim hostitelům vykládala, že tohle chtěla vidět už jako malá holka. Prostě úžasné.

A ještě jedna věc. Celé to začalo modlitbou, ve které děkovali Bohu, že je chránil a že jim úžasně žehná, a prosili ho, aby ochránil všechny kovboje, kteří budou v rodeu soutěžit. A pak oslavili největšího baviče, nejúžasnější věc na světě, prostě to úplně nej -- americkou vlajku. Hrála hymna a kovbojka na koni vezl několikrát okolo arény obrovskou americkou vlajku. Všichni stáli a drželi se za srdce a některým trošku tekly slzy. Já vím, že u nás by to celé působilo úplně směšně a že hodně lidí právě pro takovouhle jednoduchost Američany pohrdá -- ale já jim v tu chvíli záviděl. Ne to, že je jejich země tak úžasná, ale my nejsme na tu svoji ani zdaleka tak hrdí -- jak pak má být tak úžasná, když k ní máme takový vztah. A končilo to podobně -- oslavou kovbojů a kovbojství -- pravé Ameriky. A zase jsem se za nás (i za sebe) docela styděl.

Pak jsme šli domů a po cestě koupili Kryštofovi kovbojský klobouk za $30 (mohli jsme ho mít za $15, kdyby měl maličko menší hlavu).

A to je všechno. Ještě se můžete kouknout na pár dalších fotek. Technicky jsou strašné (proklel jsem svůj foťák mnohem víc než jednou), ale můžete si z nich udělat představu, jaká to byla šou a jak jsme si to užili.