Trip to Galveston

Minulý týden (od 26. do 29. října) jsme vyrazili na tří a půldenní výlet k moři. Moje šéfová mi dovolila kvůli tomu zabulat trochu práce, takže jsme vyrazili v pátek po obědě a vrátili se až v pondělí v noci. Tady podám zevrubný popis této akce. A protože se Janě líbila osnova, podle které píšu, tak ji tentokrát nevymažu, nýbrž ponechám jako mezititulky.


1. Pátek
pozdní výjezd - cesta - bloudění - přes Houston - dochází benzín - hledání motelu

Původně jsem chtěl přijít z práce hned po tom, co se zúčastním výuky Personal Finance (moje aktivní výuka v tomhle kurzu už asi skončila, teď už se jen účastním a občas narušuju výuku poznámkami nebo dotazy), rychle zhlteneme oběd a vyrazíme ještě před dvanáctou. Leč, zdá se, že plány jsou dobré k tomu, aby člověka naučily pokoře a trpělivosti, když vidí, jak málo z nich skutečně vychází.

Domů jsem přišel před dvanáctou a zjistil, že ještě nemáme sbaleno, oběd ještě není ani uvařený a navíc jsem dostal šek na zbytek peněž od Fulbrightů a bylo by ho záhodno uložit do banky. Aspoň to poslední bylo moc milé zjištění. Ve skutečnosti jsme tedy vyrazili až kolem třetí a ještě se museli stavit v bance. Naštěstí je to skoro po cestě.

Teoreticky je cesta poměrně jednoduchá (můžete kouknout na plánek). Ještě ve Waco se trefíte na texasskou dálnici číslo 6 a po ní jedete 125 mil. Pak přejedete na US-290 a po ní jedete dalších 45 mil -- vlastně až do Houstonu. Projedete Houstonem a pokračujete dalších 49 mil po inter-state I-45 až do Galvestonu. Tam se I-45 změní na hlavní ulici, pojmenovanou Broadway.

Každou teorii je nutné testovat, zda odpovídá pozorovaným faktům. Naše teorie vcelku odpovídá -- až na to, že jsme zabloudili ještě ve Waco, a to asi pětkrát. Než se totiž člověk dostane na TX-6, musí docela složitě kličkovat po městě. To "po městě" si rozhodně nepředstavujte jako u nás -- tady "po městě" může docela klidně znamenat mimoúrovňové dálniční křižovatky -- a v tomto případě to taky znamená přesně tohle. A aby to bylo ještě lepší, některé odbočky jsou značené ... no, jak to jenom říct slušně ... nedostatečně. Takže jsme několikrát zakufrovali a museli se vracet nebo jsme si mysleli, že jsme zakufrovali, vrátili se a pak zjistili, že jsme původně jeli dobře. Ještě štěstí, že se Jana při hledání parků naučila docela dobře základní topografii Waco, takže mě byla schopná jakž takž navigovat. Jakmile jsme byli na TX-6, byla to už pohoda.

Dálnice v Texasu jsou docela dobré. Většinou mají dva pruhy v každém směru a směry jsou oddělené minimálně betonovým plůtkem. Okolo velkých měst mají dokonce pruhy tři nebo čtyři. A zatímco Texasané ve městech rychlost moc nedodržují (běžně jezdí padesát tam, kde je třičítka), na dálnici jedou většinou skoro v mezích limitu. Limit je v noci 65, ve dne buď 65 nebo 70 -- všechno samozřejmě v mílích za hodinu. Fakt je, že by se na jejich dálnicích (a v jejich autech) dalo jet mnohem mnohem víc než těch povolených 110 km/h. Na dálnicích jsou ale policajti (dálniční hlídka?) (zatímco ve městě se moc neměří). Takže to trvalo docela dlouho, než jsme se dostali k Houstonu -- vlastně jsme se tam dostali až za tmy. To byla docela výhoda, a to hned v několika směrech.

Zaprvé, v době, kdy lidé jezdí z práce, bývá ve velkých městech zácpa. Důvody jsou dva: jeden je ten, že velká města jsou opravdu velká (Houston má něco přes dva miliony lidí a s metropolitní oblastí prý kolem 5,5 milionu); druhý je ten, že velké silnice většinou vedou centrem města -- a čím je město významnější, tím víc velkých dálnic se v jeho středu křižuje. Takže ve špičce jsou na silnicích lidi z města, co jedou do práce či z práce, lidi z oblasti, kteří dělají totéž a všichni, kteří mají tu smůlu, že v téhle době jedou odněkud někam zrovna tudy. Viděl jsem špičku v Austinu (který je proti Houstonu prťavý) a je to docela legrace -- pokud člověk zrovna neřídí, nechce se mu čurat a netrpí mořskou nemocí. Díky systému nájezdů na dálnici a exitů totiž doprava neuvěřitelně skáče -- chvilku jedete 60 a chvilku 20 nebo míň (všechno v mílích za hodinu samozřejmě). Takže akcelerujete, brzdíte, akcelerujete, brzdíte, ... Byl jsem rád, že jsem si vzal kinedril.

My jsme ale přijeli až po špičce, takže doprava byla vcelku plynulá. Plynulá znamená, že jsme jeli kolem 60 mil za hodinu, ne že silnice byly prázdné -- naopak, byly natřískané k prasknutí. Všechny čtyři nebo pět pruhů.

Druhá výhoda večerního průjezdu Houstonem spočívala v tom, že byla tma (pochopitelně), a tudíž mrakodrapy v downtownu (v jednom z downtownů Houstonu) byly krásně osvětlené. Bylo to opravdu úžasné. Ve dne mrakodrapy většinou neuchvátí, ale v noci je na ně překrásný pohled, když jsou osvícené a samy září a vyniknou na nich různé ozdoby. Moc rád bych se zastavil a vyfotil je, ale na to jsem fakt srab. (No, díky tomu jsme stále ještě živí a na svobodě.)

Jinak je průjezd Houstonem příšerná záležitost. Schválně si zvěčte mapu Houstonu a koukněte se, kolik se tam křižuje dálnic. A z dálnic jsou sjezdy na normální ulice (které často nejsou o nic horší než naše dálnice v Česku). Všude jsou mimoúrovňové křižovatky, které berou dech. Snadno se stane, že se ocnete v jednom ze dvou krajních pruhů -- a oba pruhy někam odbočí. Takže neustále musíte sledovat cedule a snažit se z nich odhadnout, kam daný exit jede a kolik pruhů odbočí. A když chcete odbočit sami, musíte taky dávat poroz. Protože to obvykle vypadá tak, že třeba dva pruhy nejvíc v pravo odbočí na nějakou silnici, ale z nich levý pojede na jih a pravý na sever. Možná je v tom nějaká obecná logika (jak je v USA zvykem), ale ještě jsem ji neobjevil.

My jsme odbočili špatně asi dvakrát. Měli jsme ale štěstí. Dost často totiž podél dálnice vede rovnoběžně s ní ještě připojovací silnice. Takže když odbočíte moc brzo, dostanete se nejdřív na tuhle silnici -- a z ní se zase můžete vrátit zpátky. V Houstonu má i tahle připojovací silnice tři nebo čtyři pruhy.

Naštěstí jsme prokličkovali správně a dostali se za Houston na I-45. Potíž byla v tom, že nám už skoro došel benzín a dvou odboček na pumpy jsme si všimli příliš pozdě. A pak jsme jeli a jeli, co míli nebo dvě exit -- po celou cestu vedla podél dálnice dvouproudová najížděcí cesta lemovaná obchoďáky a hospodami, ale pumpa žádná. Dvakrát nebo třikrát jsme sjeli na blind, jestli tam třeba nebude pumpa, ale nikdy tam nebyla. Naštěstí jsou tu ale na motoristy zařízení (všichni jsou motoristi!) a všechno dobře dopadlo.

Ani jsme nepostřehli, že jsme vyjeli z Houstonu (na obou stranách podél cesty pořád byly obchody, restaurace a pumpy) a přejeli jsme nějakou vodu a byli v Galvestonu a jeli po Broadway. A protože jsme neměli rezervovaný nocleh, zastavili jsme v prvním motelu u cesty, zaplatili, ubytovali se a šli spát. A vy jděte taky, milé děti, ať jste zítra taky tak šikovné a silné jako váš tatínek.


2. Sobota
historie Galvestonu - protivný tatínek - naštvaná maminka - cesta po pláži - usmíření je drahé - ropná plošina - koupání v oceánu - hospoda

Galveston je jméno města na ostrově na břehu Atlantického oceánu (koukněte sem), které nám tu všichni doporučovali jako nejbližší hezké "moře" (nejbližší znamená čtyři hodiny cesty, když dodržujete dopravní předpisy a nechytíte v Houstonu zácpu; Corpus Christi je prý mnohem hezčí, ale to je prý sedm hodin daleko -- nevím, Google říká pět).

Historie města je zajímavá. Původně tu žili nějací Indiáni, které vyhnali jiní Indiáni, které vyhnali (nebo vyvraždili nebo prodali do otroctví, co já vím) Španělé. Co se stalo se Španěly, to nevím; jisté je, že po nich tu byla velká pirátská základna francouzského privateera Jeana Lafittea a díky němu taky veliký trh s otroky -- a to v době, kdy byl import nových otroků do USA zakázaný (mluvíme o první třetině 19. století). Pak některý z Lafitteových pirátů přepadl nějakou americkou loď a americká armáda piráty vyhnala. V tu dobu už patřil Texas k USA (krátce), takže Galveston připadl USA a z trhu s otroky, pašovaným zbožím a centra vykřičených domů se stalo prosperující město. Prý tu dokonce byla první soukromá banka v Texasu. V roce 1900 ale město spláchl hurikán a všechno se zastavilo.

Nebýt toho hurikánu, byl by prý Houston předměstím Galvestonu -- takhle je to naopak. Teď je Galveston upadající přístav, univerzitní městečko (University of Texas tu má pobočku, lékařskou fakultu) a letovisko. Slovo "letovisko" je třeba brát velmi volně, protože léto je tu skoro pořád a koupat se dá i na konci října, jak jsme experimentálně dokázali. (A protože se má ještě oteplit, půjde to nepochybně i v půlce listopadu.)

Po únavném předchozím dni a nepříliš dlouhé noci jsme vstali vcelku brzy -- díky dětem -- zhltli typickou snídani Čechů na cestách -- chleba, který jsme si přivezli, nějaká mazadla a studenou vodu s džusem. A vyrazili jsme do města hledat Ocean Star Offshore Drilling Rig and Museum. Nějak se to ale celé nedařilo. Průvodce nám sice řekl, na které ulici ta věc má být a že je v moři, ale neřekl na které straně ostrova -- a my začali na té špatné. Ke vší smůle jsem nějak špatně vstal či co a byl jsem neuvěřitelně protivný. Sám jsem koukal, jak protivný jsem byl. Říkal jsem si: Prgošku, přece nemůžeš být tak protivný, to přece nejde! Ale bohužel to šlo snadno. Přitom jsem chtěl být milý -- jenže to šlo naopak ztuha, spíš vůbec.

Jana buď taky nějak špatně spala nebo jí vadilo, že mě pořád něco vadí nebo nevím, ale začalo to být nějaké špatné. A tak jsme šli po břehu moře (po úzkém chodníku podél tříproudové silnice několik metrů nad písečnou pláží, vlastně po vršku vysoké zdi, kterou tu postavili po hurikánu z roku 1900. Nakonec jsme skončili v jednom ze supermarketů na tretky na břehu. (Abyste chápali, tak tohle je Texas. Tady se nevede stánkový prodej v malém -- tady jsou super-, hyper-, mega-, terra- a ultramarkety -- nebo aspoň velké zastřešené a klimatizované tržnice. Takže dokonce i přímořské tretky, které se v Chorvasku prodávají na stáncích a v pidikrámcích na promenádách, se tu prodávají v big stores. Samozřejmě s dobrým přístupem od auta -- kdo by tam šel pěšky, že.)

A já věděl, že jestli chci, aby naše manželství přežilo, musím vydržet, že děti a manželka vyhodí z okna spoustu peněz za naprosto příšerné krámy, které nebudou k ničemu, které nejsou vůbec hezké a které se buď hned někde ztratí či rozbijí, nebo (v horším případě) nám budou zavazet po návratu do ČR doma. A tak jsem se snažil tvářit neutrálně či nadšeně (myslím, že jsem byl veselý a rozpustilý asi jako Šklíblatík v Harfangu) a povzbuzoval je v utrácení. Účty jsem radši hned zahodil. A že to usmiřování bylo drahé. Ach jo -- radši bych se měl naučit ovládat, nebo zbankrotujeme. Pozitivní ale bylo, že mi Jana koupila Dr. Peppera -- místní kofeinovou žbrndu, která mě vcelku probrala a tak mi zpravila náladu. Pak už se to až do večera jen zlepšovalo. (No, ne úplně monotónně, jestli víte, jak to myslím.)

Pak jsme ještě chvilku trajdali po břehu a nakonec přejeli na druhou stranu ostrova do toho muzea.

Ocean Star Offshore Drilling Rig and Museum bývalá ropná plošina určená k průzkumu podmořských nalezišť ropy, ze které místní spolek přátel těžby ropy udělal propagační muzeum. Je to dost úžasné -- aspoň pro lidi, které zajímají takové věci, tj. třeba pro mě, Kryštofa, Janu a hlavně Julii. Díky tomu jsme taky viděli přístav a velké i malé lodě -- a v přístavu pelikány, kormorány, volavky a další ptáky. A taky medůzy ve vodě, což nás opravdu navnadilo na večerní koupání. Pokud vás taky zajímají takové věci, nějaké další fotky najdete tady.

Pak se vyskytlo krátké porušení monotónnosti zlepšování nálady, to když jsme se museli domluvit, co udělat -- jestli se pořádně najíst v nějaké hospodě nebo v poklusu zhltnout naše naprosto nedostatečné zásoby potravin a jet na pláž. Volba to byla těžká, protože byly skoro čtyři hodiny -- takže jsem byl jednak hladový jako ruská armáda, jednak byl nejvyšší čas se koupat, pokud jsme to chtěli vůbec stihnout. Bohužel vyhrála pláž -- proto to jisté narušení monotonicity funkce nálady v čase.

Vyrazili jsme na East Beach (je na severovýchodním konci ostrova, btw ostrov je nudle dlouhá asi třicet mil a široká v nejširším místě tři; proto East není tak docela na východě). Vypadalo to moc pěkně, než jsme zjistili, že se za vjezd autem platí sedm babek a že je tam zrovna nějaký funkový festival (co je funk, to docela přesně nevím; nejspíš nějaká hlasitá rasistická záležitost, aspoň soudě podle toho, jaký tam byl kravál a že tam jeli jenom černoši). Tak jsme se zase otočili (před bránou) a jeli zpátky a šli na Stewart Beach, která je hned vedle našeho motelu. Tam jsme to měli free -- díky tomu, že se platí za vjezd aut a ne za vstup lidí (a my parkovali na motelovém parkovišti -- jak důvtipné, že milý Watsone).

Pláž je tu krásně široká vysypaná tmavě hnědým neuvěřitelně jemným pískem. Tak jemným, že se v něm krásně chodí a že zaleze úplně (ale opravdu úplně) všude. A když píšu "vysypaná", tak to myslím přesně tak, jak to říkám -- jednou za čas totiž přijdou vlny a spláchnou všechen písek (tj. celou pláž) do oceánu. Město je pak vždycky heroicky obnoví. I teď byla na pláži veliká hromada písku, zřejmě nachystaná na další záchrannou akci.

Jinak, znáte repliku z filmu Hledá se Nemo, kde jedna akvarijní rybička říká: "Oceán. Veliký a modrý... Jaký je?" A Nemo váhavně odpoví: "No, veliký... a modrý..."? No, tak takový tady rozhodně není. Díky písku, který je tak jemný, že ve vlnách a vlnkách a přílivu víří, je tu voda kalná a hnědá. Jako ten písek.

Na pláži byl jen sem tam někdo a ve vodě skoro nikdo. A kdo byl ve vodě, ten si tam jen ráchal nohy. Voda byla báječně teplá -- to je prý v Mexickém zálivu pořád. Skoro se zdálo, že je voda teplejší než vzduch. Přes den totiž hodně foukalo (proto jsme se taky nešli koupat dřív, jak možná některé z vás napadlo se ptát) a i teď, když se vítr více méně utišil, to někdy škaredě zafoukalo. Nakonec jsme si ale řekli, že jsme Češi a když už jsme dali ty peníze za benzín a za ubytování, tak tam prostě musíme. A tak jsme tam vlezli. Důkazní materiál najdete tady (ne, opravdu to není fotomontáž; opravdu jsme se koupali na konci října, heč). Nakonec bylo to koupání moc prima a strhli jsme i nějaké další lidi (nebo možná přišli jako my později, neb čekali, až se vítr utiší).

Mimochodem, byly pořád docela vlny, takže se nedalo plavat, jen to s člověkem příjemně házelo. Podél břehu byl ale silný proud, který člověka rychle odnášel doleva, vlasntě doprava -- no podle toho, jestli jste se zrovna dívali z moře na souš nebo naopak. Na boudičce pobřežní hlídky (jo, ten chlap tam byl, měl dlouhé gatě a teplou bundu) vlála žlutá vlajka. Podle místní signalizace to znamenalo "středně velké vlny, střední vítr, neručíme za bezpečnost". Náš průvodce to ale překládá jako "normal water conditions" (a zelenou vlajku pro případ klidné moře můj průvodce ani nezmiňuje). Takže vlny jsou tu asi pořád.

Pak jsme vysypali z dětí písek a vyrazili do mexické hospody na večeri. Moc dobré -- a velmi slušnou cenu. Hned bych si to dal znova. A pak jsme jeli zpátky do motelu, uložili děti a padli úplně mrtví do postele. Vám radím to samé. Aspoň já jdu spát -- dopíšu to jindy.


3. Neděle
Moody Gardens - akvárium - deštný prales - dinosauří kino není - znova pláž - hospoda zavřená - stejná hospoda jako včera

V neděli ráno jsem vyrazili do Moody Gardens, což je něco jako místní zábavní park. Skládá se z několika pyramid, ve kterých jsou různé atrakce jako třeba akvárium, deštný prales, třírozměrné kino, čtyřrozměrné kino a pohybové kino, a taky výletní lodě. My jsme měli namířeno do akvária, deštného pralesa a 3D kina. Zajímavé na tom je, že celý ten zábavní park původně vznikl jako přidružená výroba kliniky, kde pečovali o duševně choré.

Akvárium v Moody Gardens je největší a nejhezčí, jaké jsem kdy viděl. Většina akvárií v něm je neuvěřitelně velká a hluboká -- takže když jdete v pyramidě po spirálovém sjezdu nahoru nebo dolů, vidíte to stejné akvárium z různých stran -- a v několika různých patrech. Takhle jsme viděli třeba lachany nebo tučňáky. Byl to docela zážitek, vidět lachtany a tučňáky plavat hluboko pod vodou. Zvlášť když se ti lachtani na nás plavali podívat -- a pozorovali nás ze vzdálenosti několika centimetrů.

Nejúžasnější však byl tunel. Když jsme v něm byli, ryby byly všude okolo nás -- vlevo, vpravo i nahoře. A že to byly ryby: spousta velkých ryb, murény, několik žraloků a přes půl metru velká mořská želva. (Hele, já vím, že želva ani žraloci nejsou ryby, tak mě nechytejte za slovo.) Prostě naprosto úžasné.

Kromě toho tam mají v menších akváriích výstavu různých druhů mořských koníků -- prý největší expozici na světě. Jeden druh dokonce vypadal jako trs chaluh (jmenuje se Leafy sea dragon).

Po návštěvě akvária jsme zhtli zbytky jídla, které nám ještě zbylo (jaký pleonasmus; prostě hodně málo jídla, aspoň pro mě), a vyrazili do deštného pralesa. Zatímco akvárium nemělo konkurenci v ničem, co jsem kdy viděl, pyramida deštného pralesa byla přibližně srovnatelná s deštným pavilonem na Lešné. Tj. fakt dobrá. Papoušci, opice, želvy, kaloni, někde snad i lenochodi, ale ty jsme neviděli. Zato jsme viděli upíry lízající z misky krev a krmení ocelota -- z ruky přes mříže. Ocelot poslouchal povely jak cvičený pes. Ale jeho chovatel (krmič?) mi pak řekl, že takhle poslouchá, jen když vidí jídlo. Jinak je naprosto neovladatelný a musí se krmit přes mříže, protože by člověka zle podrápal, kdyby ten byl tak hloupý a šel k němu do klece.

Z deštného pralesa jsme chtěli jít do 3D kina na film o dinosaurech. Nejdřív jsem ale musel Kryštofa přesvědčit, že se tam nebude bát. Když se mi to povedlo, tak jsem zjistil, že změnili program (protože bylo před Halloweenem) a dávali nějaký strašidelný film. Tak jsme zase odešli. Škoda. Dost jsem ten 3D film chtěl vidět. (Nějaké další fotky z Moody Gardens najdete tady.)

Jinak se opět ukázalo, co je naše dcera zač. Nějaká úplně cizí paní si ji mermo mocí chtěla vyfotit, že je prostě "very cute". To už se nám tu stalo mockrát. Doufám, že jí to úplně nezničí charakter. Každopádně ale vím, že si, až ještě trošku vyroste, musím koupit brokovnici. Na nápadníky.

Z Moody Gardens jsme vyrazili znovu na pláž a z pláže (po dostatečném odsolení a odpískování slabších jedinců) do hospody. Vyhlídl jsem si v průvodci cajun hospodu (vaří takové věci, co mám fakt rád, i když si musím domluvit substituci ryb za kuřata). Jenže se ukázalo, že je hospoda v neděli a v pondělí zavřená. Tak jsme jeli k Mexikánům, kde jsme byli včera. A jídlo bylo ještě lepší. Prostě úžasný den.

Doufám, že jste si to taky užili, a teď už jděte do hajan.


4. Pondělí
Snídaně - Houston, muzeum NASA - Kryštof blije - tatínek je opět vzteklý - Pán Bůh zachraňuje situaci lacinou italskou restaurací - toll road - dr. Pepper - nákup v HBE - příjezd po 23.00

V pondělí ráno jsme se konečně zapakovali a opustili motel, který nám byl tři noci útočištěm (no, vzhledem k jeho vybavení, čistotě a ceně to nebylo moc smutné loučení) a vyrazili směrem na Houston, do muzea NASA. Nejdřív jsme ale bloudili městem, abychom našli pekařství, které náš průvodce doporučoval jako nejlepší místo na snídani v Galvestonu. (To proto, že už jsme neměli nic, ale opravdu nic k jídlu. Mimochodem, pokud se vám zdá, že o jídle mluvím víc, než je nutné, měli byste vědět, že jídlo má v příběhu velký význam. Kdo to nechápe, asi není chlap.)

Ukázalo se, že na místě, kde má být pekárna, pekárna není. Zato tam byla nová ... no, nevím, jak se to jmenuje, prostě hospoda, která je zaměřená na snídaně. Asi. Tak jsme tam vešli a nasnídali se. Na dlouhou dobu to bylo poslední jídlo ten den. (Už začínáte chápat?)

Muzeum je vlastně za rohem -- nějakých 30 mil daleko. A soudě podle rozlohy parkovišť tam musí být v sezóně narváno. My jsme ale měli to štěstí, že jsme tu byli mimo sezónu, takže jsme se nikde nemačkali. I v moři bylo místa dost.

O tomhle muzeu mluvil náš guide dost rozpačitě. A my vcelku rychle pochopili proč. Tohle muzeum má totiž v sobě jak naprosto úžasné věci, jako například originální rakety, skafandry a vybavení z kosmických lodí, tak naprostý šunt a brak -- takovou tu americkou šou, o kterou nikdo, kdo má IQ vyšší než 75, nestojí. Potíž je v tom, že všechno je nějak schované a názvy jsou takové, že je dost těžké přijít na to, co je co. Navíc jsou skoro všude vstupy v nějakou hodinu, takže když přijdete pozdě, musíte čekat na další vstup.

My nezačali zrovna ideálně. Nejdřív ze všeho jsme se šli podívat na skafandry. Je jich tam tak patnáct možná dvacet -- z různých dob a různých programů. Docela rád bych si to všechno přečetl, ale to by tam s námi nesměly být děcka. Když jsme viděli asi půlku téhle expozice, tak Jana odvedla Kryštofa na záchod a já zůstal sám s Julií. Byli tam aspoň půl hodiny a já už začal zase trošku zuřit. Čas, kdy jsme mohli něco vidět, utíkal, měl jsem hlad a Julie byla protivná. Já taky. Nakonec jsem si řekl, že mají smůlu, a šel jsem s Julčou do expozice raketoplánu, kde jsme viděli ovládací prvky kabiny a nějaké další věci. Celkem to nestálo za moc.

Jana tam přišla za námi, s Kryštofem bledým jak stěna -- prý na záchodě zvracel. Co teď? Rozhodli jsme se pokračovat v prohlídce. Jako na potvoru jsme ale zmeškali několik zajímavých vstupů, tak jsme se dost dlouho jen tak poflakovali okolo a očumovali podivné atrakce pro děti.

Nakonec jsme ale viděli asi všechno, co stálo za vidění: Nejdřív show, ve které ukazovali, jak austronauti jí, spí, myjí se, čurají a kakají (a na můj dotaz i to, jak si ořezávají tužky). Pak jsme vyjeli "tramvají" (ve skutečnosti to byl auto-vláček tažený mašinkou s dost smrdutým benzínovým motorem), která nás zavezla do skutečné NASA, tj. do skutečného řídícího střediska, do místnosti, odkud se řídily lety programu Apollo a budovy, odkud se dodnes řídí lety, pak do velké budovy, kde mají funkční kopie různých částí raket a raketoplánů pro výcvik astronautů (a aby mohli ladit problémy, které se mohou ve vesmíru vyskytnout) a nakonec do velkého hangáru, kde byla nějaká velká raketa, která měla vynést družici -- ale nevynesla, protože přešli na raketoplány (asi). Bylo to dost dobré, jen nám dali mnohem míň času na čtení cedulek, než bych si přál. A nakonec jsme viděli i to nejzajímavější -- repliky lunárního vozítka a skutečné vesmírné moduly. Dokonce jsme si mohli sáhnout na kus měsíce, který tam mají za tím účelem instalovaný. (No, upřímně, nic moc -- černý šutr osahaný do hladka.) Tohle bylo fakt dost dobré. Další obrázky z tohohle muzea najdete tady.

Jenže v tu dobu už jsem měl hrozný hlad a byl jsem docela vzteklý, že Jana mění z minuty na minutu plány, mizí a já nevím, kde je, utrácí zbytečně peníze a tak. To už nás vyhodili z muzea (zavírali) a my byli opět "on the road" -- hladoví, bez jídla, unavení a protivní. Ale Bůh je velký. První hospoda, ve které jsme na blind zastavili, byla neuvěřitelná: Za sedm babek jsme si tam mohli dát jakékoli množství italského jídla, jaké jsme snědli. Kryštof byl za polovic (jenže stejně nejdl, protože mu bylo blbě) a Julie zadarmo (ta to ale dohnala a dvakrát si přidala). Moc dobrá pizza, tortelini, různé omáčky a saláty a takové ty masové kuličky s červenou omáčkou. Nálada se okamžitě spravila a zase jsme na sebe byli hodní. (Tak vidíte, že to jídlo bylo opravdu důležité.)

Pak jsme vyrazili domů. Vjet do Houstonu ve špičce, na to jsme neměli odvahu. Tak jsme to vzali okolo po toll road, tj. placené silnici. Nejdřív jsme se divili, proč tomu říkají toll road, když se nikde neplatí. Pak se ale ukázalo, že se tady neplatí na začátku, ale průběžně. Celkem jsme museli třikrát zastavit na bráně a vhodit šest čtvrťáků nějakému docela chytrému stroji, který nám pak za odměnu zvedl závoru. Taky tam byly pruhy pro lidi, co mají nějaké předplacené zařízení, které jim bránu otevře samo (celou dobu jsem trnul, abychom náhodou neskončili v tomhle pruhu a nezablokovali dopravu) a pruhy pro lidi, co chtějí platit kartou. V našem pruhu se kupodivu ani moc nečekalo. Tedy, nečekalo se přede mnou. Za mnou občas ano. Cesta po toll road byla dost dlouhá a docela jsme trnuli, jestli jsme nepřeji, ale nakonec všechno dobře dopadlo a my se dostali za Houston na 290tku. Pak už to byla brnkačka.

Jen tak mimochodem, po cestě jsem vypil tak galon Dr. Peppera, což pokud to nevíte, je sladká žbrnda s višňovou příchutí, kterou vynalezl nějaký lékárník ve Waco a která se pije v Texasu asi nejvíc ze všeho. Má ve Waco dokonce i muzeum. Hlavně má ale vysoký obsah kofeinu, takže jsem díky téhle žbrndě neusnul za volantem, ale někdy kolem 23.00 přijel domů. A protože jsem byl dobře najezený a napitý, tak mi ani nevadilo, že Jana kupovala v HEB chleba aspoň půl hodiny -- a to se mi chtělo fakt čurat (dr. Pepper je silně močopudný). A pak jsme šli spát a spali zdravě až do rána. A vám to, milé děti, radím taky.