Cesta do Ameriky

Tornádo

2008-04-17T13:08:00.003-06:00

Tak už víme, jak vypadá takové texasské tornádo, naštěstí jen z fotky. Jednu mi teď poslala moje bývalá šéfová. Tornádo, které se blíží k Fort Stockton, což je městečko v západním Texasu, kolem kterého jsme projeli během našeho výletu do Nového Mexika. Takže, takové tornádo vypadá takto:

Už jsme doma

2007-12-17T11:55:00.000-07:00

Tak hlásíme každému, koho to zajímá, že už jsme vpořádku doma. Ale nebojte se, ještě na tento blog napíšeme pár postřehů -- když pro nic jiného, tak proto, že je máme rozepsané a jsme grafomani. Mějte se. A všem, kdo se modlili za naši bezpečnou cestu, děkujeme.

Nakupování ve slevě

2007-12-13T20:17:00.000-07:00

Abychom užili levných cen místního oblečení (a taky abych měl v čem chodit, až se vrátíme, protože jediné kalhoty, které ještě obleču, mají na zadku díru), vydali jsme se dnes nakupovat oblečení.

Vyrazili jsme do dvou obchodů, které nám jeden známý doporučil jako nesmírně laciné (mají to být výprodeje značkových modelů pár měsíců starých) -- Marshalls a Ross (dress for less). První problém nastal, když jsem se pokusil obchody najít. Už jsem si zvykl všechno hledat na Google Maps. Většinou jsou mimořádně spolehlivé. V tomto případě ne. Obchody mi našly, ale když jsem použil adresu, kterou našly, do hledání trasy, ukázalo se, že tuto adresu vůbec neznají. Nakonec jsme ale nějaké místo našli a vyrazili.

Druhá potíž nastala, když se ukázalo, že obchody mají být údajně až za mezistátní dálnicí I-35. V téhle části města (vlastně tam kromě té dálnice nic není, takže slovo "města" není tak úplně na místě) jsme zatím ještě nebyli. Cesta vedla přes ošklivou mimoúrovňovou křižovatku -- a na úplně špatné místo, jak jsme zjistili po nějaké době hledání. Nakonec jsme prostě někde zastavili, vytáhli papírovou mapu -- a zjistili, že obchody sice jsou na ulici, kterou Google našel, ale na opačné straně, než nás poslal. Takže jsme jsme se složitě otočili a jeli na druhou stranu. Před obchody jsme zapomněli sjet, takže jsme se museli otočit ještě několikrát -- pomocí příjezdových a odjezdových ramp a mimoúrovňových křižovatek.

Nakonec jsme obchody našli. Stály v "obchodním parku" vlastně hned vedle sebe. Oba vypadaly úplně stejně -- dlouhé řady tyčí s věšáky (dvě vedle sebe) a na nich bez ladu a skladu všechno možné oblečení. Jediní, komu se to z naší rodiny líbilo, byly naše děti, které obchod pochopily jako svého druhu džungli, ve které se dá báječně honit v úzkých křivolakých uličkách, proplétat a schovávat se mezi pověšenými šaty a u toho řvát. Původně jsem jim vydal pokyn: "Neběhejte daleko, ať se neztratíte" (což Janu poněkud rozesmálo), ale brzy jsem to musel revidovat, protože šaty padaly k zemi o sto šest.

No, byl to zážitek. Strávili jsme tam několik hodin a vcelku nic nekoupili. Nakonec jsme to, co jsme chtěli, koupili rychleji, přehledněji a za nižší ceny ve Wallmartu, který je prakticky za rohem. Jo, ta snaha ušetřit...

Fotky z výletu

2007-12-12T19:55:00.000-07:00

Na Picase jsem vystavil spoustu fotek z našeho výletu. Vyprávění se chystá...

Tak jsme zase tady

2007-12-11T21:13:00.000-07:00

Ahojky. Tak hlásíme, že jsme zase tady. Takže můžete psát, skypovat nebo se jinak ozývat. Cestu jsme přežili ve zdraví, líbíla se nám a víc podrobností napíšu sem já nebo Jana později. Mějte se všichni, obzvlášť ti, kdo jste na nás mysleli. A dík za to.

Velký výlet

2007-12-06T15:16:00.000-07:00

Skutečná výuka na MCC skončila a studenti se učí na zkoušky. Takže jsem dostal povolení vyjet nějak na delší výlet. Takže, dá-li Pán Bůh, za pár minut vyrazíme z města na sever do Pan Handelu a pak asi dál do Nového Mexika. To taky znamená, že teď několik dnů nebudeme na skypu ani nebudeme odpovídat na maily. Je to nejdelší cesta, na jakou jsem se kdy autem vypravil (několikrát delší než ta nejdelší, na které jsem dosud byl) a předpověď počasí není nejlepší, takže se za nás prosím modlete. A mějte se dobře.

Pro Hastallavistu

2007-11-13T16:06:00.000-07:00

Dostalo se mi kritiky od jedné z našich věrných čtenářek: "Michale, dávám ti pochvalu před nenastoupenou jednotkou za úžasné zpracování vaší cesty k moři, oceňuju i tvou sebekritiku (i Tom je občas podobně "milý a pozorný" , zejména když se "lehce" zdržím na nákupech apod.), ale mám výhrady vůči tvému zatajování velmi podstatných informací. Už Marek Eben před mnoha lety toužil vědět "jak to dělaj kosmonauti" a ty to tady zasklíš! Tak řekni jak to dělaj?"

Tak tedy dobře, prozradím vám to. Jen, co přesnějši rozšifruji otázku, co je to ono to. Vzhledem k tomu, co jsem to napsal, by to mohlo být několik věcí. Vezmu je popořádku:

1) Jak si ořezávají tužky. Nuže, tužky si samozřejmě neořezávají vůbec. Z ořezávaných tužek by byla spousta jemného ostrého prachu, který se na zemi díky milostivé gravitaci bezpečně zašlape do koberce a neškodí, zatímco ve vesmíru by létal kosmickou lodí tak dlouho, dokud by ho nějaký nešťastník nevdechl a neumřel. Tohle jsem samozřejmě věděl. Ptal jsem se na to jen proto, že v maketě, na které to vysvětlovali, měli do zásobníku nasunuto několik právě takových nebezpečných tužek. Ale to tomu chlapovi, co dělal prezentaci, asi nedošlo. Místo toho mi vysvětlil, že používají pera -- prý obyčejná inkoustová. O tom ale také pochybuji, protože obyčejná inkoustová pera fungují jen, když jsou otočená hrotem dolů -- pak k nim gravitace přivádí inkoust. Ve vesmíru IMHO fungovat nemohou, protože kapilární síly udělají z inkoustu kuličku, která se neškodně vznáší v inkoustové komoře a ke špičce pera se nemá jak dostat. Mám takový pocit, že Američani kdysi investovali miliony dolarů do řešení tohoto problému -- a vynalezli gelovou tužku nebo tak něco.

2) Jak kosmonauti spí. Nuže, spí ve spacích pytlích, které jsou umístněné na libovlné stěně lodi či raketoplánu, tj. na zemi, na zdi či na stropě. Pokud to někomu připadá divné, pak připomínám, že ve stavu beztíže jsou pojmy jako podlaha či strop docela dost relativní. Podle všeho ve vesmíru astronauti (o kosmonautech to nevím) občas cvičí tak, že běží dokolečka okolo celé lodi. Totiž, myslím, že vyběhnou po podlaze, přeběhnou na stěnu, z ní na strop a z ní na druhou stěnu a zpátky na podlahu. Na stěně je drží odstředivá síla, či co. Viděl jsem to ve filmu na vlastní oči. Tedy ve dvou filmech -- v Kubrikově Vesmírné odyseji a v dokumnetárním filmu v NASA.

3) Jak se sprchují. Nuže, na to slouží speciální sprchovací vak. Tam se zaleze, sprcha na vás cáká vodu a vysavač ji vysává -- jinak by, potvora, v podobě malých kulatých kapek kroužila v kosmické lodi do té doby, než by všechno zmáčela, zničila elektroniku a utopila všechny nebožáky na palubě. Když se astronaut osprchuje, musí z tohoto důvodu pečlivě utřít sebe i vytřít celý sprchovací vak. Prý je to tak náročné, že se astronauti ve vesmíru zrovna moc často nemyjí. (Zajímalo by mě, jestli kosmonauti mají ve vesmíru něco podobného.)

4) Jak čurají a kakají. Ale koho by tohle mohlo zajímat? Tak o tom raději nebudu mluvit. Nebo přece, čistě pro případ, že Hastallavistu zajímají takové nechutné věci (slušní lidé by měli právě teď přestat číst). Takže, astronaut se posadí na mísu, připoutá se (aby při konání potřeby neodletěl do kajuty, přetáhle přes sebe těsnící látku (aby neodletělo ani nic jiného), zapne vysavač a tlačí. O produkt se postará vysavač. Pokud je astronaut muž, musí se nějak naučit přidržovat si šourek, aby se vysavač nepostaral i o něj. Tohle se ale nepředvádělo, takže nevím, jak se to přesně dělá. Venkoncem to tedy není zajímavé. Jediná zajímavá otázka zní (a bohužel na ni přilšla Jana až když už bylo pozděl, my byli pryč a nemohli se tudíž zeptat), co s tím dělají potom. Odhaduji, že to nacpou do pytlíku a pošlou do vesmíru v naději, že to časem spadne do atmosféry a shoří. Pokud je tomu skutečně tak, pak jsem definitivně ztratil část obdivu k hvězdnému nebi nade mnou. A trnu, že se mě Kryštof zeptá: "Tati, co to tam vlastně všechno lítá na té oběžné dráze?"

5) Jak se provozuje sex. Předpokládám, že na tohle se nikdo neptá. NASA o tom zatím ve svém muzeu mlčí. Nicméně nejpozději od doby koedukovaných posádek je to případná otázka. No, v dnešní době asi i před tím. Nicméně, co jsem o tom kdy četl, byla řešení tak nepohodlná, že bych si snad i já nechal zajít chuť. Ale pravda je, že se dvě astronautky kdysi pobily o kolegu z výcviku, takže kdo ví. Já o tom ale mluvit nebudu, nebo mě ještě Google zruší tenhle web. Už teď mi ho ostatně filtr na MCC filtruje jako závadný.

Tož tak. A pokud někoho zajímá, jaký je rozdíl mezi astronautem a kosmonautem, nuže ten, že astronaut pochází z (bývalého) západního, zatímco kosmonaut východního bloku. Pokud bych si mohl vybrat, byl bych určitě radši astronaut.

Kryštofovy narozeniny

2007-11-11T18:24:00.000-07:00

Kryštofovy narozeniny jsme slavili o dva dny dříve, tj. v sobotu. A oslavy jsme pojali vcelku velkolepě -- na celý den jsme objednali leteckou šou na místním letišti TSTC. (Ve Waco jsou tři letiště a je tu docela hodně leteckého průmyslu.) V rámci letecké šou jsme si prohlídli zevnitř několik letadel: malý sporťák, starší vrtulové letadlo pro výcvik výsadkářů a bombardér z druhé světové války. Tam jsme byli jak v kokpitu, tak v "nose" letadla, kde seděl chlap u kulometu. A musím říct, že to byl zážitek pro otrlé. Do "nosu" se leze či plazí šachtou dlouhou asi tři metry a širokou tak 40x40 cm. Sotva jsem prolezl. Na konci bylo taky málo místa -- sotva dost, abych se tam otočil, když tam byl Kryštof a ještě Jasien. Nejhorší ale bylo, že aby střelec viděl, je celý nos z plexiskla. Připadal jsem si, že jsem zavřený v malé bublině a nemůžu ven. Ale hlavně -- chudák střelec -- odhalený a nechráněný před nepřátelskými kulkami.

Vlastní narozeninovou párty jsme uspořádali v Aniversary parku, kde jsou nejenom skvělé prolízačky a skluzavky, ale taky spousta stolků a lavic pro pořádání pikniků. Rozhodně jsme tam nebyli jediná žrací společnost. Pozvali jsme mou šéfovou s vnoučaty a Johna Marka s rodinou (Jana by řekla Jamie s Anou a Joshiahou). Oslava se vydařila, dort byl výborný, dva slané štrůdly taky, aspoň soudě podle toho, že mnoho nezbylo. Při tom všem jsme seděli v šortkách a tričkách s krátkým rukávem -- há, há, a vám tam prý sněží.

Tož tak. Víc fotek najdete tady.

Halloween

2007-11-05T22:13:00.000-07:00

Minulý týden ve středu tu byl Halloween. Moje šéfová, která hlídala svá vnoučata, nás pozvala, abychom se k nim připojili. Celé to bylo poměrně krotké -- asi proto, že nejstarší z dětí byl náš Kryštof, který ještě nemá ani pět. Vyšli jsme ještě za světla a začali obcházet její sousedy. Děti na to byly oblečené v maskách: Kryštof jako princ, Julie jako princezna, Jasin jako kovboj a Colton jako Colton (bez bot, které Linda zapomněla v day care). Děti zvonily na sousedy a říkaly "trick-or-treat" (no, spíš se o to snažily) a za odměnu dostaly nějaké sladkosti -- většinou ve speciálním halloweenovém pidi-balení. (Větší děti to mají asi strašidelnější. V ZOO pro ně pořádali nějakou veselici, kde asi tekla krev -- aspoň tak soudím podle toho, že v sobotu jsme objevili v jednom z akvárií kostlivce.)

Setkani s hady

2007-11-05T18:21:00.000-07:00

Ano, ctete spravne. Dosud byla o hadech jako o obyvatelich mistnich lesu pouze teoreticka rozprava. Dnes jsem dva pekne vypecene potkala na prochazce v parku. Ale pekne poporadku.

Jak si mozna nekteri z vas vybavi, nasim soucasnym bydlistem Wacem proteka reka Brazos, podel ktere se rozklada pomerne velky prirodni park se spoustou cesticek. Park je spis les, trochu jako obora, jen cesticky jsou spis lesni pesiny, znacene tak nejak volne. Podle mapy se da celkem chodit. Kazda cesta ma sve jmeno a barvu podle narocnosti. Barva ovsem neni pritomna vzdy a cesticky se pomerne casto setkavaji a krizuji, takze obcas dost casto se vam stane, ze proste preskocite nevedomky na jinou cestu. Velky problem to ovsem neni, okrhy jsou celkem male, takze vzdy celkem snadno vybloudite. U kazdeho vstupu do lesa je velka cedule s obrazkem nejjedovatejsiho hada, ktery tam zije a poucenim, co delat v pripade, ze na nejakeho narazite. Krome toho tam samozrejme ziji i jine druhy hadu, vesmes jedovatych. Vzhledem k tomu je pomerne rozumne vyrazit v dlouhych kalhotach a pevnych botach. Presto prese vsechno tam potkate pomerne dost bezcu a cyklistu v kratasech. Chodi tam pomerne hodne lidi, zvlast v sobotu. Ale i ve vsedni den tam nejake potkate. Americani hodne behaji, ti starsi provozuji aspon rychlou chuzi a Cameronsky park je velmi pekne a prijemne misto. Podel reky vede pohodlna rovna pesina, ostatni cesticky uhybaji prudce do kopce a pak jsou taky vicemene po rovine.

Uz jsme tam vyrazili jednou jako cela rodina, asi pred tremi tydny v sobotu dopoledne. Na ceduli je psano, ze hadi se vyskytuji zejmena v hustem podrostu a tak je rozumne drzet se vyslapane pesiny a nelozit nikam do krovi. Tak jsme coby nezkuseni nedomorodci pochopitelne uposlechli. No a zadneho hada jsme nepotkali, prestoze jsme tam krouzili alespon ctyri hodiny.

Ukolebana touto zkusenosti jsem si rikala, ze asi neni moc pravdepodobne tam nejakeho hada potkat, ze se beztak schovavaji v rosti a temer mi to bylo lito, ze asi zadneho neuvidim. Rikala jsem si, treba aspon z dalky, abych mohla rict, ze jsem potkala hada ve volne prirode :-)

Dnes byl velmi prijemny den a me uz nijak nelakalo vyrazit na zase stejne prazdne hriste, tak jsem si rikala, ze by nebylo spatne se projit podel reky. Jenom kousek. Z jednoho parkoviste na piknikove misto a pak zase zpet. Kilometr tam, kilometr zpet, to by mohla zvladnout i Julie :-) Vyrazili jsme tedy kolem devate. Bylo to moc pekne. Deti byly spokojene, ja taky, no a cestou jsme se samozrejme pozorne divali na cestu pred sebou. Co kdyby nahodou. Hadi jsou totiz docela dobre maskovani a nejhorsi je, kdyz si ho vsimnete, az kdyz na nej stoupnete. To uz je vetsinou dost pozde. Vyplaseny had vetsinou zautoci. Vloni tady zaznamenali primo v Cameronu nekolik hadich ustknuti.

Maly kousek pred cilem jsme na kmeni stromu naklonenem nad cestou spatrili krasnou, sametove zelenou jesterku. Zastavili jsme se tedy a chvili ji pozorovali. A dost jsme u toho povidali (znate Krystofa). Vtom mi zrak sklouzl na cestu tesne za kmenem a malem se mi podlomily kolena. Asi dva metry od nas lezel tesne vedle cesty had tlusty asi jako moje paze. Delka se tezko odhaduje, byl nekolikrat zatoceny. Ale zadny drobek to nebyl. Byl hnedy s hnedym vzorem a lezel na spadanem hnedem listi, takze nebyl temer videt. Pokud jsme chteli jit dal (a nas cil, piknikove misto, kde jsme si chteli trochu odpocinout a najist se, Juli uz byla unavena a nesla jsem ji v naruci, byl uz viditelne blizko), museli jsme se pokusit hada nejak vyplasit, aby se odplazil (pry jsou velmi plasi a kdyz hodne dupete a tleskate, vezmou roha), nebo projit tesne kolem nej. Ani jedno ani druhe jsem rozhodne nemela v umyslu. Chvili jsme ho pozorovali a kdyz nejevil sebemensi znamku ochoty zmizet, slapli jsme na zmizik my, a to poradne rychle. Svacinu a odpocinek jsme si proste dali primo na cesticce.

Po velmi uprimne modlitbe za ochranu jsme pokracovali ve zpatecni ceste. Kdyz jsme byli asi v jeji polovine, spatrili jsme dalsiho hada. Byl sedy a taky se vyhrival na tom opadanem listi. Tentokrat byl ale asi tak metr od cesticky. A byl o neco mensi, asi jako moje zapesti. Zpozorovali jsme ho, az kdyz jsme byli na jeho urovni, tak jsme rychle pridali do kroku. Had jen line zvedl hlavu a ani se nehnul. Zbytek cesty probehl bez komplikaci a ja jsem si temer hlasite oddechla. Jeste ted se mi pri vzpomince trepou kolena a rozhodne uz si nepreju zadneho hada videt ani zdalky :-)

Trip to Galveston

2007-11-03T13:09:00.001-06:00

Minulý týden (od 26. do 29. října) jsme vyrazili na tří a půldenní výlet k moři. Moje šéfová mi dovolila kvůli tomu zabulat trochu práce, takže jsme vyrazili v pátek po obědě a vrátili se až v pondělí v noci. Tady podám zevrubný popis této akce. A protože se Janě líbila osnova, podle které píšu, tak ji tentokrát nevymažu, nýbrž ponechám jako mezititulky.

1. Pátek
pozdní výjezd - cesta - bloudění - přes Houston - dochází benzín - hledání motelu

Původně jsem chtěl přijít z práce hned po tom, co se zúčastním výuky Personal Finance (moje aktivní výuka v tomhle kurzu už asi skončila, teď už se jen účastním a občas narušuju výuku poznámkami nebo dotazy), rychle zhlteneme oběd a vyrazíme ještě před dvanáctou. Leč, zdá se, že plány jsou dobré k tomu, aby člověka naučily pokoře a trpělivosti, když vidí, jak málo z nich skutečně vychází.

Domů jsem přišel před dvanáctou a zjistil, že ještě nemáme sbaleno, oběd ještě není ani uvařený a navíc jsem dostal šek na zbytek peněž od Fulbrightů a bylo by ho záhodno uložit do banky. Aspoň to poslední bylo moc milé zjištění. Ve skutečnosti jsme tedy vyrazili až kolem třetí a ještě se museli stavit v bance. Naštěstí je to skoro po cestě.

Teoreticky je cesta poměrně jednoduchá (můžete kouknout na plánek). Ještě ve Waco se trefíte na texasskou dálnici číslo 6 a po ní jedete 125 mil. Pak přejedete na US-290 a po ní jedete dalších 45 mil -- vlastně až do Houstonu. Projedete Houstonem a pokračujete dalších 49 mil po inter-state I-45 až do Galvestonu. Tam se I-45 změní na hlavní ulici, pojmenovanou Broadway.

Každou teorii je nutné testovat, zda odpovídá pozorovaným faktům. Naše teorie vcelku odpovídá -- až na to, že jsme zabloudili ještě ve Waco, a to asi pětkrát. Než se totiž člověk dostane na TX-6, musí docela složitě kličkovat po městě. To "po městě" si rozhodně nepředstavujte jako u nás -- tady "po městě" může docela klidně znamenat mimoúrovňové dálniční křižovatky -- a v tomto případě to taky znamená přesně tohle. A aby to bylo ještě lepší, některé odbočky jsou značené ... no, jak to jenom říct slušně ... nedostatečně. Takže jsme několikrát zakufrovali a museli se vracet nebo jsme si mysleli, že jsme zakufrovali, vrátili se a pak zjistili, že jsme původně jeli dobře. Ještě štěstí, že se Jana při hledání parků naučila docela dobře základní topografii Waco, takže mě byla schopná jakž takž navigovat. Jakmile jsme byli na TX-6, byla to už pohoda.

Dálnice v Texasu jsou docela dobré. Většinou mají dva pruhy v každém směru a směry jsou oddělené minimálně betonovým plůtkem. Okolo velkých měst mají dokonce pruhy tři nebo čtyři. A zatímco Texasané ve městech rychlost moc nedodržují (běžně jezdí padesát tam, kde je třičítka), na dálnici jedou většinou skoro v mezích limitu. Limit je v noci 65, ve dne buď 65 nebo 70 -- všechno samozřejmě v mílích za hodinu. Fakt je, že by se na jejich dálnicích (a v jejich autech) dalo jet mnohem mnohem víc než těch povolených 110 km/h. Na dálnicích jsou ale policajti (dálniční hlídka?) (zatímco ve městě se moc neměří). Takže to trvalo docela dlouho, než jsme se dostali k Houstonu -- vlastně jsme se tam dostali až za tmy. To byla docela výhoda, a to hned v několika směrech.

Zaprvé, v době, kdy lidé jezdí z práce, bývá ve velkých městech zácpa. Důvody jsou dva: jeden je ten, že velká města jsou opravdu velká (Houston má něco přes dva miliony lidí a s metropolitní oblastí prý kolem 5,5 milionu); druhý je ten, že velké silnice většinou vedou centrem města -- a čím je město významnější, tím víc velkých dálnic se v jeho středu křižuje. Takže ve špičce jsou na silnicích lidi z města, co jedou do práce či z práce, lidi z oblasti, kteří dělají totéž a všichni, kteří mají tu smůlu, že v téhle době jedou odněkud někam zrovna tudy. Viděl jsem špičku v Austinu (který je proti Houstonu prťavý) a je to docela legrace -- pokud člověk zrovna neřídí, nechce se mu čurat a netrpí mořskou nemocí. Díky systému nájezdů na dálnici a exitů totiž doprava neuvěřitelně skáče -- chvilku jedete 60 a chvilku 20 nebo míň (všechno v mílích za hodinu samozřejmě). Takže akcelerujete, brzdíte, akcelerujete, brzdíte, ... Byl jsem rád, že jsem si vzal kinedril.

My jsme ale přijeli až po špičce, takže doprava byla vcelku plynulá. Plynulá znamená, že jsme jeli kolem 60 mil za hodinu, ne že silnice byly prázdné -- naopak, byly natřískané k prasknutí. Všechny čtyři nebo pět pruhů.

Druhá výhoda večerního průjezdu Houstonem spočívala v tom, že byla tma (pochopitelně), a tudíž mrakodrapy v downtownu (v jednom z downtownů Houstonu) byly krásně osvětlené. Bylo to opravdu úžasné. Ve dne mrakodrapy většinou neuchvátí, ale v noci je na ně překrásný pohled, když jsou osvícené a samy září a vyniknou na nich různé ozdoby. Moc rád bych se zastavil a vyfotil je, ale na to jsem fakt srab. (No, díky tomu jsme stále ještě živí a na svobodě.)

Jinak je průjezd Houstonem příšerná záležitost. Schválně si zvěčte mapu Houstonu a koukněte se, kolik se tam křižuje dálnic. A z dálnic jsou sjezdy na normální ulice (které často nejsou o nic horší než naše dálnice v Česku). Všude jsou mimoúrovňové křižovatky, které berou dech. Snadno se stane, že se ocnete v jednom ze dvou krajních pruhů -- a oba pruhy někam odbočí. Takže neustále musíte sledovat cedule a snažit se z nich odhadnout, kam daný exit jede a kolik pruhů odbočí. A když chcete odbočit sami, musíte taky dávat poroz. Protože to obvykle vypadá tak, že třeba dva pruhy nejvíc v pravo odbočí na nějakou silnici, ale z nich levý pojede na jih a pravý na sever. Možná je v tom nějaká obecná logika (jak je v USA zvykem), ale ještě jsem ji neobjevil.

My jsme odbočili špatně asi dvakrát. Měli jsme ale štěstí. Dost často totiž podél dálnice vede rovnoběžně s ní ještě připojovací silnice. Takže když odbočíte moc brzo, dostanete se nejdřív na tuhle silnici -- a z ní se zase můžete vrátit zpátky. V Houstonu má i tahle připojovací silnice tři nebo čtyři pruhy.

Naštěstí jsme prokličkovali správně a dostali se za Houston na I-45. Potíž byla v tom, že nám už skoro došel benzín a dvou odboček na pumpy jsme si všimli příliš pozdě. A pak jsme jeli a jeli, co míli nebo dvě exit -- po celou cestu vedla podél dálnice dvouproudová najížděcí cesta lemovaná obchoďáky a hospodami, ale pumpa žádná. Dvakrát nebo třikrát jsme sjeli na blind, jestli tam třeba nebude pumpa, ale nikdy tam nebyla. Naštěstí jsou tu ale na motoristy zařízení (všichni jsou motoristi!) a všechno dobře dopadlo.

Ani jsme nepostřehli, že jsme vyjeli z Houstonu (na obou stranách podél cesty pořád byly obchody, restaurace a pumpy) a přejeli jsme nějakou vodu a byli v Galvestonu a jeli po Broadway. A protože jsme neměli rezervovaný nocleh, zastavili jsme v prvním motelu u cesty, zaplatili, ubytovali se a šli spát. A vy jděte taky, milé děti, ať jste zítra taky tak šikovné a silné jako váš tatínek.

2. Sobota
historie Galvestonu - protivný tatínek - naštvaná maminka - cesta po pláži - usmíření je drahé - ropná plošina - koupání v oceánu - hospoda

Galveston je jméno města na ostrově na břehu Atlantického oceánu (koukněte sem), které nám tu všichni doporučovali jako nejbližší hezké "moře" (nejbližší znamená čtyři hodiny cesty, když dodržujete dopravní předpisy a nechytíte v Houstonu zácpu; Corpus Christi je prý mnohem hezčí, ale to je prý sedm hodin daleko -- nevím, Google říká pět).

Historie města je zajímavá. Původně tu žili nějací Indiáni, které vyhnali jiní Indiáni, které vyhnali (nebo vyvraždili nebo prodali do otroctví, co já vím) Španělé. Co se stalo se Španěly, to nevím; jisté je, že po nich tu byla velká pirátská základna francouzského privateera Jeana Lafittea a díky němu taky veliký trh s otroky -- a to v době, kdy byl import nových otroků do USA zakázaný (mluvíme o první třetině 19. století). Pak některý z Lafitteových pirátů přepadl nějakou americkou loď a americká armáda piráty vyhnala. V tu dobu už patřil Texas k USA (krátce), takže Galveston připadl USA a z trhu s otroky, pašovaným zbožím a centra vykřičených domů se stalo prosperující město. Prý tu dokonce byla první soukromá banka v Texasu. V roce 1900 ale město spláchl hurikán a všechno se zastavilo.

Nebýt toho hurikánu, byl by prý Houston předměstím Galvestonu -- takhle je to naopak. Teď je Galveston upadající přístav, univerzitní městečko (University of Texas tu má pobočku, lékařskou fakultu) a letovisko. Slovo "letovisko" je třeba brát velmi volně, protože léto je tu skoro pořád a koupat se dá i na konci října, jak jsme experimentálně dokázali. (A protože se má ještě oteplit, půjde to nepochybně i v půlce listopadu.)

Po únavném předchozím dni a nepříliš dlouhé noci jsme vstali vcelku brzy -- díky dětem -- zhltli typickou snídani Čechů na cestách -- chleba, který jsme si přivezli, nějaká mazadla a studenou vodu s džusem. A vyrazili jsme do města hledat Ocean Star Offshore Drilling Rig and Museum. Nějak se to ale celé nedařilo. Průvodce nám sice řekl, na které ulici ta věc má být a že je v moři, ale neřekl na které straně ostrova -- a my začali na té špatné. Ke vší smůle jsem nějak špatně vstal či co a byl jsem neuvěřitelně protivný. Sám jsem koukal, jak protivný jsem byl. Říkal jsem si: Prgošku, přece nemůžeš být tak protivný, to přece nejde! Ale bohužel to šlo snadno. Přitom jsem chtěl být milý -- jenže to šlo naopak ztuha, spíš vůbec.

Jana buď taky nějak špatně spala nebo jí vadilo, že mě pořád něco vadí nebo nevím, ale začalo to být nějaké špatné. A tak jsme šli po břehu moře (po úzkém chodníku podél tříproudové silnice několik metrů nad písečnou pláží, vlastně po vršku vysoké zdi, kterou tu postavili po hurikánu z roku 1900. Nakonec jsme skončili v jednom ze supermarketů na tretky na břehu. (Abyste chápali, tak tohle je Texas. Tady se nevede stánkový prodej v malém -- tady jsou super-, hyper-, mega-, terra- a ultramarkety -- nebo aspoň velké zastřešené a klimatizované tržnice. Takže dokonce i přímořské tretky, které se v Chorvasku prodávají na stáncích a v pidikrámcích na promenádách, se tu prodávají v big stores. Samozřejmě s dobrým přístupem od auta -- kdo by tam šel pěšky, že.)

A já věděl, že jestli chci, aby naše manželství přežilo, musím vydržet, že děti a manželka vyhodí z okna spoustu peněz za naprosto příšerné krámy, které nebudou k ničemu, které nejsou vůbec hezké a které se buď hned někde ztratí či rozbijí, nebo (v horším případě) nám budou zavazet po návratu do ČR doma. A tak jsem se snažil tvářit neutrálně či nadšeně (myslím, že jsem byl veselý a rozpustilý asi jako Šklíblatík v Harfangu) a povzbuzoval je v utrácení. Účty jsem radši hned zahodil. A že to usmiřování bylo drahé. Ach jo -- radši bych se měl naučit ovládat, nebo zbankrotujeme. Pozitivní ale bylo, že mi Jana koupila Dr. Peppera -- místní kofeinovou žbrndu, která mě vcelku probrala a tak mi zpravila náladu. Pak už se to až do večera jen zlepšovalo. (No, ne úplně monotónně, jestli víte, jak to myslím.)

Pak jsme ještě chvilku trajdali po břehu a nakonec přejeli na druhou stranu ostrova do toho muzea.

Ocean Star Offshore Drilling Rig and Museum bývalá ropná plošina určená k průzkumu podmořských nalezišť ropy, ze které místní spolek přátel těžby ropy udělal propagační muzeum. Je to dost úžasné -- aspoň pro lidi, které zajímají takové věci, tj. třeba pro mě, Kryštofa, Janu a hlavně Julii. Díky tomu jsme taky viděli přístav a velké i malé lodě -- a v přístavu pelikány, kormorány, volavky a další ptáky. A taky medůzy ve vodě, což nás opravdu navnadilo na večerní koupání. Pokud vás taky zajímají takové věci, nějaké další fotky najdete tady.

Pak se vyskytlo krátké porušení monotónnosti zlepšování nálady, to když jsme se museli domluvit, co udělat -- jestli se pořádně najíst v nějaké hospodě nebo v poklusu zhltnout naše naprosto nedostatečné zásoby potravin a jet na pláž. Volba to byla těžká, protože byly skoro čtyři hodiny -- takže jsem byl jednak hladový jako ruská armáda, jednak byl nejvyšší čas se koupat, pokud jsme to chtěli vůbec stihnout. Bohužel vyhrála pláž -- proto to jisté narušení monotonicity funkce nálady v čase.

Vyrazili jsme na East Beach (je na severovýchodním konci ostrova, btw ostrov je nudle dlouhá asi třicet mil a široká v nejširším místě tři; proto East není tak docela na východě). Vypadalo to moc pěkně, než jsme zjistili, že se za vjezd autem platí sedm babek a že je tam zrovna nějaký funkový festival (co je funk, to docela přesně nevím; nejspíš nějaká hlasitá rasistická záležitost, aspoň soudě podle toho, jaký tam byl kravál a že tam jeli jenom černoši). Tak jsme se zase otočili (před bránou) a jeli zpátky a šli na Stewart Beach, která je hned vedle našeho motelu. Tam jsme to měli free -- díky tomu, že se platí za vjezd aut a ne za vstup lidí (a my parkovali na motelovém parkovišti -- jak důvtipné, že milý Watsone).

Pláž je tu krásně široká vysypaná tmavě hnědým neuvěřitelně jemným pískem. Tak jemným, že se v něm krásně chodí a že zaleze úplně (ale opravdu úplně) všude. A když píšu "vysypaná", tak to myslím přesně tak, jak to říkám -- jednou za čas totiž přijdou vlny a spláchnou všechen písek (tj. celou pláž) do oceánu. Město je pak vždycky heroicky obnoví. I teď byla na pláži veliká hromada písku, zřejmě nachystaná na další záchrannou akci.

Jinak, znáte repliku z filmu Hledá se Nemo, kde jedna akvarijní rybička říká: "Oceán. Veliký a modrý... Jaký je?" A Nemo váhavně odpoví: "No, veliký... a modrý..."? No, tak takový tady rozhodně není. Díky písku, který je tak jemný, že ve vlnách a vlnkách a přílivu víří, je tu voda kalná a hnědá. Jako ten písek.

Na pláži byl jen sem tam někdo a ve vodě skoro nikdo. A kdo byl ve vodě, ten si tam jen ráchal nohy. Voda byla báječně teplá -- to je prý v Mexickém zálivu pořád. Skoro se zdálo, že je voda teplejší než vzduch. Přes den totiž hodně foukalo (proto jsme se taky nešli koupat dřív, jak možná některé z vás napadlo se ptát) a i teď, když se vítr více méně utišil, to někdy škaredě zafoukalo. Nakonec jsme si ale řekli, že jsme Češi a když už jsme dali ty peníze za benzín a za ubytování, tak tam prostě musíme. A tak jsme tam vlezli. Důkazní materiál najdete tady (ne, opravdu to není fotomontáž; opravdu jsme se koupali na konci října, heč). Nakonec bylo to koupání moc prima a strhli jsme i nějaké další lidi (nebo možná přišli jako my později, neb čekali, až se vítr utiší).

Mimochodem, byly pořád docela vlny, takže se nedalo plavat, jen to s člověkem příjemně házelo. Podél břehu byl ale silný proud, který člověka rychle odnášel doleva, vlasntě doprava -- no podle toho, jestli jste se zrovna dívali z moře na souš nebo naopak. Na boudičce pobřežní hlídky (jo, ten chlap tam byl, měl dlouhé gatě a teplou bundu) vlála žlutá vlajka. Podle místní signalizace to znamenalo "středně velké vlny, střední vítr, neručíme za bezpečnost". Náš průvodce to ale překládá jako "normal water conditions" (a zelenou vlajku pro případ klidné moře můj průvodce ani nezmiňuje). Takže vlny jsou tu asi pořád.

Pak jsme vysypali z dětí písek a vyrazili do mexické hospody na večeri. Moc dobré -- a velmi slušnou cenu. Hned bych si to dal znova. A pak jsme jeli zpátky do motelu, uložili děti a padli úplně mrtví do postele. Vám radím to samé. Aspoň já jdu spát -- dopíšu to jindy.

3. Neděle
Moody Gardens - akvárium - deštný prales - dinosauří kino není - znova pláž - hospoda zavřená - stejná hospoda jako včera

V neděli ráno jsem vyrazili do Moody Gardens, což je něco jako místní zábavní park. Skládá se z několika pyramid, ve kterých jsou různé atrakce jako třeba akvárium, deštný prales, třírozměrné kino, čtyřrozměrné kino a pohybové kino, a taky výletní lodě. My jsme měli namířeno do akvária, deštného pralesa a 3D kina. Zajímavé na tom je, že celý ten zábavní park původně vznikl jako přidružená výroba kliniky, kde pečovali o duševně choré.

Akvárium v Moody Gardens je největší a nejhezčí, jaké jsem kdy viděl. Většina akvárií v něm je neuvěřitelně velká a hluboká -- takže když jdete v pyramidě po spirálovém sjezdu nahoru nebo dolů, vidíte to stejné akvárium z různých stran -- a v několika různých patrech. Takhle jsme viděli třeba lachany nebo tučňáky. Byl to docela zážitek, vidět lachtany a tučňáky plavat hluboko pod vodou. Zvlášť když se ti lachtani na nás plavali podívat -- a pozorovali nás ze vzdálenosti několika centimetrů.

Nejúžasnější však byl tunel. Když jsme v něm byli, ryby byly všude okolo nás -- vlevo, vpravo i nahoře. A že to byly ryby: spousta velkých ryb, murény, několik žraloků a přes půl metru velká mořská želva. (Hele, já vím, že želva ani žraloci nejsou ryby, tak mě nechytejte za slovo.) Prostě naprosto úžasné.

Kromě toho tam mají v menších akváriích výstavu různých druhů mořských koníků -- prý největší expozici na světě. Jeden druh dokonce vypadal jako trs chaluh (jmenuje se Leafy sea dragon).

Po návštěvě akvária jsme zhtli zbytky jídla, které nám ještě zbylo (jaký pleonasmus; prostě hodně málo jídla, aspoň pro mě), a vyrazili do deštného pralesa. Zatímco akvárium nemělo konkurenci v ničem, co jsem kdy viděl, pyramida deštného pralesa byla přibližně srovnatelná s deštným pavilonem na Lešné. Tj. fakt dobrá. Papoušci, opice, želvy, kaloni, někde snad i lenochodi, ale ty jsme neviděli. Zato jsme viděli upíry lízající z misky krev a krmení ocelota -- z ruky přes mříže. Ocelot poslouchal povely jak cvičený pes. Ale jeho chovatel (krmič?) mi pak řekl, že takhle poslouchá, jen když vidí jídlo. Jinak je naprosto neovladatelný a musí se krmit přes mříže, protože by člověka zle podrápal, kdyby ten byl tak hloupý a šel k němu do klece.

Z deštného pralesa jsme chtěli jít do 3D kina na film o dinosaurech. Nejdřív jsem ale musel Kryštofa přesvědčit, že se tam nebude bát. Když se mi to povedlo, tak jsem zjistil, že změnili program (protože bylo před Halloweenem) a dávali nějaký strašidelný film. Tak jsme zase odešli. Škoda. Dost jsem ten 3D film chtěl vidět. (Nějaké další fotky z Moody Gardens najdete tady.)

Jinak se opět ukázalo, co je naše dcera zač. Nějaká úplně cizí paní si ji mermo mocí chtěla vyfotit, že je prostě "very cute". To už se nám tu stalo mockrát. Doufám, že jí to úplně nezničí charakter. Každopádně ale vím, že si, až ještě trošku vyroste, musím koupit brokovnici. Na nápadníky.

Z Moody Gardens jsme vyrazili znovu na pláž a z pláže (po dostatečném odsolení a odpískování slabších jedinců) do hospody. Vyhlídl jsem si v průvodci cajun hospodu (vaří takové věci, co mám fakt rád, i když si musím domluvit substituci ryb za kuřata). Jenže se ukázalo, že je hospoda v neděli a v pondělí zavřená. Tak jsme jeli k Mexikánům, kde jsme byli včera. A jídlo bylo ještě lepší. Prostě úžasný den.

Doufám, že jste si to taky užili, a teď už jděte do hajan.

4. Pondělí
Snídaně - Houston, muzeum NASA - Kryštof blije - tatínek je opět vzteklý - Pán Bůh zachraňuje situaci lacinou italskou restaurací - toll road - dr. Pepper - nákup v HBE - příjezd po 23.00

V pondělí ráno jsme se konečně zapakovali a opustili motel, který nám byl tři noci útočištěm (no, vzhledem k jeho vybavení, čistotě a ceně to nebylo moc smutné loučení) a vyrazili směrem na Houston, do muzea NASA. Nejdřív jsme ale bloudili městem, abychom našli pekařství, které náš průvodce doporučoval jako nejlepší místo na snídani v Galvestonu. (To proto, že už jsme neměli nic, ale opravdu nic k jídlu. Mimochodem, pokud se vám zdá, že o jídle mluvím víc, než je nutné, měli byste vědět, že jídlo má v příběhu velký význam. Kdo to nechápe, asi není chlap.)

Ukázalo se, že na místě, kde má být pekárna, pekárna není. Zato tam byla nová ... no, nevím, jak se to jmenuje, prostě hospoda, která je zaměřená na snídaně. Asi. Tak jsme tam vešli a nasnídali se. Na dlouhou dobu to bylo poslední jídlo ten den. (Už začínáte chápat?)

Muzeum je vlastně za rohem -- nějakých 30 mil daleko. A soudě podle rozlohy parkovišť tam musí být v sezóně narváno. My jsme ale měli to štěstí, že jsme tu byli mimo sezónu, takže jsme se nikde nemačkali. I v moři bylo místa dost.

O tomhle muzeu mluvil náš guide dost rozpačitě. A my vcelku rychle pochopili proč. Tohle muzeum má totiž v sobě jak naprosto úžasné věci, jako například originální rakety, skafandry a vybavení z kosmických lodí, tak naprostý šunt a brak -- takovou tu americkou šou, o kterou nikdo, kdo má IQ vyšší než 75, nestojí. Potíž je v tom, že všechno je nějak schované a názvy jsou takové, že je dost těžké přijít na to, co je co. Navíc jsou skoro všude vstupy v nějakou hodinu, takže když přijdete pozdě, musíte čekat na další vstup.

My nezačali zrovna ideálně. Nejdřív ze všeho jsme se šli podívat na skafandry. Je jich tam tak patnáct možná dvacet -- z různých dob a různých programů. Docela rád bych si to všechno přečetl, ale to by tam s námi nesměly být děcka. Když jsme viděli asi půlku téhle expozice, tak Jana odvedla Kryštofa na záchod a já zůstal sám s Julií. Byli tam aspoň půl hodiny a já už začal zase trošku zuřit. Čas, kdy jsme mohli něco vidět, utíkal, měl jsem hlad a Julie byla protivná. Já taky. Nakonec jsem si řekl, že mají smůlu, a šel jsem s Julčou do expozice raketoplánu, kde jsme viděli ovládací prvky kabiny a nějaké další věci. Celkem to nestálo za moc.

Jana tam přišla za námi, s Kryštofem bledým jak stěna -- prý na záchodě zvracel. Co teď? Rozhodli jsme se pokračovat v prohlídce. Jako na potvoru jsme ale zmeškali několik zajímavých vstupů, tak jsme se dost dlouho jen tak poflakovali okolo a očumovali podivné atrakce pro děti.

Nakonec jsme ale viděli asi všechno, co stálo za vidění: Nejdřív show, ve které ukazovali, jak austronauti jí, spí, myjí se, čurají a kakají (a na můj dotaz i to, jak si ořezávají tužky). Pak jsme vyjeli "tramvají" (ve skutečnosti to byl auto-vláček tažený mašinkou s dost smrdutým benzínovým motorem), která nás zavezla do skutečné NASA, tj. do skutečného řídícího střediska, do místnosti, odkud se řídily lety programu Apollo a budovy, odkud se dodnes řídí lety, pak do velké budovy, kde mají funkční kopie různých částí raket a raketoplánů pro výcvik astronautů (a aby mohli ladit problémy, které se mohou ve vesmíru vyskytnout) a nakonec do velkého hangáru, kde byla nějaká velká raketa, která měla vynést družici -- ale nevynesla, protože přešli na raketoplány (asi). Bylo to dost dobré, jen nám dali mnohem míň času na čtení cedulek, než bych si přál. A nakonec jsme viděli i to nejzajímavější -- repliky lunárního vozítka a skutečné vesmírné moduly. Dokonce jsme si mohli sáhnout na kus měsíce, který tam mají za tím účelem instalovaný. (No, upřímně, nic moc -- černý šutr osahaný do hladka.) Tohle bylo fakt dost dobré. Další obrázky z tohohle muzea najdete tady.

Jenže v tu dobu už jsem měl hrozný hlad a byl jsem docela vzteklý, že Jana mění z minuty na minutu plány, mizí a já nevím, kde je, utrácí zbytečně peníze a tak. To už nás vyhodili z muzea (zavírali) a my byli opět "on the road" -- hladoví, bez jídla, unavení a protivní. Ale Bůh je velký. První hospoda, ve které jsme na blind zastavili, byla neuvěřitelná: Za sedm babek jsme si tam mohli dát jakékoli množství italského jídla, jaké jsme snědli. Kryštof byl za polovic (jenže stejně nejdl, protože mu bylo blbě) a Julie zadarmo (ta to ale dohnala a dvakrát si přidala). Moc dobrá pizza, tortelini, různé omáčky a saláty a takové ty masové kuličky s červenou omáčkou. Nálada se okamžitě spravila a zase jsme na sebe byli hodní. (Tak vidíte, že to jídlo bylo opravdu důležité.)

Pak jsme vyrazili domů. Vjet do Houstonu ve špičce, na to jsme neměli odvahu. Tak jsme to vzali okolo po toll road, tj. placené silnici. Nejdřív jsme se divili, proč tomu říkají toll road, když se nikde neplatí. Pak se ale ukázalo, že se tady neplatí na začátku, ale průběžně. Celkem jsme museli třikrát zastavit na bráně a vhodit šest čtvrťáků nějakému docela chytrému stroji, který nám pak za odměnu zvedl závoru. Taky tam byly pruhy pro lidi, co mají nějaké předplacené zařízení, které jim bránu otevře samo (celou dobu jsem trnul, abychom náhodou neskončili v tomhle pruhu a nezablokovali dopravu) a pruhy pro lidi, co chtějí platit kartou. V našem pruhu se kupodivu ani moc nečekalo. Tedy, nečekalo se přede mnou. Za mnou občas ano. Cesta po toll road byla dost dlouhá a docela jsme trnuli, jestli jsme nepřeji, ale nakonec všechno dobře dopadlo a my se dostali za Houston na 290tku. Pak už to byla brnkačka.

Jen tak mimochodem, po cestě jsem vypil tak galon Dr. Peppera, což pokud to nevíte, je sladká žbrnda s višňovou příchutí, kterou vynalezl nějaký lékárník ve Waco a která se pije v Texasu asi nejvíc ze všeho. Má ve Waco dokonce i muzeum. Hlavně má ale vysoký obsah kofeinu, takže jsem díky téhle žbrndě neusnul za volantem, ale někdy kolem 23.00 přijel domů. A protože jsem byl dobře najezený a napitý, tak mi ani nevadilo, že Jana kupovala v HEB chleba aspoň půl hodiny -- a to se mi chtělo fakt čurat (dr. Pepper je silně močopudný). A pak jsme šli spát a spali zdravě až do rána. A vám to, milé děti, radím taky.

Předpověď počasí

2007-11-03T07:26:00.000-06:00

Tak máme na následujících deset dnů zajímavou předpověd počasí. Počínaje dneškem (3. listopad) by měly být nejvyšší denní teploty (ve stupních Celsia) následující: 23, 28, 30, 18, 21, 26, 26, 31, 28, 26 stupňů. Vypadá to, že listopad bude pěkná houpačka. A v úterý si asi budu muset vzít svetr. :-(

Další fotky

2007-10-21T21:37:00.000-06:00

Další fotky naší roztomilé famíle najdete tady.

Skupinka Antioch Church

2007-10-20T06:19:00.000-06:00

Ve stredu jsem tu byl na domaci skupince Antioch Church. Jana nemohla, neb Julie mela teplotu a Jana s ni chtela zustat doma. Tak jsem jel sam s Krystofem, ktery chtel velice jet.

Antioch je velikansky sbor, kde jsme byli v nedeli na bohosluzbach. Je tak velky, ze v detskych besidkach daji detem na ruku plastovy krouzek s cislem, aby si je nevyzvedl nekdo cizi. Kdyz deti breci, vysviti na jedne ze tri obrazovek v hlavnim sale cislo ditete a rodice pro ne klusou. Nase deti ovsem neplakali a naopak se jim to moc libilo.

Skupinka byla dost dobra. Normalne tu trvaji skupinky asi jen hodinu a pul a lidi tam chodi i s detma -- vzdycky se jeden obetuje a hlida je. Par lidi s sebou melo uplne male kojence.

Nejdriv ze vseho byly chvaly -- normalne se zpivaly pisnicky. Z toho jsem moc nemel, neb jsem je neznal, takze jsem se nemohl pripojit. Meli ale vytistene texty, tak jsem aspon sledoval, co se zpiva. Pak se lehce probralo nedelni kazani. V nedeli kazali na pate prikazani "Nezabijes", na skupnce se to zuzilo na zvladani hnevu. Vedouci skupinky rekl par slov a pak ruzni lide mluvili o tom, jak dobre/spatne zvladat hned. Byla to teorie, dobre pripomenuji, ale nic zvlast objevneho.

Pak jsme se ale rozdelili do malych skupinek po dvou trech (na cele skupince mohlo byt tak dvacet dospelych) a vyznavali si, jak (ne)zvladame hnev a pak se za sebe modlili. Ja se bavil s dvema klukama (na baveni vznikla prirozena segregace kluku a holek) a byli jsme dost otevreni. Bylo to dost uzasne a povzbudive. Moc se mi to libilo.

No, a jinak jsem zjisitl, ze jeden z tech dvou kluku prodava veci a barak a stehuje se na dva roky do Ugandy jako misionar. A ten druhy ho tam za dva roky vystrida (zatim se na to pripravuje v misijni skole Antiochu). A majitel domu, kde to bylo, preklada Bibli do jazyka Susu a pak pojede delat misionare do Guineje. Dost mne ta koncentrace misinaru prekvapila -- ale rikali, ze to je v Antiochu normalni, ze na misii a rust hodne daji. Trosku jsem se stydel. Zacinam tusit, ze Pan Buh od nas asi taky neco ceka.

(Omlouvam se, ze pisu bez hacku a carek, ale puvodne jsem to psal do mailu Michalovi Romanskemu. A pridelavat hacky a harky je hrozny opruz -- verte mi, delam to dost casto, kdyz mi nekdo posle neco bez hacku a carek do Icka.) :-(

Církevní picnic

2007-10-15T06:32:00.000-06:00

Včera odpoledne jsem byl s dětmi v kolejním parku. Plán byl, že budou jezdit na kole a na trojkolce. Ale byli oba nějací unavení a protivní (zvlášť Julie), protože sobota byla náročná, dopoledne byli oba sami na besídce v církvi a po obědě nespali. Když už to bylo tak nesnesitelné, že jsem se rozhodl jít domů, potkal jsem v parku jednu kolegyni z práce. Takovou příjemnou babku ve věku asi padesát plus. Do té doby jsem s ní vlastně ani nijak víc nemluvil. Teď jsem se s ní dal do řeči, ona mě představila svému manželovi (taky učí na MCC) a pozvali nás k nim do církve, prý mají zrovna picnic.

Tak jsem naložil děti do auta (do parku jezdíme autem, abychom nemuseli po silnici), vyzvedl Janu a jeli jsme. Jenže Julie nám usnula v autě, takže se s ní Jana musela vrátit (bez řidičáku a bez funkčního telefonu, celá Kvasničková). Takže jsme tam zůstali s Kryštofem sami.

Bylo to moc prima. Před kostel si pronajali skákací hrad pro děti (Kryštof z něho nechtěl vůbec odejít) a uvnitř uspořádali hostinu -- každý přinesl něco. Ne buchty jako u nás (i když ty tam taky nějké byly, dokonce i Kryštofovi oblíbené "cookie" s čokoládou), ale různé saláty, kusy kuřat smažené v něčem, co připomíná naši strouhanku, ale snad ještě lepší, tortily a věci, co se do nich dávají, špagety a spoustu dalších věcí. A pak se jedlo, klábosilo a bylo dobře.

Moc se mi to líbilo. Taky bychom měli občas něco takového udělat u nás v KS.

Setkani

2007-10-14T19:14:00.000-06:00

Tak si predstavte, ze jsem se opravdu znovu potkala s tou pani, co jsem se o ni jednou kratce zminila, ze mi ji Buh poslal, kdyz jsem mela depu. Jmenuje se Jamie a je to rodila Texasanka. V patek jsme se opet setkaly na hristi a bylo nam spolu moc prijemne, nam dospelym i detem. Vcera jsme u nich byli cela rodina na veceri, takze jsme se seznamili i s manzelem a dnes jsme byli s nimi v cirkvi, kde se nam moc libilo. Proste bomba. Buh je uzasny a neuveritelny.

Na vcerejsi navsteve jsme se citili velmi dobre a prijemne, temer jak u starych znamych. A jsou to opravdu uzasni lide. Manzel John preklada Bibli do africkeho jazyka Susu. Jako dite byl s rodici na misii v Guinei (Susu je guinejsky jazyk). Jamie ma v planu naucit se Susu, pak odjedou cela rodina na rok do Francie, kde se bude Jamie v mistni jazykovce ucit francouzsky (John francouzsky umi, a krome toho starorecky, italsky a samozrejme Susu, proste jazykovy genius). A to vse proto, aby pak mohli cela rodina odletet do Guinee, kde bude Jamie lecit lidi, neb je doktorka, a John sirit evangelium a rozdavat Bible. K tomu s nimi pojede jejich mlada pritelkyne (taky samozrejme krestanka, taky byla u nich ten den na veceri, takze jsme se seznamili i s ni a je moc fajn), aby Jamie pomohla ucit jeji deti, ktere uz budou mit obe skolni vek. K tomu jen dodavam, ze Guinea je muslimska zeme, i kdyz zatim pro krestany pry relativne bezpecna. To se ale muze velmi rychle zmenit. Wow!!! Nestacila jsem se divit a zaroven jsem se strasne stydela. Ja mam se svymi zabomysimi problemky opravdu co rikat.

Jinak si jeste predstavte, ze kdyz jsme se s Jamie setkaly poprve, tak ona (jak mi pozdeji rekla) mela den predtim taky depu a bylo ji nanic, neb nema v blizkem okoli moc pratel, je s detmi doma dyl, nez je zde obvykle, a tak ji bylo nejak nanic, zname to vsechny. A kdyz me videla, tak mela stejny pocit jako ja z ni. Ze me tam Buh poslal pro ni. To je proste neuveritelne. Vubec me nenapadlo, ze bych ja tady mohla byt nekomu uzitecna. A navic jenom tim, ze jsem.

Musim priznat, ze po techto udalostech se muj postoj k pobytu zde vyrazne zmenil. Uz tak netruchlim (i kdyz je mi stale smutno a na vsechny se tesim) a vim, ze pobyt zde je pro nas velmi prinosny. Buh nas zde uci tolik veci, na ktere jsem doma ani nepomyslela, tak je s nami, tak nam zehna. Ted uz jsem rada, ze jsem tady a chtela bych se priucit od mistnich krestanu co nejvic, poznat vice Pana, proste nechat se jim vest.

Zacinam mit pocit, ze kazdy druhy je tady misionar v Africe. Minuly tyden me a celou rodinu pozvala na Den dikuvzdani moje ucitelka anglictiny. A kdyz jsme se trochu bavily, tak jsem se dozvedela, ze jeji syn s manzelkou jsou misionari v Africe v nejake muslimske zemi, coz je dost nebezpecne. Zacinam si tech Americanu vazit a rikam si, ze bychom si te nasi male zemicky meli trochu vic hledet a soustredit se na to, co po nas Buh opravdu chce, SIRIT EVANGELIUM.

A jeste neco malo o me anglictine a mych ubohych zanedbanych detech. Krystof snasi odlouceni, kdyz jdu do anglictiny, velmi dobre. Dnes v pohode zustal na besidce, prestoze tam byl poprve a anglicky neumi. Proste velkej chlap. Vetsinou nechce ani odejit. Myslim, ze po navratu bude ve skolce spokojeny. Zato Juli posledne plakala, kdyz jsem ji tam nechavala. A ja jsem zcela sobecky odesla a nechala ji tam s cizimi lidmi. Moc dobre mi ale nebylo. Uprimne, pripadala jsem si jako mizerna matka a hned o prestavce jsem se bezela podivat, jak je. Byla uz v pohode a hrala si na hristi. Krystofa bych v jejim veku rozhodne takhle nikde nenechala. Pak jsem se dozvedela, ze se z toho plakani trochu pozvracela, ale po nejake dobe prestala plakat a byla v pohode, ale nevim, jestli to nebyla jenom rezignace.

Podobne to bylo i dnes na besidce. Byli jsme poprve v nove cirkvi, kde maji besidky podle vekovych kategorii. Je to velikanska cirkev se spoustou deti, a tak maji besidky po roce, od rocnich deti. Chvili jsem tam s Juli pobyla a pak jsem nepozorovane odesla. Pak mi rikali, ze chvilku plakala, ale jen chvilku a pak byla v poho. Kdyz jsem si ji vyzvedavala, hrala si. Asi si zacina zvykat. A ja si budu muset promyslet, jestli to povazuju za dobre a pripadne z toho vycouvat. Uvidim. Za pripadne rady predem dekuji. :-)

Pedernales Falls, Longhorn Cavern a Inks Lake

2007-10-12T20:25:00.000-06:00

Jak už psala Jana, minulý týden jsme strávili z velké části mimo Waco, nejdřív na konferenci v Austinu, pak ve třech státních parcích. Jana psala o Austinu, já teď napíšu něco málo o těch třech parcích.

V pátek už byla konference jen o "Texas-specific" věcech, takže jsem se se svolením své šéfové ulil z konference a vyrazili jsme na západ do Hill Country. Teda, Hill Country se jmenuje celý tenhle placatý kraj. Na západ od Austinu jsou ale opravdu kopce. No, spíš kopečky. Prostě, krajina je tam trochu zvlněná, asi jako naše jižní Morava. Jenom ty kaktusy jsou tu navíc.

Nejdřív jsme vyrazili do Pedernales Falls State Park. Park to není zrovna velký -- vlastně ho tvoří řeka a trošku přilehlých pozemků. A na řece nejsou opravdové vodopády, ale spíš kaskáda -- voda tam teče po kamenech dolů a tvoří různá jezírka. Celkově je to opravdu moc moc hezké. V řece se může koupat, bohužel ne na těch nejhezčích místech. Průvodce tvrdí, že je to proto, že tam je to nebezpečné. Prý kvůli povodním, které tu mohou přijít naprosto bez varování. Na informačních tabulích i na internetu jsme viděli dvě fotky -- na jedné troška vody v řece, na druhé rozbouřená řeka zaplavila údolí. Časový odstup fotek je prý pět minut.

No, nešlo to na nejhezčím místě, tak jsme se koupali trošku níž po proudu. Koupání v řece je vždycky specifický zážitek. Většinou spočívá hlavně v tom, že voda je příšerně ledová. Ne tak v Texasu -- voda v téhle říčce byla teplá jako kafe. A byl v ní velice silný proud. Hned u břehu, kde bylo mělko, se nešlo moc dobře. Trošku dál už to člověka strhávalo. Když jsem si do vody lehl, musel jsem se držet kamenů na dně, aby mě proud neodplavil. Když jsem se pustil, proud mě okamžitě strhl dolů. Nechal jsem se jím unášet a báječně si to užíval. Plavat proti proudu se nedalo -- nedokázal jsem se ani udržet na místě, natož plavat proti němu. A jak mě tak voda unášela, Kryštof začal křičet: "Tatínku, neopouštěj nás! Vrať se!" Přidala se k němu i Julie a volala: "Atí, raťse!" Jen Janě to bylo jedno.

Skvěle jsme si to užili a pryč z parku vyrazili až večer kolem šesté. To bylo vcelku odvážné, protože jsme neměli zabookované žádné spaní. Původně jsme chtěli spát ve Fredericksburgu, ale tam (i v jeho okolí) bylo všechno plné, protože tam zrovna měli Octoberfest. Tak jsem se trošku bál, jak to udělat. Navíc jsem zjistil, že bez místní kreditní karty nejsem schopný zabookovat motel ani po internetu, ani po telefonu. Tak jsme jeli na blind. Ale věřil jsem, že se o nás Pán Bůh postará a že nebudeme bloudit nocí s dvěma utahanýma dětma v sedačkách, dokud nám nedojde benzín.

Nakonec jsme spaní našli v druhém motelu, který jsme zkusili. A ani nebyl moc drahý. Spali jsme jinde, než jsme původně chtěli, ale nakonec se ukázalo, že to bylo dobře.

Druhý den, v sobotu, jsme vyrazili do Fredericksburgu. Fredericksburg nám každý doporučoval jako malebné městečko, které, jak napovídá název města i mnoha místních domů, založili emigranti z Německa. Městečko by asi bylo moc hezké, kdyby zrovna nezuřil Octoberfest, který tady všichni slaví jako velkou atrakci (zřejmě "německý" ekvivalent "českého" Westfestu). Město bylo overcrowded, prostě "předavované" -- říct "přecpané lidma" prostě nestačí, bylo přecpané davama. Všude něco prodávali a nabízeli, Kryštof pořád něco chtěl -- a na mě z toho padla děsná deprese. Takže fotografie z tohohle města veškeré žádné -- když mám depku, nefotím.

Naštěstí jsme po obědě vyrazili pryč -- do blízkého (na americké poměry je to za rohem), tak dvacet třicet mil vzádleného parku Longhorn Cavern. Tenhle park je ještě menší než ten předchozí, vlastně jen parkoviště a vchod do jeskyně. Ten vůbec nevypadá tak, jak jsme u nás zvyklí, totiž jako díra do skály. Tady je země placatá, jen v jedom místě je jí kus omylem vynechaný. No, prostě je tam díra do země, jeskyně, které se zřítil strop. Když do té díry člověk po schodech sleze, dostane se ke vchodu do jeskyně.

Ani jeskyně sama nevypadá tak, jak jsme zvyklí z Krasu. Žádné krápníky -- snad jen na jednom místě jejich příslib. Stačí tak pět, šest tisíc let a budou tam mít jeden obstojný kamenný vodopád. Zato tam mají moc pěkné chodby a sály a místy plotny velikých krystalů. Vcelku působivé.

Jeskyni prý používali Indiáni jako své sněmovní místo. Texas Rangers odtud prý jednou zachránili dívku, kterou Indiáni unesli. Za války Severu proti Jihu tu prý Jižani vyráběli střelný prach. A taky se tu ukrývala banda známého gangstera Sama Basse. Neslyšeli jste o něm? Buďte klidní, já taky ne. Ale má vlastní heslo ve Wikipedii, takže se můžete kouknout, že to byl opravdový šihák.

Večer jsme opět jeli na blind hledat ubytování, co nejblíž parku. A opět jsme našli dobře, dokonce ještě lacinější než před tím. Jediné, co mě překvapilo, bylo, že nás pořád ubytovávají nějací Indové nebo snad Pákistánci. Že by to byla jedna rodina?

V neděli jsme jeli do sousedního Inks Lake State Park. To je vpodstatě jedno jezero a nějaké cesty okolo. My jsme nejdřív vyrazili chodit. Krajina byla zajímavá, mírně zvlněná, v trávě byla spousta kaktusů. Jenže slunce pražilo víc a víc a stromy rychle ustoupili. Přelézali jsme malá údolíčka a ještě menší kopečky, lezli vysokou trávou, ve které byli pavouci a možná i hadi, a pot z nás jen lil. Místní značení je dost jednoduché -- prostě občas na zemi barevný puntík o průměru asi deset čísel, většinou v barvě velmi podobné podkladu. Nakonec jsme na jednom kopečku nebyli s to najít cestu dál a museli jsme se vrátit. Voda postupně docházela, žízeň rostla a my doufali, že nezabloudíme. Protože tohle byla ta pravá indiánská krajina -- krajina bez vody a orientačních bodů. Nakonec jsme celí umoření po čtyřech hodinách a asi pěti kilometrech dorazili zpátky k jezeru a až do večera jsme se koupali.

Při koupání všude okolo nás seděli Američani a grilovali. Američani mají dost rozumu, aby se v tom vedru neplahočili po holých pláních -- to přenechávají bláznivým Evropanům a Japoncům (Japonců jsme potkali dvě nebo tři tlupy -- Japonci se totiž vyskytují všude na světě pouze v hejnech). Mimochodem, Američané to dotáhli tak daleko, že si někteří s sebou do přírody vezou nejenom karavan, aby spali pohodlně, ale taky přenosný satelit, aby v té divočině bylo vůbec co dělat.

Pak jsme jeli domů a abychom si to ještě víc užili, jeli jsme jinou cestou -- už ne po interstate highway I35, po které to fakt frčí, ale člověk toho z ní moc nevidí, ale po okreskách. A musím říct, že je to tam opravdu pěkné -- rozhodně nejhezčí část Texasu, jakou jsme zatím viděli. I když Jana pořád reptala, že je to sice hezké, ale pořád stejné. Prostě, ženským se člověk nezavděčí.

V našem webovém albu můžete najít další obrázky z Austinu, Pedernal Falls, Longhorn Cavern i Inks Lake.

Rodeo

2007-10-11T08:05:00.000-06:00

Včera jsme byli na pravém nefalšovaném americkém rodeu. A musím říct, že to byla paráda. Navíc jsme měli to štěstí, že jsme měli dobré lístky. Syn mé šéfové prodává auta pro Dodge (jsou velká a americká; to, co má šéfová, je obrovité a žere jako tank -- galon na 18 mil na dálnici). A jelikož je Dodge jedním ze sponzorů téhle veselice, tak dal zaměstnancům nějaké free lístky, a to ne do hlediště, ale do boxů. A on dal lístky nám. Takže jsme úplně zadarmo seděli na prestižních místech hned u arény. Tak blízko, že bychom si klidně mohli na projíždějící koně sáhnout, kdybychom byli tak pošetilí. Tak blízko, že pokaždé, když se kůň prohnal kolem, tak nás zasypala sprška hlíny. Prostě senzace.

Půda v rodeu byla nakypřená a načehraná jako peřina. A z dobrého důvodu. První disciplína byla jízda na nezkrocených koních. Nevím, jak to udělali, ale koně byli opravdu divocí. Lítali po aréně jako šílenci, vzpínali se hned na předních, hned na zadních, nebo vystrčili hřbet nahoru. Kovboj se měl udržet v sedle, dokud nezazněl časový limit. Pokud se udržel, dostal nějaké body (za eleganci, nebo co já vím za co). Limit byl poměrně krátký -- osm vteřin, ale kůň za tu dobu dokázal neuvěřitelné věči a přitom oběhl skoro celou arénu. A celkem dost kovbojů se neudrželo ani těch osm vteřin. Bylo to docela divoké. Pokud se kovboj udržel svých osm vteřin, kůň byl úplně nepříčetný a hnal se po aréně zběsilou rychlostí, dost často těsně okolo mantinelů. Dva další chlapíci v sedle pak kovboje dohnali, obstoupili z obou stran a za jízdy (šíleně rychlé) mu pomohli dolů, Pak zahnali rozdivočelého koně zpět do boxu. Bylo to dost úžasné. A to byl teprve začátek.

Takovéhle disciplíny byly asi dvě nebo tři: na koních se sedly a na koních bez sedel. Pak tu byly různé lovy dobytčat. Některá z nich byla poměrně malá telata. Při jedné disciplíně vyjel kovboj zaráz s teletem a měl je chytit do lasa -- na jeden pokus. Laso bylo přivázané k hrušce sedla, takže kůň dobytče zabrzdil, kovboj seskočil a dobytče povalil a svázal mu nohy. Některým kovbojům se to nepovedlo, ale většina uspěla. Ti nejšikovnější při tom vypadali tak samozřejmě, jako by to bylo úplně snadné. A ti nejlepší to celé zvládli asi za čtyři vteřiny!

Při další disciplíně s telaty vyjeli dva kovboji: jeden měl chytit lasem tele za krk -- druhý za nohu. To znamená, že musel vystihnout tu krátkou chvíli, kdy mělo tele nohu nahoře a posouvalo ji na další krok. Neuvěřitelné.

A ještě při jiné disciplíně vyjeli opět dva kovbojové. Tele bylo tentkrát podstatně větší a byl to longhorn -- takový ten druh, který se tu chová od nepaměti (no nevím, tady nepaměť může být tak dvě stě let) a má strašlivě dlouhé zahnuté rohy. Jeden z kovbojů seskočil na tele, vlastní vahou je převrátil na záda a svázal mu nohy. Druhý zatím odvedl jeho koně. Zase to vypadalo úplně samozřejmě a snadno -- a ti úspěšní kovbojové to zvládli neuvěřitelně rychle.

Kromě toho tu holky jezdily barrel racing. To postavili tři sudy a ty holky jezdily slalom mezi nima -- prvně doprava, otočku okolo sudu, pak k levému sudu, tam to samé a nakonec k sudu v čele arény, ještě jednu otočku a zpátky. Jely neuvěřitelně rychlé a ani při zatáčce moc nebrzdily. Bylo vidět, jak odstředivá síla tlačí koně k zemi. Skoro sem se bál, aby tomu koni nezlomila nohy.

A taky tu soutěžily děti -- asi děti kovbojů, protože normální děti tohle nemohly zvládnout. V jedné disciplíně nastoupila do arény skupina tak deseti až dvanáctiketých dětí, pak do arény vpustili stádo malých telat a každé dítě se mělo pokusit chytit své vlastní tele, povalit ho a svázat. Při jiné disciplíně jely tak pěti až sedmileté děti na hřbětě ovce -- dokud to děcko nespadlo. Dost často pak ovce přeběhla přes ně. Zdá se, že ne všichni Američani jsou na svoje děti tak přehnaně úzkostliví -- a ještě tu roste generace opravdových mužů a žen, kteří budou praví Američané, tvrdí, odolní a nezávislí. Vítěz jízdy na ovci, docela malý kluk, vyhrál zvláštní cenu. Zavřeli ho do neprodyšného stanu, ve kterém byly rozházené bankovky, prý vysokých denominací. A pak pustili větrách. Bankovky šíleně kroužily kolem kluka. Co dokázal nasbírat (a nacpat si za košili) během třiceti vteřin, bylo jeho. A nasbíral toho dost, šikulka.

Poslední disciplína byla nejdrsnější -- dospělí kovbojové se měli osm vteřin udržet na hřbetě býka. Jestli koně vyhazovali, bylo to nic proti býkům. Ti se stavěli na zadní, na přední, hrbili hřbet a šíleně mrskali zadkem. Pokud kovboj spadl -- a tady jich spadla většina před limitem a ti ostatní (myslím) po něm, tak tím to nekončilo. Býk se většinou rozběhl za svým jezdcem a pokusil se ho nabrat na rohy. A byly to rohy! Kovbojové se museli spasit útěkem nebo vylézt na mantinel. Občas šlo opravdu o život. Někteří ti býci byli pěkné bestie.

A mezi těmi všemi disciplínami klauni a reklamy. Reklama šla na světelné tabuli a mezi tím holky na koních jezdily arénou s vlajkou sponzora. Jedna reklama byla dokonce na americkou armádu.

Celé to trvalo od sedmi hodin asi do půl desáté. A bylo to tak úžasné, že to vydržely dokonce i naše děti. Jana byla nadšená a našim hostitelům vykládala, že tohle chtěla vidět už jako malá holka. Prostě úžasné.

A ještě jedna věc. Celé to začalo modlitbou, ve které děkovali Bohu, že je chránil a že jim úžasně žehná, a prosili ho, aby ochránil všechny kovboje, kteří budou v rodeu soutěžit. A pak oslavili největšího baviče, nejúžasnější věc na světě, prostě to úplně nej -- americkou vlajku. Hrála hymna a kovbojka na koni vezl několikrát okolo arény obrovskou americkou vlajku. Všichni stáli a drželi se za srdce a některým trošku tekly slzy. Já vím, že u nás by to celé působilo úplně směšně a že hodně lidí právě pro takovouhle jednoduchost Američany pohrdá -- ale já jim v tu chvíli záviděl. Ne to, že je jejich země tak úžasná, ale my nejsme na tu svoji ani zdaleka tak hrdí -- jak pak má být tak úžasná, když k ní máme takový vztah. A končilo to podobně -- oslavou kovbojů a kovbojství -- pravé Ameriky. A zase jsem se za nás (i za sebe) docela styděl.

Pak jsme šli domů a po cestě koupili Kryštofovi kovbojský klobouk za $30 (mohli jsme ho mít za $15, kdyby měl maličko menší hlavu).

A to je všechno. Ještě se můžete kouknout na pár dalších fotek. Technicky jsou strašné (proklel jsem svůj foťák mnohem víc než jednou), ale můžete si z nich udělat představu, jaká to byla šou a jak jsme si to užili.

Austin

2007-10-09T19:29:00.000-06:00

Tak jsme se predevcirem vratili z petidenniho vyletu a ja mam zase o cem psat. Michal mel povinne ze skoly v Austinu dvoudenni konferenci pro ucitele a jeho sefova se z nejakeho nepochopitelneho duvodu rozhodla, ze zaplati ubytovani i mne a dete. Asi jsme ji padli do oka, nebo, coz je pravdepodobnejsi, se o nas tady Buh tak uzasne stara.

Austin je hlavni mesto Texasu, prestoze ne nejvetsi. Bydleli jsme tam v priserne prepychovem a drahem hotelu, kde se na nas vsichni usmivali a pri ubytovavani se tvarili, ze ta batikovana taska plna jidla, kterou jsem mela pres rameno a dzus, ktery jsem drzela v ruce, batohy na zadech a dve uspinene deti a my v cestovnich trickach a kratasech je Ok. Pripadala jsem si jak naprosty idiot, ale tvarila jsem se taky, ze je vsechno ok. Vubec jsem netusila, kde budeme bydlet a dost me to zaskocilo a prekvapilo, ze si obycejna statni kolej muze dovolit takovy prepych. Nejspis nemela na vybranou, neb misto konference (konala se primo v hotelu) nevybirala ona. Byl to takovy ten hotel, kde stale ve vsech verejnych prostorach hraje prijemna hudba, livrej vam otevira dvere, deti dostanou na uvitanou batuzek s darkovymi predmety a na jidlo se chodi v obleku, proste desna snobarna, nejak na to nejsem uplne stavena. Ubytovani celkem normalni a dost podobne vsem lacinym motelum, ve kterych jsme bydleli pote. Vstup do hotelu tvorilo velke prosklene atrium s restauracemi, obchudky a recepci, po stene vlastni ubytovaci budovy jezdil venkovni proskleny vytah. Z toho byly deti uplne unesene a jejich nejoblibenejsi zabavou bylo jezdit vytahem a koukat se dolu. Cele to melo dvacet pater, my jsme bydleli v jedenactem, na strese byl venkovni bazen, kolem lehatka, rucniku kolik chcete, proste jak z americkeho filmu. Takze zatimco Michal konferoval, my jsme se s detmi koupali s vyhledem na okolni mrakodrapy :-)

Taky jsem v Austinu sama ridila auto (to aby si nekteri nemysleli, ze ridim jenom v tom nasem zapadakove :-). Nechtelo se mi cely den travit jenom v bazenu, tak jsem nasla na mape park a vyrazila. Nastesti byl dost blizko a nemusela jsem pres nejakou prisernou mimourovnovou krizovatku, ve kterych se tady docela vyzivaji. Hotel stal primo v centru, kousek od nej tekla reka Colorado a hned za ni zacinal velky park, kterym projizdela ctyrproudova silnice. Problem byl v tom, ze jsem nevedela, kde z ni mam odbocit. Abyste rozumeli, do parku vedlo po obou stranach spoustu odbocek, jen nebylo ze silnice videt, kam vedou a co je na jejich konci. Tak jsem v jednom miste proste zatocila doleva a dojela jsem rovnou k detskemu hristi, krasnemu prirodnimu koupalisti (ktere bohuzel zrovna ten den cistilli) a asi za dvacet minut nam odjizdel takovy maly vlacek na okruzni jizdu po parku :-) Myslim, ze celou dobu vedl nase auto nejaky andel, Buh je proste uzasny!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Na zpatecni ceste jsem bez problemu trefila do hotelu a dokonce jsem hned napoprve nasla cestu do podzemniho parkoviste (Michalova sefka, ktera tam byla uz ponekolikate nejdriv dvakrat objela blok :-). Nemam na tom zadnou zasluhu, to vsechno ten andel, asi mel ten den pohotovost.

Behem tech dvou dnu jsme si prohlidli centrum mesta, predevsim mrakodrapy a vecerni osvetlene ulice a taky nejvetsi kolonii netopyru v severni Americe, ktera sidli pod mostem pres reku primo v centru mesta. V podvecer vyletaji obrovska hejna netopyru ven. Celkove jsme se usnesli, ze americka mesta nemaji moc co nabidnout (jsme trochu zhyckani tou dovolenou v jiznich Cechach) a hned po konferenci jsme vyrazili z mesta ven do nejblizsich statnich parku.

Jeste bych chtela zminit, ze v hotelu jsme meli zaplaceny pouze nocleh, nikoliv stravu. A protoze nam bylo blbe tlacit neco na pokoji, kde si nemuzete uvarit ani kafe a caj, byli jsme dvakrat na snidani v hotelove restauraci. Jednou jenom ja sama s detmi, neb Michal mel nejakou konferencni snidani nekde jinde, podruhe vsichni. Snidane byla naprosto velkolepa. Samozrejme svedske stoly (jestli tomu tady tak rikaji), aby si kazdy mohl nabrat po libosti, ceho chce. V jednom miste byly soustredeny celkem bezne snidanove veci, jako chleb, syr, salam, ovesna kase, jogurt, ale taky cerstve jahody, maliny, boruvky a ostruziny a nejake vetsi ovoce. V jinem miste pak bylo vselijeke maso, klobasky a tepla i studena zelenina, za pultem stal kuchar a primo na miste flamboval zakaznikem vybrane kousky (ovsem kam se na me hrabe, myslim, ze jsem mela vetsi plamen:-). Detem se to hrozne libilo a celou dobu snidane na neho ziraly. Piti vam dle vaseho vyberu prinese cisnik, velmi usluzny a vzdy usmevavy. Prinesl mi kavu v termosce a teple mleko v male predehrate lahvicce. No proste jak pani tovarnikova ve filmu z prvni republiky. No a prilozeny ucet pochopitelne odpovidal poskytovanym sluzbam :-) Bylo na nem 44 dolaru :-) Ale zase, kdy se vam podari snidat vyborny vanilkovy jogurt s cerstvymi jahodami na zacatku rijna :-)

O statnich parcich napisu priste, ted uz se mi chce desne spat. Mejte se. JaQa

Poznamka redakce: Fotky z Austinu najdete tady.

Nakup pro radost

2007-10-02T19:06:00.000-06:00

Vcera jsem mela prisernou depu. Jsem tady sama, priserne se nudim, porad jen prazdna hriste, poctvrte do stejneho muzea, ... Vubec jsem nemela motivaci vstat z postele. Doma mame plno krouzku, plavani, cviceni, vytvarka, mezitim navstevy kamaradek a spolecne hrani deti. Tady nic, nuda. Nejak jsem se vykopala z postele a zacala den. Snazila jsem se byt prijemna a stravila s detmi celkem pekne dopoledne v muzeu. :-)

Odpoledne mi Michal nabidl, ze pohlida deti a ja at si jedu koupit neco na sebe a udelam si radost. Tak jsem vyrazila. Stejne jsem si chtela koupit nejake kratase a trictvrtaky a pro radost jsem mela predstavu o nejake pekne letni halenecce. Jsou tady ted velke letni slevy, tak jsem ve sve prirozene skudlivosti doufala, ze ani neutratim moc penez. :-) A vyrazila jsem. Nejprve do obchodaku se sportovnim zbozim. Tam jsem po upornem hledani koupila jedny kratase te spravne velikosti. Nejak tady totiz s moji velikosti moc nepocitaji, vsechna S jsou mi velka, asi zacnu nakupovat v detskem. :-) No a pro Michala tricko, nebo spis pro me? Presunula jsem se do jineho obchodaku a pokracovala v patrani. Vyzkousela jsem asi sestery trictvrtaky, nez jsem narazila na jedny jakztakz nositelne. Byly z tenke cerne rifloviny, obtazene bederky. Moc to nemam rada, ale celkem jsem se vnich sama sobe libila, tak jsem je vzala. Puvodne jsem ale mela predstavu neceho letnejsiho, z lehciho materialu a barevnejsiho. No co se da delat. Jeste jsem vypatrala, ze nejmensi kalhotky maji cislo 5 a odpovidaji nasi velikosti 36-37, tak jsem jeden balicek hodila do kosiku a vydala se koupit Michalovi DVD k svatku, ktery mel v sobotu a ktery jsem uspesne zazdila.

Po ceste mi ovsem padl do oka stojan s trictvrtecnima kalhotama ruzoveho prouzkovani a letniho materialu. Rychle jsem nasla S a protoze byly na gumicku a snurku, ani jsem je nezkousela, abych se uz nezdrzovala.

K me velke radosti jsem objevial DVD s filmem "Faunuv labyrint", ktery bezel v kinech tesne pred nasim odletem a ktery si Michal pral videt. Zajasala jsem a pridala do kosiku a upalovala k pokladne. Po ceste jsem jeste objevila jedny paradni kratase pro Krystofa. Halenku zadnou.
Doma jsem vse vybalila a zacala prohlizet. Nejdriv kalhotky. No nazdar, to je tak pro babicku. :-) To snad nemysli vazne, ze tohle je velikost 36. To budu nosit tak za dvacet let! Tak ted kalhoty. Kdyz jsem je ukazala svemu muzi, tak se me zkoumave zeptal, jestli to je pyzamo. Oblekla jsem si je. Do prcic, jsou velke. Vypadam v nich priserne. A ted si matne vzpominam, ten stojan stal fakt v miste, kde prodavali pyzama a zupany. To je snad vtip! Nebo zly sen?
Michal si tricka ani nevsiml (coz jsem pochopitelne ocekavala) a rovnou se vrhl na DVD. Nejdriv zajasal. "To je super, to jsem chtel videt." Pak otocil DVD v ruce, chvili si cetl zadni stranu a pak rika: "Je, to je ve spanelstine, vedelas to?" NEEEEEE!!!! Zacala jsem se rehtat. Buh fakt vi, jak me dostat z deprese. :-) Neco takoveho bych si opravdu nevymyslela.
PS: Film ma nastesti anglicke titulky.

Dnes jsem se na hristi seznamila s jednou prijemnou pani. Ma dve deti, 3 a 5 let, chodi do cirkve kousek od naseho domu a pozvala nas k nim domu. Hned jak vystoupila z auta, tak mi byla sympaticka a ja jsem vedela, ze ji tam Buh poslal pro me. Hned se se mnou dala do reci (ostatni maminky, ktere tam dnes kupodivu byly, si me moc nevsimaly) a byla moc mila a prijemna. Krom toho jako by z oka vypadla jedne me brnenske kamaradce. V prvni chvili jsem myslela, ze je to snad ona. Mela dokonce sukni, dlouhou, coz je zde naprosto vyjimecne, ja tady vypadam jak exot. Buh je fakt uzasny.

Americká byrokracie 2

2007-10-01T20:36:00.000-06:00

Tak, Jana ještě žehlí, tak se spaní odkládá. O škole se mi ale psát nechce, takže raději ukojím vaši zvědavost co se týče našich financí.

Nuže, v pátek (den po napsání prvního příspěvku) jsem znovu volal na Social Security Administration, tentokrát do Waco. A ukázalo se, že obě báby na federální úrovni bezostyšně blufovali. Kartu mi prý vystavili ještě ten den, kdy jsem tam byl, tj. víc než před třemi týdny. Takže se musela někde ztratit po cestě. Prý mám přijít a oni mi vyplní žádost o náhradní kartu a mezitím vystaví vystaví náhradní doklad, se kterým můžu do banky.

Nuže, nachystal se a vyrazil. Ještě než jsem ale zavřel domovní dveře, zkontroloval jsem (pamatujte, jsem paranoidní) ještě jednou poštovní schránku. A byla tam -- moje Social Security Card. Jinak obyčejný kus papíru -- vypadá ještě hůř než mezinárodní řidičák, pokud jste tu legraci už někdy viděli.

Tak jsem kartu vzal, podepsal a vyrazil do banky. Věděl jsem, že musím do Fidelity, protože banka, se kterou má college smlouvu o zvýhodnění učitelů, neuznává pasy a chce vidět Texasský řidičák nebo Texas State ID.

V bance jsem se dozvěděl několik informací, z toho jednu dobrou. Dobrá zní: účet mi zařídí na počkání. Ty ostatní zprávy jsou následující:

Aby Jana dostala vlastní platební kartu, musela by být spolumajitelkou účtu; aby mohla být spolumajitelkou účtu, musela by mít Social Security Number. Když jsem jí vysvětlil, co to znamená, rázně odmítla -- s odůvodněním, že by se to stejně nestihlo dřív, než se vrátíme domů.
Bude dva týdny trvat než já dostanu svoji platební kartu.
Ale to stejně nevadí, protože bude trvat minimálně jedenáct pracovních dnů, než budu mít peníze na účtu -- než se oni dokážou dohodnout s bankou, na kterou je vypsán můj šek od Fulbrightovy nadace.

Vím toho dost o americkém bankovnictví, takže mě nepřekvapilo, že je nezřízeně pomalé, drahé, dezintegrované a pitomé. Může za to jeho víc než dvousetletá regulace, kterou vymýšleli největší dostupní nedouci (ať si člověk myslí o našich bankách co chce, náš systém okopírovaný z Germánie je proti tomu místnímu vzor vší racionaliy, elegance, svobody a pořádku). Tak jsem rád, že jsem to zažil na vlastní kůži, takže příště to budu moci našim studentům říci s tím pravým přesvědčením a gustem.

Jen doufám, že do té doby vydržíme s úsporami, které jsem (ve své paranoie) ještě v ČR převedl na náš český šekovatelný účet. :-)

Americká škola 1

2007-10-01T19:30:00.001-06:00

Velké množství z vás po mě chtělo, abych napsal něco o škole, kde učím. Trošku za tím tuším ten evropský mindrák: Když je Amerika ve všem úspěšnější než Evropa, tak aspoň pořádně prodrbeme to jejich pitomé školství a to, jak Američani neumí do pěti napočítat, neví, kde leží Belgie a ve kterém roce král Pinďa z Berouskova na hlavu porazil vbouřené sedláky, kteří odmítali nosit kalhoty na knoflíkya pořád si je zpátečnicky chtěli vázat na šňůrku. Když ale o totéž prosila i Katka Havránková, musím o té naší škole přece jenom něco napsat. Začnu trošku ze široka.

Americké školství všeobecně

Zdá se, že na tom pohrdání americkým školstvím něco bude. Paradoxně (ovšem paradoxní to může připadat jen Evropanovi) za to nemůže všeobjímající americká komerce, nýbrž všeobjímající americká vláda, a to nejspíš jak na federální, tak na státní úrovni.

Děti tu musí začít chodit do školy už v pěti letech. A musí v tom povinně pokračovat ještě dalších dvanáct let -- přes celé nižší, střední a vyšší školství. To nižší zhruba odpovídá našemu prvnímu a střední druhému stupni základky. No, a high school je naše střední. A protože je to ze státního dopuštění povinné a protože veškerá diskriminace je zakázaná, jsou všechny školy (aspoň teoreticky) stejné a žáci neroztřídění. Asi si dokážete představit, co se tak může učit na střední (high) škole, když tam hodí Martin Výborný spolu s Pepou Nedovtipou. Správně, nic moc. Plýtvá se talenty a hloupější děti, které by se mohly krásně něčemu vyučit, při tom trpí. Hloupější děti pak vyjdou ze školy a nic praktického neumí. V Evropě by byli nezaměstnaní a žili z dobrodiní sociálního státu. Tady jsou z nich špatně placení nekvalifikovaní dělníci, jejichž reálná mzda rok od roku klesá. Chytré děti se nic moc nenaučí a jejich šance na slušnou kariéru se vzdaluje.

Pokud jsem to neřekl dost jasně, tak tady nejsou žádné učňáky, žádné obchodní akademie, žádné průmyslovky -- jen jakási nedomrlá neroztříděná střední škola. Pokud se ty školy na něco specializují, jsou to pitomosti typu "umělecká výchova". Mají tady např. jednu střední, která se specializuje na dramatické umění. K čemu to těm děckám jednou bude? Matematika, Angličtina, sciences (fyzika, chemie, apod.), to se tu moc neučí, maximálně rok nebo dva. (Teď federální vláda chce, aby všichni měli aspoň matematiku a Angličtinu na střední čtyři roky. A spousta škol na to nemá učitele. Jak typické.)

Veřejné střední školy se samozřejmě liší -- podle svého umístnění (žáci musejí chodit do své spádové oblasti). Někde, zvlášť na menších městech a v lokalitách se zvdělanými lidmi a silnou sousedskou tradicí, rodiče na školu úspěšně tlačí, a ta je lepší. Jinde...

Kromě toho existují i soukromé střední školy, dost často (stejně jako nemocnice, knihovny a podobná "veřejná" zařízení) církevní. Ty jsou ale dost drahé, protože od vlády nedostávají ani penny, i když rodiče dětí samozřejmě platí daně. Tyhle školy jsou (aspoň podle literatury) podstatně kvalitnější. Takže snaha uměle vytvořit rovnost (jako obvykle) snižuje šance chudších uspět.

Po střední (high) škole se každý může rozhodnout, co bude dělat. Možnosti jsou v principu tři: pracovní proces, college nebo univerzita. V pracovním procesu to pro děti nebude žádný med, neb nic praktického neumí. Rozdíl mezi college a univerzitou je teoreticky v tom, že college je dvouletá a univerzita čtyřletá (tak to aspoň říkají, ale určitě se tu něco studuje i déle). Prakticky je to ale nebe a dudy.

Tak např. naše college je "community college". To znamená, že existuje jakési partnerství mezi obcí (Waco a okolí) a školou. (Taková partnerství, pronikání různých soukromých a státních organizací, to je tu dost obvyklé, přirozené a snad i funkční.) Obec přispívá škole, takže žáci neplatí celé náklady svého vzdělávání. Na druhou stranu college poskytuje obci služby, že nabící jak teoretické vzdělání, tak supluje naše prumky a učňáky. Využití college je pak trojí -- někteří studenti se na college vzpamatují ze střední školy, doplní si vzdělání a jdou na univerzitu. Jiní zde získají naprosto neužitečné vzdělání (např. muzikálový zpěv a dramatická umění -- jo, to naše college opravdu učí). A ještě jiní se tu stanou účetními, zdravotními sestrami, laborantkami, operátory rentgenu apod.

(Neptejte se mě kde, kde se vzdělávají typičtí dělníci -- zedníci, opraváři aut, vodoinstalatéři apod. Zatím se mi to nepodařilo zjistit, protože nevím, jak se zeptat. Jestli to víte, napište mi komentář. Já zatím budu pátrat dál.)

Zajímavá vlastnost místního školství je prostupnost. Říkají tomu "tech-prep". Tak např. studenti středních škol mohou absolvovat vybrané předměty vyučované na college úrovni ("articulated"), dost často to učí přímo lidi z naší college; pokud pak přijdou studovat na college, předmět se jim automaticky uzná. Teoreticky je to výhodné pro obě strany -- střední má aspoň některé předměty (např. ekonomii) vyučovanou celkem dobře (je to volitelné či výběrové) a college má zajištěný příliv studentů, kteří si řeknou, že když tam půjdou, tak už mají něco hotového dopředu.

Podobný systém funguje i směrem na univerzity. College nabízí některé kurzy na úrovni univerzity a exituje dohoda (všechno je to věcí dohody mezi konkrétními školami, nic není povinné či státní), že to univerzita uzná. Takže třeba naše college má dohodu s Baylorem (místní soukromá baptistická vysoká škola s víc než sto padesátiletou tradicí) o uznání někerých kurzů. A někteří studenti Bayloru ty kurzy studují u nás, protože je to výrazně lacinější.

Může se dokonce stát (jako je to v případě úvodního kurzu ekonomie, na jehož výuce se tu podílím), že jeden a tentýž kurz prodáváme jak našim studentům, tak na střední i na vysokou. Docela legrace.

Čímž jsem se dostal k poslednímu dělícímu kritériu: univerzity jsou tu veřejné a soukromé. Ty státní dostávají státní peníze a za to musí dodržovat některé věci, např. správný poměr černochů, hispánců, žen, homosexálů... (No, ti homosexuálové jsou doufám jen vtip.) Soukromé to dodržovat nemusí, ale zase nedostanou ani korunu. Takže jsou děsně drahé. Co děsně drahé, to si představte takhle: Rozumní rodiče (jako třeba moje šéfová) spoří od narození dítěte a do konce jeho střední školy (tj. sedmnáct let) cca 50 dolarů měsíčně, aby měli na pokrytí školného na státní univerzitě. Takže tohle je laciné. No, a soukromá škola -- ta je drahá. Takže tak. (Ale on to není celý příběh, protože soukromé školy mají dost často spoustu stipendií pro nadané žáky a je tu dost složitý systém různých dalších soukromých stipendií a půjček, které se přímo odečítají od daní; jsou tu i daňově zvýhodněné systémy spoření na školu atd.)

Takže celkově mi americké školství připadá mimořádně pitomé (o jeho výsledcích napíšu víc později). Ale tak zlé to asi být nemůže, protože z deseti nejlepších světových univerzit je jich devět v USA (desátá je buď Cambridge nebo Oxford, teď si nevzpomínám). Z prvních dvaceti, je jich tuším 17 v USA (pak je tam ještě Oxford, Cambridge a jedna japonská). Z prvních třiceti... No, tušíte, co chci říct.

Někdo mi to vysvětlil tak, že si Amíci prostě koupí nejlepší světové kapacity. Pokud by to byla pravda, řekl bych: "Fakt národ, co myslí hlavou." Ale ono to tak úplně pravda není. Protože nobeláči (aspoň v ekonomii), jsou většinou rodilí Američani, ne přistěhovalci. Takže to dokážou generovat doma.

Studenti na college

Ještě než půjdu spát, tak pár slov o studentech college (to, co teď budu psát platí pro community college, ale hádám, že i pro ty ostatní).

Studenti college jsou zvláštní sebranka. Jsou to jednak méně chytří studenti, kteří právě skončili na high school. Pak (v menší míře) chytří, ale méně movití studenti univerzit, kteří si tu lacino doplňují některé kurzy. A pak lidé, kteří neuspěli v životě a přišli na to, že bez vzdělání to (aspoň v USA) prostě nejde, a tak se vrátili na školu. To znamená, že vedle sebe sedí klidně mladá osmnáctka a babička, co má deset vnoučat. Čím je kurz zaměřený víc prakticky, tím starší jsou tam lidé.

Škola si rozhodně studenty nevybírá -- naopak o ně tvrdě soupeří a pořádá různé náborové akce. Před pár dny tu jedna taková akce byla. Byla to docela legrace sledovat, jak se různé obory prezentovaly. Např. kosmetika (jo, to se tu taky učí pod názvem cosmetology) dělala body painting; laboranti měli v mikroskopu červené krvinky (které vyměnily za silně zvětšenou veš, když viděli, že mě to zajímá); legrační byla výuka matematiky, která prezentovala jména kurzů a z papíru vystříhané obrázky zvířat. Cílovou skupinou jsou tu zřejmě děti typu našeho Kryštofa a Julie. A všude spousta bonbónu, sladkostí a tak. Taky jsem si něco vzal a dětem přinesl dva létající talíře s logem školy.

Takže škola si nevybírá, a protože je to community college, tak ani nemůže -- nesmí odmítat studenty, pokud platí nějaké malé školné a jsou schopní si zapamatovat, jak se jmenují a do které místnosti mají přijít v kolik hodin. I když soudě podle jejich docházky to poslední asi není nezbytné.

Víc napíšu příště, teď jdu spát.

Americká byrokracie 1

2007-09-27T15:36:00.001-06:00

Než jsem přijel do USA, myslel jsem si, že je to jedna z nejméně byrokratických zemí na světě. Že když tu člověk něco chce, jde jednoduše do obchodu a koupí to. Nebo za někým a domluví se s ním. Ha ha.

Např. těch papírů, co jsem musel vyplnit tady na škole. Jsem tu na čtyři měsíce a nejsem ani zaměstnanec školy, ale musel jsem vyplnit žádost o zaměstnání a uvést tam (mimo jiné) čtyři své předchozí zaměstnavatele (no, tolik jsem jich ani neměl). Horší už byla snad jen žádost o víza, do které jsem mimo jiné musel vyplnit spoustu údajů o rodičích a kontakt na několik ručitelů. A taky zaškrtnou, že nejsem terorista a nepřijíždím sem škodit. Už vidím Usámu, jak zaškrtává opak.

A pak na každou další službu (např. poštovní účet, přístup do místního informačního systému apod.) jsem vyplňoval další papír. Ani cesťáky nejsou o moc lepší než ty naše -- ještě štěstí, že tady to za mě vyplnil někdo jiný a po mě chtěli jenom, abych to podepsal.

U doktora, jak víte, obešli byrokracii tím, že nás donutili platit cash. Ale podle toho co jsem slyšel od kolegyně, která školí doktorům byrokratický personál, bylo by to taky dost papírování. Jediný rozdíl v tom všem je snad v tom, že většinu té byrokracie, o které jsem zatím mluvil, si tu dělají soukromé organizace samy.

Ale to všechno je nic proti vládní byrokracii. Nic proti žádosti o SSN. SSN abyste rozuměli je Social Security Number, tedy číslo sociálního zabezpečení, tedy veskrze socialistická věc. Potíž je v tom, že se to tady používá asi jako u nás rodné číslo, tedy obecná identifikace. No, ne tak úplně -- každý si tohle číslo dost tají, protože se (nevím, jak moc oprávněně) bojí krádeže identity. No, a SSN se vydává na Social Security Card, tedy nějaké kartě s tím číslem.

Proč tohle číslo potřebuju já? No, ze dvou důvodů: 1) musím podat daňové přiznání, abych místním úředníkům mohl sdělit, že všechny moje příjmy jsou nezdanitelné a že ode mě neuvidí ani penny (tak tu z nepochopitelných důvodů říkají centu), a 2) abych si mohl otevřít bankovní účet. Před časem tu totiž (nevím jestli na národní, nebo státní úrovni) zavedli zákon na ochranu osobních údajů. A ten prý říká, že mi banka nesmí otevřít účet, pokud jí neřeknu své SSN. Chápete tu logiku? Pokud ano, napište mi.

No, takže abych si mohl vybrat šek s penězi od Fulbrightovy nadace jinak než v hotovosti (nechci mít doma tolik peněz), musím mít SSN.

Abych dostal SSN, musím podat žádost. To dává smysl. Ovšem nejdřív musím počkat deset (pracovních?) dní, než ji podám, aby imigrační úředníci stihli sdělit těm ze SSA (to je prý Social Security Administration, i když zkraka sama zní jako spojené závody SS a SA), že jsem tady, jsem tu legálně a nejsem terorista (což ví díky té kolonce na mé žádosti o vízum). A po podání žádosti musím znovu čekat. Paní na přepážce mi řekla, že oficiální čekací doba jsou dva týdny (jak mají ostatně napsáno na žádosti), ale že to je v počítači, v noci to zpracují a hned pošlou poštou, takže to dostanu mnohem dřív.

Čekal jsem dva týdny a nic. A tady teprve začala ta pravá legrace. Zkoušel jsem se jim dovolat na místní pobočku, leč marně. Pouze jsem několik minut poslouchal, jaké veškeré informace mi mohou říct. Pokud chcete informace o SSN card, zmáčkněte dvojku. Zmáčkl jsem dvojku a oni mi přehráli ze záznamu, jak mám požádat o kartu. A zavěsili. Zkoušel jsem to víckrát, ale pokaždé to dopadlo stejně.

Tak jsem volal na federální bezplatnou linku. A to byla ještě větší legrace. Protože tam si s vámi dlouze povídá nějaký automat a z toho, co řeknete se snaží odhadnout, co chcete -- a ke kterému dalšímu čertu, chci říct automatu vás má přesměrovat. Po delší době se mi podařilo říct nějaké kouzelné slovo, ze kterého stroj pochopil, že chci mluvit s živým člověkem. Nejdřív se mi to pokusil rozmluvit a vysvětlil mi, že pro mě udělá, na co si vzpomenu. Nabízel však samé věci, které jsem nechtěl (poslání formuláře a tak) a tak jsem trval na tom, že chci přece jenom mluvit s člověkem. Stroj se urazil, řekl, že budu asi dlouho čekat a že si za to můžu sám. Řekl jsem několik slov, která umím říct jen česky, a čekal.

A byste řekli, že se stalo? Ozval se mi další stroj, že mi pomůže. Aby zrychlil mou cestu k tomu správnému člověku, že mi položí pár otázek. Ta první zněla: Jaké je vaše Social Security Number? Co se na to dá říct? Já řekl "None." Stroj řekl: "Nerozumím. Zopakujte to prosím. Nebo vyťukejte na klávesnici." A já zase trpělivě řekl, že žádné SSN nemám. Když se zeptal třikrát, řekl, že to nevadí a že půjdeme na další otázku. Otázka zněla, jak se jmenuji. Prvně jméno, pak příjmení. A spellovat. Potíž je v tom, že moje jméno v USA nedokáže vyslovit vůbec nikdo. Natož nějaký blbý stroj. Své jméno i příjmení jsem musel opakovat každé třikrát, než to vzdal. Datum narození jsem nějak vzládl. Pak přišla otázka na dívčí jméno mé matky. Zbaběle jsem použitl odpověď připravenou pro zvlášť tupé Američany, a totiž, že ho nevím. Samozřejmě, že ho znám, ale bylo rychlejší třikrát opakovat "None" než "Kučková" a spellovat to nějakému blblému stroji.

A pak, po další chvíli čekání, se mi ozval otrávený unavený hlas. Po rozjásaných hlasech různých automatů to byl balzám pro duši. Už chápu, proč Marvin tak nenáviděl všechny ty šťastné inteligentní dveře. Mozek jako planeta, a vy mě nutíte bavit se s blbým telefonním automatem.

No nic. Paní po chvíli pochopila, co chci a našla si mě v počítači. (Jí jsem byl schopný vyspellovat svoje jméno správně, protože si psala, co slyšela, místo aby to hledala v nějaké databázi známých zvuků.) A zjistila, že karta ještě nebyla zpracována. A že mám počktat.

To bylo před týdnem. Protože se pořád nic nedělo, zkusil jsem to dneska znova. A zjistil jsem několik zajímavých věcí. První je, že ty stroje jsou poněkud nedeterministické. Na místní úrovni jsem se skoro dostal k člověku -- proti situaci před týdnem výrazný úspěch. Co na tom, že jsem čekal na drátě deset minut, než mě přesla trpělivost a zavěsil jsem.

Na federální úrovni stroj pochopil mou žádost "information about a social security card" tak, že mě poslal k jinému automatu, který, který mi prvně vysvětlil, jak mám o kartu žádat a pak slíbil, že mi pošle formulář poštou, když mu prozradím své jméno a adresu. Tak jsem to udělal, přestože jsem o žádný formulář nestál. (Mimochodem jsem při tom zjistil, že nejsem schopný vyslovit jméno našeho města Waco a státu Texas tak, aby to ten stroj pochopil. Kde je asi chyba?) Mé příjmení taky nechytil a slíbil mi, že na obálku napíše "Žadatel o SSN". A pak se mě zeptal, kolik těch formulářů chci. Řekl jsem po pravdě: "None." "None?" podivil se stroj. "No, dobře." A poslal mě opět na začátek.

A zde jsem udělal druhý zásadní oběv -- oběvil jsem klíčové slovo, jak se dostat k operátorovi. A opět mi pomohla má záliba ze sci-fi. Už dlouho jsem si připadal jako v Matrixu. Tak jsem řekl: "I want to talk to operator." Víte přece, jak Neo vždycky volá operátora, když chce z Matrixu ven. Stroj se mě výhružně zeptal: "Do you want to talk to an agent?" Pochopil jsem důsledky, ale stejně jsem na to kývl. Lepší agent Smith než další blbý automat.

Stroj se mě opět pokusil přemluvit, že budu mít lepší, když si budu povídat s ním. Když jsem nesouhlasil, vyhrožoval, že budu dlouho čekat. A opět mi položil svých pět otázek: jaké je moje SSN, jméno, příjmení, datum narození a dívčí jméno mé matky. A opět jsem na ty první tři odpovídal třikrát, než pochopil, že je to marné. A pak jsem se dostal opět k nějakému člověkovi. Paní tentokrát zněla o dost méně znuděně. Zato mi vysvětlila, že vůbec nemůže zjistit co se děje s mou žádostí o kartu, to že od ní nejde (jak to asi udělala ta paní před týdnem?) a že čekat na kartu je normální. Že se běžně čeká čtyři až šest týdnů. Hm.

Omlouvám se vám, že je tohle povídání tak dlouhé, a svému zaměstnavateli (kdo to vlastně teď je?), že tohle píšu v pracovní době. Ale bylo to ve mě jak v koze -- nic bych stejně neudělal, kdybych to ze sebe nedostal. A aspoň teď víte, na co se máte připravit, pokud někdy budete pracovat v USA (nebo jen v Texasu?). A že klíčové slovo je "agent". Jen doufejte, že setkání s ním přežijete. V Matrixu všichni radí: Když potkáš agenta, utíkej.

P.S. Ale abych byl úplně poctivý, musím ještě říct, že mi školní nadace nabídla, že když jí dám jako záruku svůj šek, tak mě ráda a ochotně založí. Ještě jsem to nevyužil, protože jsem před odletem přesunul dost peněz na náš šekovatelný účet v ČR, takže žijeme z něj (a pak že paranoia není prospěšná). Ale asi se blíží doba, kdy nám nic jiného nezbude. Rozhodně je ale pravda, že tu existuje spousta dobročiných a jiných spolků ochotných pomoci -- a často ve zvláštní partnerské vazbě na státní organizace. Je to zvlášní, efektivní (snad) a příjemné. Ale o tom víc někdy jindy.

San Antonio

2007-09-25T13:43:00.000-06:00

Ahoj vsichni,
dnes bych chtela napsat neco o nasem vylete do San Antonia, coz je mesto vetsi nez Praha, a to jak na pocet obyvatel, tak rozlohou. Tou jeste vyrazne vic, neb mesta jsou zde obecne priserne rozlehla.

Byl to tridenni vylet, ktery na nasi zadost vpodstate zorganizovala Michalova sefova se svym manzelem. Ti taky oba jeli s nami a jeste jejich syn se svymi dvema detmi. Byli jsme radi, ze se toho tak ujali, protoze mi sami bychom tezko hledali nejaky primerene drahy a slusny hotel, ci kam se mame vlastne jit podivat. A navic bychom v tom priserne velkem meste plnem podjezdu, nadjezdu a jednosmerek bez GPS pravdepodobne zabloudili.

Program byl velmi nabity. V patek jsme vyjizdeli o ctvrt na osm rano, neb je to asi 300 km. V planu byla mistni ZOO. Dorazili jsme k ni asi kolem pul jedenacte a uz bylo dost vedro. ZOO byla dost pekna a bylo v ni pomerne dost stromu, takze se to dalo vydrzet. Navic uz je pouhych 32-34 stupnu oproti puvodnim 40 v srpnu, kdyz jsme sem prijeli. Navic soucasti detskeho koutku byl mensi prirodni bazenek s pisecnym dnem a plazkou, kde se deti aspon trochu osvezily. Zvirat tam meli opravdu prehrsel. Asi tri druhy medvedu vcetne grizzlyho, lvy, tygry, dva hrochy, spoustu krokodylu a hadu vcetne obrovske anakondy, vybehy krasne, velke, deti byly nadsene a Michal taky, me bylo horko. :-) Vetsina zvirat pry zustava ve svych venkovnich vybezich i pres zimu. Proste je tu teplo. Jako okrasne rostliny zde maji kaktusy a spoustu druhu sukulentnich rostlin. Opuncie (typicky texasky kaktus) jsou vetsi nez clovek, ulice jsou lemovane palmami. Bohuzel se v Zoo starsimu z chlapecku (Lindin syn Cory ma dva syny) Jasonovi udelalo spatne, takze Cory s obema detmi a Lindou odjeli do hotelu a s nami zustal v Zoo Lindin manzel Don. Bylo mi ho desne lito, neb to pro neho musela byt priserna otrava koukat se s cizi rodinkou na zviratka. Nase rodina je navic povestna svou zavratnou rychlosti ve vsem. :-) Don se ovsem vetsinu casu usmival nebo tvaril neutralne a na nase omluvy reagoval slovy "It is ok".

Do hotelu jsme po kratkem bloudeni dorazili kolem pul seste. Jason uz byl v pohode a tak jsme se pripravovali na veceri. Chteli nas zavest do nejake mexicke restaurace. Bylo to v centru mesta a k memu velkemu prekvapeni to byla ulice pouze pro pesi, lemovana hospudkami, vetsinou mexickymi, a malymi obchudky a stanky. V restauracich i pred nimi hrala ziva mexicka hudba, byl prijemny letni podvecer, lide se prochazeli, uprostred ulice strikala fontanka, proste necekana idylka.

V restauraci jsme si s Michalem dali talir, na kterem bylo od ctyr mexickych jidel trochu, abychom ochutnali co nejvic. Jako predkrm prinesli tortily a nejake dve omacky. Jednu cervenou, jednu zelenou. Tortily samy osobe nemaji zadnou chut, ale s temi omackami se daji. Ty jsou ovsem pomerne palive. Ta cervena byla na muj vkus dost ostra, byly tam nejake chili papricky, ale nasi hostitele se tvarili, ze to je tak pro deti, tu zelenou jsem radeji ani neochutnala, kdyz jsem videla Michala, jak se tvari. A to on ma ostre veci docela rad. Omacka byla se zelenym peprem. Jidlo na taliri nebylo ostre skoro vubec, jen jedna cast byla trochu palivejsi. Melo ovsem velmi zvlastni chut. Vetinou to bylo mlete, nejak okorenene maso, k tomu ryze, tortily a fazole. Bylo to docela dobre, i kdyz nezvykle. Kazdy den bych to asi jist nechtela.

Po veceri jsme se jeste kousek prosli a nakoupili nejake drobnosti, Krystof po dlouhem snazeni udolal Michala a ten mu koupil krasnou drevenou pusku, Juli dostala malou kytarku. Pote, co uvidel Krystofa, dostal Jason pusku taky. :-) Deti byly stastne, rodice rovnez. :-)

V sobotu byl v planu SEA WORLD, coz je obrovske zabavni stredisko s ruznymi vodnimi atrakcemi a predstavenimi. My jsme chteli videt predevsim cvicene delfiny, beluhy a kosatky, coz se nam podarilo. A byl to opravdu uzasny zazitek pro nas i pro deti. V jednom predstaveni vystupovali delfini a beluhy a spousta lidskych ucinkujicich, skokanu. Ti skakali ze vsech moznych i nemoznych mist do bazenu a u toho delali vselijake opicky, ke vsemu hrala hudba, proste velka sou pro lidi. A Amici to zda se maji desne radi. Neni problem roztleskat cele publikum, neni problem nekoho primet ke spolupraci , pokud se jim neco libi, tak hlasite volaji a raduji se. Na nas Evropany jsou trochu jednodussi, ale ma to neco do sebe. Dokazou se radovat i z pitomosti, my se berem oproti nim desne vazne.

Beluhy a kosatky byly opravdu nadherne, ale tezko se o tom pise, je lepsi to videt. Kouknete na par fotek a jestli budete mit nekdy prilezitost videt neco podobneho, tak si ji rozhodne nenechte ujit.

Kratce po vstupu do parku potreboval Krystof na zachod. A protoze to bylo urgentni, Michal se nezdrzoval s hledanim zachodu a nechal Krystofa curat do kytek, a to doslovne. Nechal ho curat na takovem miste, kde bych ho nenechala ani ja v Brne. Proste se ani neobtezovali odejit nekam bokem a celou akci provedli hned vedle chodniku, po kterem proudily davy lidi. A aby byl Krystof lepe videt, vylezl si jeste na pulmetrovy rantl, kterym byly oddeleny chodniky od vyvysenych zahonu s kvetinami, do kterych Krystof cural. Cele jsem to nevericne pozorovala zdalky a videla nestastneho Dona, jak jde smerem ke me a chyta se za hlavu se slovy:"To se tady u nas v Texasu nedela!" Kdyz ke mne Krystof prisel a ja se ho ptala, coze to tam s tatinkem provadeli, Krystof mi odpovedel:"Ja jsem to tatinkovi rikal, ale on rekl: "Jjsi Evropan, tak curej." Potom Don dlouze vysvetloval Michalovi, ze to je fakt problem a ze by nas mohli vyhodit z parku a poslat k soudci, ktery by nam mohl naparit poradnou pokutu. A to v Texasu je to jeste v pohode. Kdyz neco podobneho udelate v Californii, tak poprve vam daji pokutu a podruhe odeberou deti. A to neni vtip.

Jo a v Texasu se taky smi na verejnosti bit deti, coz je naprosta vyjimka mezi ostatnimi staty a sami Texasani sve deti biji.

Cely park byl tak priserne velky, ze jsme ho rozhodne nestihli projit cely. Za zminku stoji jeste obrovske akvarium, kde zenska potapecka krmila velke rejnoky z ruky. No a potom atrakce zvana Journey to Atlantis. Kouknete se na obrazek, je to tam i pohyblive. Sla jsem tam s Krystofem a bylo to ... vlastne nevim jake. Vim jen, ze kdyz se to rozjelo dolu, mela jsem pocit, ze mi cele telo zustalo nahore a dolu se riti jen moje mysl. Zaverecny gejzir byl v podstate prijemnym osvezenim. Krystof rval, ze chce jeste jednou, ja jsem odmitla.

PROHLIDKA MESTA
byla naplanovana na nedeli. Ackoliv pri prujezdu to vubec nevypadalo, po vylodeni z auta jsme slezli pod most k rece a pred nami se objevilo necekane krasne misto. Podel reky se po obou stranach vinul chodnik lemovany kavarnami, restauracemi a obchudky, na vetsine mist oddeloval chodnik od reky zeleny pas bujne vegetace, pres reku (spis ricku) se klenuly puvabne mustky pro pesi i vetsi pro auta, po rece jezdily lodicky pro turisty (s pruvodcem, trosku podobne tem na Macose, jen o neco hezci, pruvodce ve stylovem mexickem oblecku). Uplne mi to vyrazilo dech. Kdyz nam rikali, ze v nedeli si pujdem prohlidnout historicke centrum mesta, myslela jsem si, ze nam ukazou hrde par budov z devatenacteho stoleti a tim skoncime. Hluboce jsem se mylila. Ne ze by ty budovy kolem reky byly o moc starsi, nejstarsi byly opravdu z devatenacteho stoleti (prestoze prvni budovy zde postavili misionari nekdy kolem osmnacteho stoleti), ale bylo to necekane klidne misto uprostred milionoveho mesta. Trochu to pripominalo Benatky, ale jen vzdalene. Ona to vlastne nebyla ricka, ale odvodnovaci kanal, ktery mel mesto ochranit pred povodnemi (proteka jim nejaka vetsi reka, jmeno jsem zapomnela). A nejaky architekt si vymyslel, ze by z toho mohla byt pekna promenada a nejak se mu to podarilo zrealizovat. Vsechny budovy kolem maji jednotny charakter, takovy trochu primorsky styl, svetle kameny, hodne zelene, klenute kamenne mustky.

Po projizdce na lodickach jsme si sli prohlednout pevnost Alamo, coz je znama a vyznamna (pro me do te chvile naprosto neznama) texaska pamatka z dob dobyvani Texasu Mexicany. Potom jsme sli na obed a jeste se pesky prosli podel reky.

Na zaver nas jeste zavezli do Mexicke trznice. Ve spouste malych kramku tam prodavali vsechno mozne. Neco typicky mexicke, neco naprosto nemexicke, neco texaske, treba kovbojske klobouky vedle sirokych mexickych. Obleceni, keramika, nejruznejsi darkove predmety, dokonce jsem videla venecky z krepovych kyticek, to by u nas snad nikdo ani neprodaval. Neco jsem nakoupila, samozrejme, jak jinak, jsem preci zenska, Michal tise trpel a jedinou satisfakci mu bylo, ze mu naprosto hotova Julie usla v naruci (jinak se dost vzpouzi, kdyz se s ni chce pomazlit). Jen me mrzi, ze jsem nesehnala zadny klobouk pro Krystofa, ma tak velkou hlavu, ze vsechny detske mu byly male a u dospelych nebyl pod sirokou krempou zase temer videt. No snad nekde jinde budou mit jeho velikost.

Cely vikend byl moc hezky, i kdyz hodne narocny. Byli jsme dost unaveni. Tento tyden nikam nepojedem, tak aspon nebudete muset cist nic tak priserne dlouheho. Mejte se hezky.

Qaqa

Fotky

2007-09-24T20:52:00.000-06:00

Dámy a pánové,

povšimněte si prosím klikátka vpravo nahoře. Pokud kliknete na nápis "Fotky", máte velkou šanci, že uvidíte některé z našich fotek. Průběžně budou přibývat -- vždycky, když se mi bude chtít. :-)

Mějte se,
M.

jazyk

2007-09-20T14:08:00.000-06:00

Ahoj jeste jednou,

deti se zatim bavi samy, tak muzu v klidu pokracovat v psani. Jak mnozi z vas vite, moje anglictina neni zrovna z nejlepsich. Dokazu odpovedet na zakladni dotazy typu kolik je mi a mym detem let, jak se jmenuji, co tady delame a jak dlouho tady budeme a jestli se nam tady libi. To uz jsem fakt natrenovala. Jakmile se ale hovor dostane trochu dal, pripadam si jak naprosty hotentot. Vsechno se mi musi nekolikrat a pomalu zopakovat a ani tak neni jiste, jestli pochopim :-) Nejlepsi je to s Roubou, ta se taky teprve uci (i kdyz umi podstatne lip nez ja) a bere na moji nedokonalost znacny ohled.

Dnes se mi naskytla necekana prilezitost svou anglictinu zde pravidelne kazdy tyden zlepsovat. Puvodne jsem hledala nejaky kontakt na nejaky mistni matersky, pokud mozno krestansky, klub, kde bych se mohla trochu z nekym seznamit a deti si pohrat. Michalova sefova me zasobila seznamem nekolika takovych akci. Rozhodla jsem se navstivit klub urceny cizinkam, kde mely byt udajne i dve Cesky. Tak jsem tedy dnes vyrazila a nasla. Prisla jsem dovnitr a zjistila, ze jde o mnohem vetsi akci, nez jen setkavani nekolika mamin. Pod vedenim velmi prijemne pani jsem nejdriv zanechala sve deti kazde v jine mistnosti, podle veku, a sama jsem vyrazila nekam po schodech nahoru, prosla labyrintem chodeb do horniho patra s ucebnami, kde bylo dalsich nejmin padesat lidi, mozna vic. Vyplnila jsem vsechny mozne formulare, nechala se vyfotit na nastenku :-) Pote jsem se prihlasila na anglictinu, neb cela akce je zamerena na vzdelavani cizinek zde a pomoct jim tak se lepe zaclenit. Muzou si vybrat mezi americkymi realiemi, anglictinou, hudbou, malovanim, sitim,... Ja jsem si pochopitelne vybrala anglictinu. Velmi mila pani me podrobila rozrazovacimu testu a pak zavedla do prislusne ucebny. Tam sedela dalsi mila pani a kolem stolu nekolik podobnych nestastnic jako ja(to nemyslim spatne). Prevazne to byly Mexicanky (Mexicanu je tady spousta), ale taky jedna pani z Bangladese, jedna z Polska a jedna Japonka, a ja. No a mila pani do nas tri hodiny hustila anglictinu, no a pochopitelne jako rodila mluvci vse vysvetlovala anglicky. Mela pro nas ze tri ucebnic spoustu ofocenych papiru s ruznymi cvicenimi, slovni zasobou, idiomy ci hovorovymi vyrazy. A vsechno free. Charitativne-misijni akce baptisticke cirkve. Po skoncni jsem mela hlavu jak balon a nevedela jsem ani, ci jsem. Musim ovsem priznat, ze ty tri hodiny byly vlastne dve po sobe jdouci lekce a kdo chtel, mohl na tu druhou hodinu odejit jinam. Ja jsem prisla o dost pozdeji, neb jsem byla poprve a nevedala jsem, kdy zacinaji, tak jsem pak zustala dele. Ale nevim, jestli to zopakuju. I kdyz ta druha hodina byla zajimavejsi. No uvidime.
Po skonceni jsem si vyzvedla obe deti, ktere byly naprosto spokojene a vubec me nepostradaly, Krystof dokonce nechtel jit, neb zrovna placali neco z plasteliny, coz ho bavilo.

Cela situace mi pripadala naprosto absurdni. Ja, ktera jse naprosty odpurce skolek a vsech podobnych zarizeni, ja, ktera nechavam sve deti hlidat jen zridka a to jen osobami, ktere je znaji, necham sve ubohe cizojazycne deti s uplne cizi zenskou. A me deti, ktere na mne priserne visi a ktere se nenechaji hlidat jen tak nekym, to s klidem anglicana akceptuji a vubec neprotestuji. To je zazrak. A kdo neveri, tak ma smulu:-)

Jo, a zadnou Cesku jsem nepotkala :-)

Indianske POWWOW

2007-09-20T13:37:00.000-06:00

Ahoj,

tak tedy dnes ten slibeny americky zazitek. V sobotu 15.9. jsme se cela rodinka vypravili na indianske Powow. Neptejte se me, co to znamena, neb to netusim, ale jeste se pokusim zjistit. Melo to byt nejake indianske tanceni a bubnovani provadene opravdovymi indiany, na ktere smeji koukat i neindiani. No takovy zazitek si prece nemuzeme nechat ujit. Vystoupeni se konalo v mestecku Killeen vzdalenem od Waca asi 100 mil, coz je podle mistnich meritek dost blizko. Vzdalenosti jsou zde ponekud vetsi nez u nas a navic jedete celou dobu temer nezmenenou krajinou, porad placka, semtam nejaky brdek, domy, mesta, vsechno podobne, zadny orientacni bod.

K memu velkemu prekvapeni se cela akce nekonala nikde na zelene louce, ale ve velke hale s klimatizaci. Pro nas to bylo velmi prijemne, neb zrovna ten den teplota dosahovala 107 stupnu Fahrenheita, coz je asi 40 stupnu celsia. Bylo to ovsem ponekud nestylove. Uvnitr haly se odehravala tanecni soutez. Proste se jednotlive indianske kmeny predvadely a soutezily v tanci doprovazenem bubnovanim. Indiansky tanec je vpodstate podupavani do rytmu bubnu a vytvareni vselijakych formaci. Pritom maji nohy a ruce ovencene vselijakymi (dnes uz i kovovymi) chrestidly a v rukou drzi casto vselijake chrestici nastroje, takze spolecne s bubnovanim a halekanim je to pekny rachot. Indiani byli prekrasne barevni a oveseni vsim moznym. Koralky, opasky, tasticky, rolnicky a samozrejme peri. Nekteri muzi meli na hlave a na zadech obrovska perova kola. Nekteri vypadali opravdu nadherne. Bylo tam ale i spousta takovych, kteri vypadali, ze si na Indiany jen hraji. Byli bili a ne prilis stylove obleceni, vetsinou to ovsem nebyli ucastnici souteze. Posleze jsem se dozvedela, ze to byli pravdepodobne lide, kteri maji nejake indianske predky, k jejichz odkazu se hlasi. Indianske predky tady ma totiz temer kazdy, vcetne Michalove sefove a jejiho manzela. Pry tady na jihu bylo beznejsi nez jinde miseni bilych s indiany. Na vetsine potomku uz to neni poznat, potkali jsme ale i spoustu takovych, na nichz je jejich puvod patrny okamzite. Pro nas Evropany maji tito lide stale vyrazny pridech exotiky, i kdyz cela ta akce pusobila trochu rozpacite.

Den D

2007-09-19T12:24:00.000-06:00

Ahoj,

zdravimvsechny sve mile ctenarky a snad i ctenare:-) Tak je konecne opet o cem psat. Je to sice zazitek zcela neamericky, neb by se mohl stat komukoliv a kdekoliv na Zemekouli, ale rozhodne vas o nej neosidim.

Znate takove ty dny, kdy jak se rika u nas na Morave "Na pos...... aj ha... spadne"? Tak jeden z takovych vypecenych dnu, dnu s velkym D, me navstivil vcera. Rano a dopoledne vypadalo zcela neskodne , ba dokonce prijemne. Vyrazili jsme s detmi na nove krasne hriste, ktere jsme objevili den predtim, bylo docela prijemne pocasi, nesvitilo slunicko a trochu pofukoval vetrik. A jako bonus jsme na hristi dokonce nekoho potkali, takovou prijemnou rodinku, tatinek, dedecek a dva chlapecci. Detem se tam libilo, mne tak, tak kam spechat. K obedu mame stejne zbytek masa od nedele, tak jenom naskrabu brambory a bude to. Dorazili jsme tedy domu az po pul dvanacte. Rychle jsem podle sveho planu naskrabala brambory, jeste jsem stihla dat varit zeleninovou polu, neb masa neni mnoho, tak aby muj drahy neumrel hlady. Maso ve sklenene zapekaci mise jsem postavila primo na plotynku, aby se rychle ohralo. Juli uz prisla, ze chce papani, tak jsem ji slibovala, ze uz jen pet minut, nez se dovari brambory a budeme moct papat. A vtom se ozvala priserna rana, zapekaci misa se rozletela na kousky a cely sporak a cast podlahy byly pokryty tlustymi strepy, Juli zacala jecet a mela bose nozicky. Musela jsem ji nasilim zatlacit do vedlejsiho pokoje, abych to mohla uklidit, coz ji priserne rozzurilo, neb chtela to slibene papani. Rychle jsem tedy uklidila strepy a seskvarene zbytky masa z plotynky a nalila detem uz nastesti hotovou polevku. Tak co ted? Musim nejak zaimprovizovat, Michalovi jenom polivka asi stacit nebude. Otevru lednici a vidim brokolici, no vida, tak bude dusena brokolice s bramborem, to mame radi. No jo, ale zeleninova pola, jejiz hlavni soucasti jsou brokolice a brambory a pak tohle, to nebude ono. Vtom mi padl zrak na nadherny obrovsky uzeny steak, ktery jsme den predtim koupili. To je ono, aspon se to neskazi. Byl to takovy ten velky flak masa ukrojeny z kyty, uprostred s tou kulatou kosti, cele to melo asi pul kila, to nam bude stacit vsem. Nalila jsem tedy na panev olej a dala rozehrat. V baleni bylo s masem i dost vody, nebo mozna nejakeho laku od uzeni, nevim, kazdopadne jsem si to pri rozdelavani vsechno vylila na kalhoty. V tu chvili Juli nutne neco potrebovala a olej na panvi se zacal prepalovat. Honem, rychle maso. Ja pitomec. V okamziku, kdy maso dopadlo na panev, zacal olej silene prskat a vzapeti vyslehly pulmetrove plameny a v kychuni se udelalo nepruhledno. Rychle jsem (a pokud mozno opatrne) popadla panev a vyhodila ji na zahradu na beton (jeste, ze je to hned vedle kuchyne). Vzapeti se spustily pozarni hlasice. Do prcic, jak se to vypina, doufam, ze to neni napojene na hasice. Volam choti do prace, jestli nevi, jak to vypnout, chot pochopitelne nedostupny. Otevrela jsem do pruvanu a zapla vsechny vetraky (mame takove ty lustry s obrovskyma vrtulema) a za chvilku to prestalo kvilet. Hasici nastesti neprijeli, deti sedely jak zkoprnele na svych zidlich, kuchyn byla pokryta souvislou vrstvou oleje. Dosedla jsem na zidli se slovy: "To vareni je dneska nejake dobrodruzne," nacez se Krystof zacal priserne rehtat. Uplne hotovou Julii jsem zakopala do postele a sla likvidovat katastrofy. Ve dve hodiny jsme s Michalem konecne usedli k obedu, Podava se flambovany uzeny steak s bramborem a zeleninovym salatem, a bylo to fakt vynikajici :-)

Odpoledne probihalo prijemne, deti si hraly, koukaly na pohadky, cetli jsme si, proste idylka. O pul seste jsem zavelela, ze vyrazime do parku na kolo. Sla jsem do kuchyne nachystat piti a vtom se z vedlejsiho pokoje ozvala rana a Krystof zacal priserne rvat. Kdyz jsem tam prisla, lezel pod stolem a drzel se za ucho, ze ktereho mu crcela krev. No nazdar, tak jsem to ocistila a koukam, ze to na me otvira hubu. Tak to asi nezmaslickuju, to bude nejspis potrebovat nit. Ach jo. Ulozila jsem tedy Krystofa na gauc a zavolala Michalovi do prace. Zbytek uz vite. A co ze Krystof vlastne delal? Chtel preskocit z kresla na gauc, coz je jenom deseticentimetrova vzdalenost, proste bezna rutina. Nejak se mu ale pri dopadu svezla ruka a on vsi silou narazil uchem na hranu masivniho konferencniho stolku.

No, kdyby u toho byla Hanka Kamenikova, tak by mrkla svym zkusenym okem a videla by, ze je to jen povrchove a siti neni potreba a my nemuseli byt o dve ste dolaru lehci :-) Nicmene jsem stastna, ze se nestalo nic horsiho, Krystof prezil a nevyhoreli jsme, Chvala Bohu. Jo a stim lepidlem to neni vtip, taky jsemna to koukala jak zjara.

Jo a taky americke matky by se mozna divily, jakze to ty sve potomky hlidam. Omluvou mi budiz, ze jsem v tu chvili stala v kuchyni a chystala to piticko na hriste. Clovek proste nemuze byt vsude, jeste ze litaji ti andele.

Priste vas ceka zazitek zcela americky, doufam, ze brzy, ted uz musim koncit. Tak dobrou.

QaQa

Mobily

2007-09-19T05:59:00.000-06:00

Předevčírem jsem koupil dva mobily. Původně jsem chtěl koupit nějaké z druhé ruky nebo je někde vypůjčit, ale Lindin manžel mi řekl, že je mám koupit ve Walmartu -- že jsou předplacené a nejlacinější.

Opravdu jsou. Koupil jsem ten nejlacinější -- a stál necelých $15! A to je v ceně 20 minut hovoru, když se aktivuje po internetu. Mobil za 300 Kč, nestačím zírat. Přitom je to Motorola -- sice úplně jednoduchá, ale naprosto stačí. A Janě bude myslím vyhovovat mnohem víc než ten, který mám já doma.

Dalších 60 minut stojí tuším $19 (a jiní operátoři jsou i lacinější). Já koupil tento, protože tarif vydrží 90 dnů. Pak se vymaže.

Chtěl bych být americký doktor

2007-09-18T21:22:00.000-06:00

Asi už z titulku tušíte, co se chystám psát. Někdy po páté mi dnes Jana volala do práce, že mám rychle přijít domů, protože si Kryštof rozsekl ucho. (Víc o tom a o dnešním katastrofickém dni určitě napíše sama.) Běžel jsem domů a hotovil se k doktorovi. Tedy přesněji, domů mě zavezla má šéfka (tady píšu "šéfka", abyste všichni věděli, o kom je řeč; jinak jí ale říkám Linda a je na mně tak hodná, že si to ani náhodou nezasloužím), tedy domů mě vezla moje šéfka Linda a cestou obtelefonovávala kliniky, která má otevřeno večer. (A já přemýšlel, jestli nakonec nemá naše postsocialistická síť doktorů něco do sebe.)

O tom, jak to bylo u nás doma s Kryštofem, jak z toho šoku usnul a jak jsme hledali doklady, napíše určitě víc Jana. Já vám jen povím něco o americkém doktorovi. Nuže, klinika je velký pěkný barák. Nemocnici nepřipomíná ani náhodou -- spíš dost luxusní hotel. U vchodu (za velkým akváriem, televizí a pohodlnými širokým koženými křesly) je recepce. Tam jsem se nahlásil a potvrdil si to, co už Linda zjistila po telefonu: ať už je má zdravotní pojišťovna jakákoli, tak oni na ni nevěří, protože si ji nemůžou ověřit. Takže platím cash. A abych jim neutekl, mám jim zrovna svěřit svoji kreditku. Byli milí, ale na smlouvání to opravdu nevypadalo.

Tak jsem jim svěřil svoji debitní kartu (kterou tu vydávám za kreditku, protože zatím nikdo s ní jako s debitní kartou zacházet neumí, ale když řeknu, že je to kreditka, funguje to bez problémů) a šel se s Kryštofem posadit. K akváriu. Kromě nás tam byl jen jakýsi pár.

Čekali jsme asi dvacet třicet minut, když přišla nějaká další paní a pozvala nás dovnitř. Zvážila Kryštofa na prehistorické mechanické váze se závažím a změřila mu teplotu ultramoderním teploměrem. Přesněji řečeno, vytáhla podivnou věc, která vypadala asi jako špricka na kytky a pokusila se ji Kryštofovi zasunout do ucha. Kryštof se statečně bránil -- a to i po tom, co mi ta paní a já Kytovi vysvětlil, že je to teploměr. Když paní zvítězila, teploměr se v uchu ani neohřál (to je samozřejmě eufemismus, ohřál se, jinak by neměřil) a pípl. Prodlení jsem nepozoroval. Dost dobré. A pak nás ta paní odvedla do další místnosti a opět jsme čekali. Celkem dost dlouho, protože jsem Kryštofovi přečetl (přeložil) tři a půl obrázkové knihy pro děti. (Jedna byla o dětech u doktora a byl v ní namalovaný přesně takový teploměr, jakým měřili Kryštofovi teplotu.)

Když jsme byli v půlce té nejzajímavější knihy, přišel doktor. Že je doktor, jsme poznal jen podle toho, že mi to řekl. Tedy vlastně... No, věřím mu. Každopádně na sobě neměl žádný bílý plášť nebo tak něco. Byl oblečený jako já z práce -- slušné černé kalhoty a košili. Zeptal se, jestli má Kryštof alergii na nějaké léky (nevím proč, když mu stejně žádné nedal), umy mu ucho studenou vodou a řekl, že není potřeba to šít. Že to slepí lepidlem. A slepil Kryštofovi ucho lepidlem.

Načež jsme odpochodovali a já zaplatil $235, tj. něco kolem 5.000 Kč. Celkem dobré za pět minut práce doktora a asi osm minut práce ostatního personálu a tak dva gramy lepidla. Prostě, chtěl bych být americký doktor. Ale za tu zkušenost to rozhodně stálo. Teď už jsem to ale viděl, tak není potřeba to opakovat. Modlete se za nás, prosím. Dík.

Dražba amerických dorostenců

2007-09-18T21:10:00.000-06:00

Ahojky lidé.

V neděli jsem byl před bohoslužbami svědkem zajímavé věci: dražby amerických dorostenců. Dorostenci (věkově něco mezi naším dorostem a mládeží) chtějí jet na sraz luteránské mládeže do New Orleans. Trošku drahý špás. Zřejmě ne každí rodiče na to mají (byť se mi zdá, že luteráni jsou spíš střední vrstva, něco jako náš sbor). A sbor ani rodiče nejspíš nejsou zvyklí dávat dětem peníze jen tak. Takže se dorostenci musejí prodávat.

Fungovalo to asi takhle: mládežníci nastoupili před sbor a dražitel (teda, snad se to tak jmenuje) je zcela profesionálně dražil. Vyvolávací cena byla $25. Každý mládežník nebo skupinka nabídla nějakou práci: hlídání dětí, umytí auta, kuchyně či oken nebo celkem nebezpečné "cokoli". A lidé přihazovali.

První dvě dívky se na hlídání dětí prodaly za vyvolávací cenu. Třetí, šikovná a akční začala lidi povzbuzovat -- a prodala se za $75. Náročnost úkolů i cena postupně rostla. Legrační bylo, když jednu dívku (asi bych měl spíš říkat její služby) koupila její máti. Ta dívčina byla první, kdo protestoval. A náramě si oddechla (ona dívka), když maminku někdo přeplatil, i když chtěl víc práce.

Postupně dávali nabídky i lidé z publika. Některé se prodaly -- např. "making Christmass lights", ať už je to cokoli. Některé, třeba skládání blíže neurčené hromady sena, ne. Celkově se zřejmě obchodovalo s prémií -- tedy mládežníci dostávali víc peněž, než by za danou práci dostali na volném trhu. No, však to taky je napůl charita, že.

Docela mě zaujalo, že když už se všichni "prodali", někteří nabídli i další práci. Bylo vidět, že aspoň někteří to neberou jako otravnou povinnost, ale jako něco dobrého, užitečného, normálního a snad i příjemného.

Když jsem to říkal své šéfce (chodí do stejného sboru, vlastně nás tam sama přivedla, ale tuhle neděli byla s vnukem na besídce), tloukla se do hlavy, že tam nebyla. Prý potřebuje umýt okna. :-)

Celkově se mi to zdálo jako něco velice dobrého a zdravého. Taky bychom měli mládežníky a dorostníky víc zapojit do práce a neservírovat jim všechno na stříbrné míse. Tak si to víc užijí. A klidně jim dovolit se jednou začas prodat, aby měli peníze na svoje mecheche.

Stripky 2

2007-09-12T16:27:00.000-06:00

Ahoj vsichni,
ozyvam se po delsi odmlce, ale nejak moc se toho nedelo, proste tady zijem uplne normalne. Budete se mozna divit, ale i v Americe chteji deti jist, pradlo potrebuje vyprat a vyzehlit a koberec vyluxovat. Jen s temi kontakty na jine lidi je to stale slabe, na hristi jsme temer vzdy sami a v cirkvi jeste nejsme dostatecne zabydleni, chce to proste cas (ale vysvetlujte to Krystofovi, ktery neustale touzi po kamaradech).

No a tak jsem se dostala k tomu, kvuli cemu jsem dnes zacala psat. Chtela bych napsat, jak je Buh uzasny a jak pokazde, kdyz je mi smutno, posle mi nejake poteseni. Vcera jsem mela prisernou depu. Muj chot byl prestastny, ze jsme tady a klidne by si zdejsi pobyt prodlouzil a mi pripadalo, ze jsem porad sama. On se denne potkava a mluvi se spoustou lidi, ja nekdy za cely den mluvim jenom s detmi a s nim. Kdyz prijdeme nekam spolecne a vsichni zjisti, jak jsem na tom s anglictinou, zacnou automaticky mluvit k Michalovi, ktery mi obcas neco prelozi, protoze s nim se neobtezuji mluvit pomaleji. Ja totiz potrebuji kazdou vetu nekolikrat pomalu zopakovat, abych pochopila, co po me dotycny pozaduje, ci mi chce sdelit. Nevim proc si nekdy pripadam jak uplny idiot :-)

A tak jsem se vecer modlila a prosila Pana, at mi pomuze to nejak prolomit. Uz pred dvema tydny jsem se na detskem hristi seznamila s jednou pani ze Syrie (viz minuly prispevek), ale porad jsem se nejak nemohla odhodlat ji zavolat, neb jsem mela obavy ze sve anglictiny a ted uz mi to po takove dobe bylo blbe. Proste trubka :-) Ale Buh je uzasny. Dnes jsme se s detmi vypravili do ZOO, kde jsem hodlala zakoupit permanentku a chodit tam casto. Asi jako do parku. Je tam totiz moc pekne a ciste hriste, navic zvirata, ktera nase deti miluji, a kdyz tady beztak nemame co delat, tak proc ne. No a hadejte, kohopak jsme potkali u vchodu? Pani Roubu (opravdy zvlastni syrske jmeno). Hned se k nam hlasila a ja jsem byla prestastna, ze Buh takhle pohotove zareagoval na moje vcerejsi modlitby. Cele dopoledne jsme stravili s nimi a bylo to moc prijemne. Deti tam spolecne pobihaly, Krystof byl prestastny, ze ma konecne nejakeho kamarada, se kterym se sice nedomluvi, ale honit se a rvat(patri tam hacek a carka) jako divoka zvirata muzou (chlapecek byl podobneho zalozeni jako nas Krystof). No a ja jsem si dokonce i trochu popovidala :-) Jestli se tomu tak vubec da rict. Zjistila jsem docela zajime veci. Takze diky Bohu, je fakt sqely!!! Na zaver jsme si jeste vymenily emily a doufam, ze se opet brzy setkame.

A coze jsem zjistila od sve nove syrske pritelkyne? Tak predne mi potvrdila, ze tady opravdu neni zvykem, aby matky zustavaly s detmi delsi dobu doma. A to pry v Texasu zustavaji doma vice nez v jinych castech statu. Duvodem nejspis neni nedostatek penez ve smyslu zivotni nouze, ale spis potreba zachovat si stale stejnou zivotni uroven, moct si koupit, co chci a proste a jednoduse zvyk jit brzy do prace. Rouba ma dva syny, jeden ma ctyri roky a druhy dva a tim, ze je doma, je tady spis vyjimkou. Proto tady na hristi dopoledne skoro nikoho nepotkate. Jo, a jeste jednu zajimavou zkusenost jsem v Zoo udelala. Potkala jsem tam mnozstvi rodicu s detmi (byl vsedni den dopoledne), vetsinou ovsem mladsimi. Proste tam zjevne chodi jako do parku. Je to tam mnohem hezci a cistsi.

Rouba se do USA privdala pred osmi lety a pri prijezdu neumela ani slovo anglicky. Byla uplne sama, bez rodiny, pratel a rodina jejiho manzela ji neprijala. Zacali s ni mluvit, az kdyz se jim narodily deti. Mozna proto se me tak ujala, kdyz zjistila, ze jsem cizinka a nikoho tady neznam.
V Texasu ziji dva roky, predtim bydleli v Kalifornii, takze tady taky moc lidi nezna. Je moc mila a trochu jina nez Americanky. Ty jsou strasne bezpectnostni. Nedovoli svym detem hned tak na neco vylezt ci odnekud seskocit, protoze je to proste nebezpecne. Kdyz jsem Krystofa nechala prelezt zabradli na prolizkach, tak se me udivene ptaly, jestli nepotrebuje pomoc. A kdyz nase deti necham lozit po zidkach v kolejnim parku (coz je jejich oblibena zabava), tak na me kolemjdouci koukaji dost pohorsene. A nase deti vesele lozi a seskakuji ke mne do naruce. Tak snad me nenechaji zavrit. Taky jsem zpusobila mensi rozruch , kdyz jsem nechala Krystofa cekat u kocarku a sama jsem odbehla s Julii do nejblizsi budovy na zachod. Bylo to dopoledne, uprostred kolejniho parku, kde proudily davy studentu a vyucujicich a ja jsem odbehla tak na pet minut. Nechtela jsem Krystofa a kocarek tahat s sebou, neb kdyz Julie zavola, tak musim byt bleskove rychla :-) A Krystof cekal kousicek od budovy, kde jsem zmizela. Kdyz jsem se vratila, behaly uz dve pani vystrasene po parku a hledaly tu nezodpovednou matku. Kdyz me uvidely, tak byly v podstate rady, ze se nestalo nic vazneho a povidaly mi, jak se vylekaly, kdyz tam uvidely to opustene cizojazycne dite. Chudak Krystof jim samozrejme nedokazal rict, kam jsem sla. Nastesti damy nebyly dost rychle na to, aby zavolaly policii, ci odvlekly Krystofa na prislusne misto:-) Priste ho radeji vezmu s sebou.

Taky jsme zakotvili v jednom z mistnich sboru. Je tady asi milion cirkvi a rozhodne jsme nemeli v umyslu je vsechny navstivit, abychom zjistili, ktera je ta prava pro nas. Vubec je tadu hodne krestanu. Napriklad Rouba se me neptala, jestli jsem krestanka, ale jestli jsem ortodoxni. To, ze jste krestan, se jaksi predpoklada. U Michalove sefove se pred jidlem vsichni modli, i kdyz prijde navsteva ze skoly, je to proste normalni. Nevim, jestli vsichni ti lide maji doopravdy zivy vztah s Bohem, ale minimalne tady nevypadame tak exoticky jak v CR. No a nejaky kostel je temer na kazdem rohu. Byli jsme se podivat ve dvou. Ten prvni nam uplne nekapl do noty (i kdyz ani tam bychom asi nemeli vetsi problem zustat), ten druhy se nam libil moc. Je to tradicni luteransky sbor, kam nas pozvala Michalova sefova. Je sice tradicni, ale velmi zivy. rozhodne zadna zkostnatela tradice. Pred bohosluzbami je nedelni skola, zvlast pro dospele a zvlast pro deti vsech vekovych kategorii. Potom jsou hodinove bohosluzby, kde jsou pritomny i deti. kazde dite vyfasuje pri vstupu na bohosluzby tasku naditou knizkami, omalovankami, pastelkami a nejakou hrackou. Soucasti bohosluzeb je i kratsi detske kazani, pri kterem si jedna pani vezme deti dopredu pred kazatelnu, tam se posadi na zem a ona jim neco povida a pta se jich a vsichni dospeli bedlive poslouchaji a pripadne se i zapoji. Cele to trva tak deset minut a je to moc prijemne.
Bohosluzby maji predem danou liturgii, ktera ovsem neni nijak slozita. Pri prichodu kazdy vyfasuje "program", je v nem napsano, co a kdy se bude cist, co a kdy se bude zpivat a modlit. Pisne a pasaze z Pisma a spolecne modlitby jsou vytistene. Mne s moji anglictinou to velmi vyhovuje a myslim. ze v tomto konkretnim pripade to neni bezduche opakovani. Knez je moc prijemny chlapik, ktery pri kazani normalne chodi mezi lidmi a komunikuje s nimi. Vetsina lidi je moc milych a prijemnych. Zatim jsme tam byli dvakrat a pokud se nestane nic nepredpokladaneho (treba ze budou chtit, abychom tancovali vsichni spolecne pri mesicku), tak tam zustaneme, abychom taky meli nejakou tu sanci se s nekym seznamit.

Ted uz musim koncit, neb muj drahy nutne potrebuje PC. Mejte se vsichni hezky a pekne piste.

JaQa

PS: mile Hanky, je sqele, jak si pekne spolu v tech komentarich dopisujete. To jsem netusila, k cemu vsemu se to da vyuzit:-)

Vzkaz pro Kamenici

2007-09-07T13:43:00.000-06:00

Cau Hani,
nejakym omylem jsem si smazala vsechny tvoje emily, aniz bych si predtim ulozila tvou adresu, moc se omlouvam, mohla bys mi napsat? Diky. JaQa

Parky

2007-09-06T20:27:00.000-06:00

Ahoj vsichni,
nejdrive bych chtela podekovat vsem komentatorum a komantatorkam, taky mamince, tatinkovi, babicce, dedeckovi, detem a vsem svym ostatnim pribuznym a pratelum za to, ze mi umoznili se takto verejne projevovat :-) A ted vazne, diky za komentare, jsou vyborne, vlastne to uz ted pisu hlavne kvuli nim a jen se cela tresu, co hezkeho jste mi napsali.

Hani Stankova, jen by me zajimalo, zda slzis dojetim, smichy, nebo je to tak strasne :-)?

A ted uz k tem parkum. Za ty tri tydny, co jsme zde, jsem se stala prebornici v jejich vyhledavani. Dokonce jsem v mistnich mestskych strankach necekane objevila odkaz na seznam vsech mistnich parku s vyctem, co v nich je. Detske hriste, gril, cesticky, fontanka (ty obzvlast vyhledavame:-) apod. Cela nadsena jsem to zdelovala svemu choti, ktery mi suse odvetil, ze uz mi to pred nekolika dny rikal. No smula, nekdy si vazne pripadam opozdena.

Soustredila jsem se pochopitelne na parky s detskymi hristi v domeni, ze se tam snad s nekym potkame a deti si trochu pohraji nejen se mnou. Byl to ovsem hluboky omyl. Az na jednu vyjimku jsme vzdy byli na hristi uplne sami. Nevim, jak je to mozne, ale bud tam proste ty matky nechodi, nebo se mi nepodarilo trefit tu spravnou hodinu. Je pravda, ze mistni detska hriste nejsou zdaleka tak hezka jako u nas. Maji vetsinou nejakou jednu prolizku (ty jsou celkem pekne) a obcas houpacku, ne vzdy. V jednom parku je koupaci fontanka (ta je fakt sqela), na hristi v Zoo byla takova ta houpacka na velke pruzine. Piskoviste, domecky ci jine se nevedou. Navic ve vetsine parku je na zemi docela neporadek, v jednom byly dokonce rozbite sklenice (a to tam jeste pri nasem prichodu behal chlapek z udrzby parku a sbiral odpadky, ovsem jen ty nejvetsi papiry, uz tam nepujdeme), rozhazene papiry jsou celkem bezne, a to i na oplocenych prolizkach vramci skolniho hriste. Mozna proto tam nikdo nechodi. Pokazde, kdyz s detmi do nejakeho parku zavitam, prohlizeji si me vsichni (tech nekolik malo, moc lidi tu venku nepotkate) jako exoticke zvire v ZOO. Zato temer na kazde zahradce u rodinneho domku jsou videt mensi plastove prolizacky treba s domeckem pro deti ci houpackou. Podeziram mistni matky, ze se schazeji u sebe navzajem, aby v tom vedru mely blizko pohodli domova. Navic jsem zjistila, ze tady asi dost casto chodi matky pomerne brzy do prace a deti daji do skolky. Od statu nedostavaji zadnou materskou, takze pokud manzel nevydela dost penez, musi do procesu. Do skolek berou i rok a pul stare deti, coz mi pripada fakt krute. Nekdy je to mozna jen o zivotnich narocich, nevim, zkusim to zjistit. U skolek jsou casto nadherna hriste, ale bohuzel oplocena.

Nejvic se nam libi na hristi v Cameronskem parku. Je to velky prirodni park podel reky protkany cestickami a udrzovanymi misty k pikniku ci posezeni (tim myslim, ze je tam posecena trava a nejake lavecky, jinak je to vpodstate les a jsou tam hadi). V mistech, kde park "sleze" dolu k rece, je velka travnata plocha se vzrostlymi stromy, je tam i zminene hriste s koupaci fontankou. Fontanka neni klasicka nadrz s tryskami, ale trysky primo ze zeme ci z ruzne tvarovanych tyci, ktere vyrustaji rovnez primo ze zeme. Takze deti tam mezi tim mohou pobihat a cakat se, je to opravdu moc prijemne. Pobliz jsou prolizacky a WC (to by se u nas mohlo taky obcas vyskytnout). No a na rozdil od jinych hrist, sem chodi lide! Dokonce jsem se tu seznamila. Poprve jsem tu potkala baptistickeho kneze s manzelkou a dvema detmi, byli moc mili, hned se se mnou dali do reci, dali mi sve telefonni cislo a nabidli pomoc. Mela jsem ten den zrovna hroznou depu a Buh mi poslal takovy mily darek. Mimochodem, manzelka byla dcera africkych misionaru, kteri byli v Africe 25 let (a ona s nimi az do svych osmnacti). Takove lidi u nas na ulici casto nepotkate.

Podruhe jsem se tam seznamila s pani puvodem ze Syrie. Ma manzela Americana a zije tady osm let. Dala mi telefonni cislo a pozvala me k nim domu, doufam, ze se mi tu navstevu podari brzy uskutecnit. Je opravdu mile, kdyz prijdete na hriste a lidi (tedy pokud tam nejaci jsou) se s vami daji sami do reci, jsou pratelsti, ptaji se na vas, na deti, to mi asi u nas bude chybet.

Na zaver jeste jednu veselou historku z nataceni. Vcera jsme s detmi objevili pomerne blizko od naseho domu dosud nam nezname hriste. Myslim, ze by se tam bocnimi ulickami, kde je maly provoz, dalo celkem pohodlne dojit pesky. Tentokrat jsme byli autem, neb jsem nevedela, jaka tam bude cesta. Prijeli jsme z opacne strany, nez bylo parkoviste, ale uz se nam to nechtelo objizdet, tak jsme zastavili na kraji silnice, vystoupili z auta a ke hristi jsme to zacali krosit pres travnik. Pan, ktery tam prave vencil psa, na nas nevericne ziral. Dorazili jsme bez uhony k prolizkam, ktere byly pochopitelne uplne prazdne. Deti se na ne s jasotem vrhly a zacaly radit. asi za pet minut za mnou prisel Krystof s tragickym vyrazem ve tvari, ze musime hned domu, ze se mu chce strasne kakat. Park byl rovny, travnaty, jen kolem hriste bylo par vrostlych stromu, zachody nikde. Co ted? Usoudila jsem, ze se kvuli tomu prece nebudu vracet a ze kdyz si Krystof cupne zadkem k velkemu stromu a ja mu z druhe strany udelam krovi, tak si toho snad nikdo nevsimne (po ulici opravdu skoro nikdo nechodi a z auta si toho nikdo nevsimne). Abyste rozumeli, Americani jsou na nektere veci strasne haklivi, za verejne curani na ulici by vas mohli zavrit, deti musi mit na koupalisti rozhodne plavky, holcicky dvojdilne nebo celkove, nevedela jsem, co si muzu dovolit. No tak jsme to prubli. Krystof drepel, ja delala krovi a povzbuzovala ho, aby byl rychly, Julie krouzila zvedave kolem nas, proste americka idyla :-) Ve chvili, kdy Krystof dokonal a potreboval utrit zadek, se Julie zastavila a nevericne koukala na sve nohy plne malickych cervenych mravencu. Nevedela jsem, co driv, Krystof, Julie, Krystof, Julie ...:-) Ometla jsem tedy rychle aspon to nejvetsi hejno mravencu z Juli a postavila ji na jine misto, neb stala v mravenisti (kupodivu vubec neplakala, pritom ti mravenci docela fest stipou), pak jsem rychle utrela zadek Krystofovi, vrazila jsem mu do ruky slipy, at si je rychle oblece a pokracovala v deratizaci Julie, ktera uz mela nozicky cele postipane, ale opravdu neplakala. Krystof tam ovsem stal s holym zadkem a pozoroval nas. A na dotaz, proc se neoblika, odpovedel, ze se boji sednout na lavecku, ktera je plna pavouku (coz byla, jak jsem posleze zjistila, pravda) a s travnikem je to stejne. No tak jsem ho rychle oblikla vestoje a s klidem Anglicana jsem uklidila pozustatky :-) Welcome to Amerika.

Zbytek pobytu uz probihal bez komplikaci. Za zminku stoji snad uz jen to, ze hned vedle hriste byla materska skola, kam si v prubehu cele doby, co jsme tam byli, chodili rodice vyzvedavat deti, ale nikdo z nich na hriste neprisel. Proste jen prijeli, nalozili deti do auta a zase odjeli. Vyjimkou byly jen dve male holcicky, jejichz maminka ovsem zustala v aute a asi po deseti minutach je zavolala zpet a taky odjeli.

Ted uz se mi chce vazne spat, tak hezky piste a mejte se tam u nas moc krasne.
JaQa

PS: zavidim vam ten podzim, tady je porad strasne vedro.

Wesfest

2007-09-02T16:15:00.000-06:00

Ahoj vsichni,

dnes bych vam rada predstavila Wesfest. Co ze to je? Je to festival mestecka West vzdaleneho od Waca cca 15minut cesty. Mestecko je zvlastni v tom, ze tam zije velka komunita potomku ceskych emigrantu. Proste takove mestecko Cechu oprostred Texasu. Oni uz to davno nejsou Cesi a Cesky neumi uz skoro nikdo, obcas jen nejaky pozdrav. Jejich rodiny emigrovaly casto uz v devatenactem stoleti, takze soucasna generace je uz zcela americka. Jsou ale na svuj puvod nesmirne hrdi a hlasi se k odkazu svych predku mnohem vice nez my Cesi.

Dokonce se pry po nekolik generaci zenili a vdavali jen mezi sebou, aby si udrzeli cistokrevny cesky puvod. Dnes uz to tak samozrejme neni, ale jmena jsou na prvni pohled ceska: Sykora, Trojan, Nowak, Kolacek,...Sledovat vyvesni stity s ceskoamerickymi napisy je opravdu zajimave.

V mestecku se daji koupit prave ceske kolace ci jine ceske speciality, ktere se predavaji z generace na generaci. Maji narodopisny soubor, kde tanci v krojich, sokolskou obec a Polka czech band. Je to fakt legracni.

No a Westfest je proste prehlidka toho vseho pry puvodem ceskeho. Zahajuje ji velky pruvod mesteckem, ktery slouzi ke zviditelneni temer cehokoliv. Vselijakych mistnich firem, jejichz vlastnici se honosi ceskymi jmeny, ale s Cechami uz nemaji nic spolecneho, spolku, cirkvi i jednotlivcu. Je to proste priserny mismas, ve kterem se pohybuji Americane v ceskych krojich. Vetsinou jedou v pruvodu autem, nekdy i dost velkym, na kterem je spousta lidi. Auta byla vetsinou vselijak vyzdobena (asi jako u nas na prvniho maje) a lidi z nich hazeli na ulici bonbony a ruzne reklamni predmety. Nas Krystof to pojal ryze sberatelsky, takze za chvilku uz mel igelitku plnou bonbonu.
Asi nejkuriozneji (aspon pro me) vypadal zluty kabriolet rizeny cernochem, vedle ktereho sedel pan v kroji. Sqely byl i spolek postarsich dam (od padesatky vys), ktere byly cele odene ve fialovem a na hlave mely jasne rude klobouky. Za cil mely byt extravagantni a delat ruzne ztrestenosti, aby bylo vsem jasne, ze pro zenskou rozhodne zivot nekonci po vykopnuti deti z domu. Vypadaly uzasne, jejich sefka (minimalne petasedesat, spis vic) prijela jako spolujezdec na motorce. A protoze stala kousek od nas (nebyly soucasti pruvodu) a nase Juli na ni zrejme udelala dojem, tak ji po celou dobu pruvodu sbirala a nosila ty pohazene bonbony.

Podel ulice je plno lidi, kteri casto prijedou i z dost vzdalenych mist. Zaparkuji na kraji silnice auta a vytahnou pred ne zidlicky, na ktere si posedaji, pokud maji auto s vleckou, sednou si rovnou na ni. Ti mene stastni zaparkuji co nejbliz a k trase pruvodu dorazi pesky. To jsme byli my. A to jsme prijeli temer pul hodiny pred zacatkem. Jezdi tam opravdu hodne lidi. Nejspis je to rarita i vramci celeho Texasu (jen pro orientaci, Texas je rozlohou vetsi nez Francie). V ramci celych statu nevim, ty jsou dost velke:-).

Po skonceni pruvodu je za mesteckem na louce prichystany program. V arealu jsou tri velka podia s tanecnim parketem a nadstresenym posezenim (v tom vedru by asi jinak vsichni omdleli), na kterych hraji mistni kapely "ceske" tanecni pisne. Vetsinou je to polka, kterou povazuji za nas narodni tanec. V oblibe je i tanec zvany "ptacata" ci "kacata"? Presne nevim, ale urcite to vsichni znate, jak se nejdriv legracne trepe rukama, potom se zavlnite do podrepu a zpet a nakonec se zatocite s partnerem, cele se to nekolikrat opakuje a samozrejme zrychluje. Americani jsou z toho celi divi, no a my Cesi muzeme byt hrdi na to, ze jsme dali svetu neco tak hodnotneho:-)
Hlavni program se odehrava v "amfiteatru" a tvori ho predevsim vystoupeni ruznych narodopisnych souboru. Nabehnou mladi Americani a v ceskych krojich nejspis dedenych po generace tancuji, co jineho nez polku v nejruznejsich variacich. Vypada to docela hezky.
Ve zbyvajicim prostoru je plno stanku s obcerstvenim ceskym i americkym a se suvenyry a samozrejme nechybi ani kolotoce a ruzne atrakce pro deti. Proste takova velka pout. Snad se mi podari premluvit Michala, aby vlozil nejake fotky (ja to neumim), abyste si to panoptikum dokazali aspon trochu predstavit.

Nejdrive se mi tam moc nechtelo, rikala jsem si, ze jsme tady teprve ctrnact dnu a bez ceskych kolacu se jeste obejdu, nebo si je upecu sama. Ovsem Michalova sefova chtela jet s nama, neb si vsichni mysleli, ze tam chceme, a my jsme zase jeli, abychom neurazili je :-) Nakonec jsme ale byli radi. Bylo to i docela k zamysleni. Ti puvodem Cesi si diky tomu, ze celou dobu zili ve svobodne zemi uchovali neco, o co my jsme za fasismu a komunismu pravdepodobne definitivne prisli. Tezko se to popisuje, museli byste je videt a slyset. Jsou celi nadseni z toho, ze jsou "Cesi", dokazou se uprimne radovat a vzajemne si pomahat, je to fakt zvlastni. My si u nas myslime, ze Amici jsou strasne individualisticti, ale opak je pravdou. Oni proste maji zakodovane, ze kdyz je nejaky prusvih, tak "stat" se o ne nepostara, a tak se staraji sami, ale nejen o sebe, ale i o ostatni, kteri se do prusvihu dostanou. Maji miliony spolku, ktere vybiraji na kdeco a oni s radosti a dobrovolne davaji. Nas by tady mohli nechat napospas sobe samym a misto toho si nas zvou k sobe domu a snazi se nam to tady zprijemnit. A na tom Westfestu to bylo vsechno videt, i kdyz ta prezentace nebyl zrovna salek meho caje. Je to pro nas opravdu zajimava zkusenost, myslim, ze se od nich mame co ucit.

Tak se mejte a hodne piste.
JaQa

Vylet do parku

2007-08-30T19:30:00.000-06:00

čau,
tak vás opět všechny zdravím...tak, a odted to bude opet bez hacku a bez carek, neb jsem se uz trikrat prepssala, misto Y Z a zasadne si nepamatuju, pod kterym cislem je ktere hackove a carkove pismeno, za ty nervy mi to nestoji, prepinam zpet na anglickou klavesnici:-) Povzbuzena vasimi komentari opet zasedam a pisu.
Hance K. verejne gratuluji v americkem stylu You are great! a Haste timto verejne dekuji za verejnou poklonu me cesnekove pomazance. Jste vsichni sqeli.

Dnes jsem opet vyrazila s detmi v aute prozkoumat jeden z mistnich parku. Zacalo to sqele tim, ze jsem nejdriv musela zjistit, co umi a dela nase nove auto, ktere nam vcera prisli vymenit. Nema SPZ, nevim proc, ale pry staci prozatim papir, ktery je vrazeny za zadnim sklem. Snad s tim budou souhlasit i policajti. No a pristi tyden nam ho stejne vymeni zase za jine. Moc tuhle rosadu nechapu. Nas cernossky soused se nestaci divit.
Nove auto je opet ford, mimochodem je z pujcovny SYKORA family, rodina bydli ve Westu, coz je asi 15 minut vzdalene mestecko s potomky ceskych pristehovalcu. Pan, ktery ho vcera privezl, byl hrozne mily, nejdriv cesky pozdravil a rekl, ze umi par slov, pak mi dlouho neco vysvetloval anglicky a ja jsem s usmevem prikyvovala, prestoze jsem rozumela tak polovine, a doufala jsem, ze nerika nic duleziteho, pak vymenil auta a odesel s pozdravem "Dobrou noc"(bylo jedenact dopoledne).

Auto ma cervenou barvu, je asi lepsi, ale zase starsi, nez to predchozi. Ma svetle kozene calouneni a vsechno na dalkove ovladani. Pristoupila jsem tedy rano k autu a zacala mackat tlacitka na klicich. Nacez se otevrel kufr a auto zahoukalo. Soused zrovna zalival pred domem travnik a s nevericim usmevem se me ptal, jestli je vsechno v poradku a jestli neco nepotrebuju. Vysvetlila jsem mu, ze to proste jenom testuju a ze je vsechno ok. Nacpala jsem deti a veci do auta, zavrela a za hlasiteho kriku deti "By, by"(na nepokryte se rehtajiciho souseda) jsem vyrazila hleda misto zvane "Heritage square"

Podle mistnich internetovych stranek to melo byt nejake uzasne namesticko se spoustou fontanek, navic pobliz dvou parku spojenych pesim mostem pres mistni reku Brazos. Podle mapy jsem ho celkem bez problemu nasla a byla velmi prekvapena. Je uplne v centru, kolem dokola je velke parkoviste a kolem parkoviste vedou silnice. No proste uzasne misto pro deti, asi jako parcik na Ceske. No, tak jsme s detmi zacali zkoumat fontanky. Bylo jich tam asi pet a kolem dokola nejaky travnik a par stromu. Fontanky byly celkem pekne, deti se trosku pocakaly a byly celkem spokojene. Jen skoda, ze nebyla pustena "Rodinna fontanka", coz byly jen otvory v zemi, ze kterych mela evidentne strikat voda a clovek se mohl osvezit. Na zaver jsme pristoupili k te nejvetsi fontance. Mela kruhovy tvar a po celem obvodu strikala dovnitr z malych trysek v tenkych proudech voda, uprostred byl vetsi gejzir. Deti si vylezly na celkem nizky okraj a snazily se tenke otvory ucpat prsty. Krystofovi to slo lip, Julii hur, ale oba byli stejne pocakani. Vypadali spokojene a zdalo se mi i celkem bezpecne, trysky byly blizko kraje a tak se nemuseli ani moc naklanet. Poodesla jsem tedy par kroku precist si ceduli a kdyz jsem se otocila, ze pujdu zpet, spatrila jsem Julii, jak pada po hlave do fontanky. Nastesti nebyla moc hluboka a nez jsem k ni dobehla, tak uz stala na vlastnich nohach a lapala po dechu. Byla evidentne dost prekvapena a rvala. Co ted? Nahradni mam jenom kalhotky a nahate deti tady behat nesmi. Navic jak padala, roztrhla si o jednu trysku tricko a odrela trochu bricho. Usoudila jsem, ze domu se kvuli tomu vracet nebudem, prevlekla jsem ji do suchych kalhotek, tricko jsem vykroutila a oblikla ji ho zpet, v tom vedru ji to bude spis prijemne. Vzdycky se snazim deti oblikat hezky, abysme tady nevypadali jak socky z vychodu, a zrovna dnes, kdyz jsme vyrazili do mesta, sla Juli v kalhotkach a v mokrem tricku s dirou, kterou Krystof jeste ochotne zvetsil:-) Proste parada. Ceska matka na vylete v Americe. Chovani kolemjdoucich se ovsem vubec nezmenilo, proste se stale stejne usmivali jako kdykoliv predtim:-)

Vyrazili jsme tedy do parku. Zjistili jsme, ze je to v podstate nudle podel reky z druhe strany lemovana silnici, nastesti ne prilis frekventovanou. Dalo se sejit az dolu krece. zjistili jsme, ze tesne podel reky vede betonovy chodnik a asi dost daleko, az nakonec jsme nedosli. U reky bylo mnozstvi kacen a hus. Nektere druhy byly dost velke a nevypadaly prilis privetive a rozhodne nechtely uhnout, kdyz jsme s detmi sli kolem. Kousek jsme se prosli a vraceli se zpet. deti si pak vybalily svacinku a vtom okamziku se ti nejvetsi kaceri zvedli a zacali nas pronasledovat. Radsi jsme rychle zdrhli a presli po moste na druhou stranu. Tam jsme se jeste chvili prochazeli, ale bylo uz hrozne vedro a tak jsme jeli domu. Na zaver jsme jeste objevili prolizky, ale byly dost daleko, takze az priste. Pokud nejake bude. To misto se mi moc nezamlouvalo. Vsude kolem vedly silnice a jezdilo dost aut. V tom vedru nic moc. Priste snad objevime neco peknejsiho.

Na zaver uz jen jeden stripek. Kdyz jsme stali na tom namesticku, tak kolem projelo blikajici auto, kolem ktereho krouzili policajti. Vecer mi psala kamoska, ze jsme dnes ve Wacu meli prezidenta:-) Asi to tu neni moc neobvykle, ma pry ten svuj ranc asi 15 minut od Waca. Treba ho nekdy uvidime:-)

Mejte se hezky. JaQa

Střípky

2007-08-28T20:57:00.000-06:00

Cau,
tak jak se vam vede? Doufam, ze uzivate poslednich dnu leta plnymi dousky. My se tady stale potime a to je pry letos chladne leto:-)
Dnes jsme absolvovali spolecenskou veceri se sefem mistni koleje. Je to vzdycky priserne, neb si se svoji anglictinou pripadam jak debil. Bylo to v sest vecer a samozrejme s detmi, ktere byly uz dost otravne, zvlast po odpoledni stravenem v dome. V zaveru akce uz Julie skakala po zidli, vsichni se rozplyvali, jak je sweety a pak pomerne rychle odesli. a my diky Bohu taky.
Uz jsem se tady zacala trochu orientovat a jezdit autem. Proste najdu na mape zeleny flek a vydam se hledat prolizacky. Ty posledni nebyly moc stastne, byly v nejake chudinske ctvrti a nebyl tam nejdriv nikdo, pozdeji nam delali spolecnost tri cernossti vyrostci. Trochu jsem se bala, ale nic se nestalo. Maji tady totiz problemy s drogama a jsou zde mista, kam nam vyrazne doporucili nechodit. jen jsem si proste nezapamatovala, ktera to jsou:-) No, priste snad budu mit
stastnejsi ruku.

Taky jsem experimentalne zjistila, ze bila sipka s napisem ONE WAY je jednosmerka, kdyz se proti mne objevilo auto. Ridic v klidu zpomalil a pockal, az se otocim. It is ok:-) Chybama se proste clovek uci. Zitra nam chteji vymenit auto za vetsi. Nevim proc, tohle nam docela vyhovovalo, rozhodne bylo o dost lepsi, nez to nase v Brne.

A JAK VYPADA NAS AMERICKY DUM?
Vsechny domy az na vyjimky jsou pouze prizemni. Maji hodne mista a navic tady byvaji tornada. Pry nejvic v dubnu a kvetnu, tak nas snad zadne nepotka. Nas dum neni vyjimkou. Ma velkou predsin, ktera funguje jako pracovna, obyvaci pokoj s televizi, mensi kuchyn s velkou lednickkou a sporakem, koupelnu a dve mensi loznice. Velikostne je na mistni pomery spis mensi(Michalova sefova ma asi trikrat takovy), ale nam zcela vyhovuje. Ma mensi zahradu s vychodem primo z kuchyne. Deti tam obcas vybehnou, dala jsem jim tam bazenek, nebo hrajem s Krystofem fotbal. V dome je klimatizace, tu zde maji vsichni. V noci zaviram pruduchy v loznici, neb mi fouka studeny vzduch primo na hlavu a Krystof uz se z toho nachladil. Na noc bych to nejradeji vypla upne, neb to dela strasny kraval.
Vsude, krome kuchyne, koupelny a mensi chodbicky, jsou koberce, ale nikdo se tu neprezouva a my jsme to prijali taky za sve. Je to dost pohodlne.

Jelikoz jsme hodne na jihu, zije tu pomerne dost velkych brouku. Veskery hmyz je asi dvakrat takovy nez u nas. Jen mouchy maji normalni velikost. Nejodpornejsi jsou velci svabi, kteri lezou skvirama do bytu. Kdyz jsme sem prijeli, lezelo jich tady nekolik mrtvych, protoze tady provadeli deratizaci bytu a zahrady. Bylo to dost hnusne. Dnes tady byl clovek udelat druhe kolo, musi se to strikat dvakrat, a pote, co odesel, na me jeden svab koukal ve vane. Michal ho zlikvidoval, ale prijemne to nebylo. Zacinam si zvykat.
Kdyz uz jsme u tech zviratek, zije tu dost jedovatych pavouku a hadu(chrestysi) a skorpioni. Do lesa se da jit jen v plnych botech a dlouhych kalhotach, coz je v tomto pocasi nesnesitelne, a i tak si clovek musi davat pry dost pozor. Az bude lepsi pocasi, chystame se do Cameronskeho parku, coz je mistni prirodni park kolem reky. Rozhodne tam pry hadi jsou a mame byt opatrni. Jedovati pavouci jsou i bezne na zahrade. Neni to tak fatalni, ven samozrejme chodime, jen si davame pozor.
Do velkeho hmyzu patri i velci motyli. Takovy obrovsky otakarek feniklovy fakt stoji za videni.

V sobotu jsme navstivili mistni Zoo. Je moc pekna, zvirata maji velke krasne vybehy a maji tam obrovske nadherne akvarium. V tom vedru to ovsem bylo ke konci dost umorne. Urcite zajdem jeste nekdy. Bylo tam pomerne dost mistnich i s uplne malickymi miminy a ti to vedro snaseli evidentne mnohem lepe nez my. Proste jsou zvykli. Deti nemaji na hlavach casto ani cepici.

A CO SE TADY JI?
Strucne receno: sladky chleba, solene maslo a sladky salam. Fakt nekecam. Kdyz jsem ho prinesla domu a ochutnala, neverila jsem vlastnim chutovym poharkum. Americani maji vsechno bez tuku a bez cukru. Sehnat tucny jogurt ci mleko je narocne, a pak si koupi sladky salam. Proste jiny kraj, jiny mrav. Jo, a fakt jsou dost tlusti. Jsou tady lidi, kteri behaji v tom prisernem vedru po parku, a pak jsou lidi, kteri jsou priserne tlusti. ale fakt hodne. Hodne zenske, casto cernosky, a klidne si oblecou slusive ruzove teplacky:-)
Jinak maji stejne jidlo jako u nas, da se koupit temer vsechno, varim uplne normalne, jak jsme zvykli.

Tak, a ted uz se mi chce chrnet, neb jsem vcera cetla Harryho Pottera do pul jedne v noci (muze za to Petra Michalova:-). Rowlingovou by meli zavrit za verejne sireni navykovych latek(zert0. Jo, a omlouvam se, ze opet pisu bez hacku a carek, mel to byt puvodne opet mail.
Tak dobrou. JaQa

2007-08-23T20:24:00.001-06:00

Cau,
tak vás všechny zdravím z Nového Světa.
Jak se tam u nás všichni máte? Doufám, že dobře.
My se tady zatím rozkoukáváme. Aklimatizace už se nám celkem podařila, i když děti jsou přes den stále ještě dost unavené. Možná je to i tím počasím. Je tu totiž příšerné vedro. Ráno se snažíme (tak odtedˇ to bude bez háčků a bez čárek, neb to byl původně mail a už mě to nebaví dopisovat) vyrazit na prochazku co nejdrive, tak mezi 8 a 9h a nejpozdeji do 11h musime byt doma. Pak uz se neda venku vydrzet, az tak po 18h. Nastesti mame v pesim dosahu kolejni park, kam chodime. je to asi 300m po silnici. Chodniky nevedou, vypadam tu dost exoticky. Ale prece nebudu jezdit takovy kousek autem. Silnice neni nastesti prilis frekventovana. V parku bohuzel nejsou zadne prolizky a tedy ani zadne deti. Zitra se chystame nejake objevit, pojedem autem do jineho parku. Krystofovi je dost smutno, postrada kamarady, tak doufam, ze se brzy s nekym seznamime. V nedeli se chystame do cirkve, tak snad tam.
Vcera jsem udelala mistni driving test(Michal den prede mnou), coz spocivalo v tom, ze jsem s policajtem objela blok a ukazala mu, ze umim ridit auto s automatickou prevodovkou (den pred tim jsem to trenovala na parkovisti s Michalovou sefovou v jejim aute). Prosla jsem a pujcili nam auto, coz je sqele, budem mobilnejsi. Neda se tu bez nej moc existovat. Mesto je pomerne rozlehle, vzdalenosti jsou velke, doprava neexistuje, chodniky taky ne. Z jezdeni mam trochu obavy, hlavne z orientace. Se svoji anglictinou bych se taky nemusela doptat na zpatecni cestu a do smrti bych musela krouzit po Texasu. Nebo aspon de te doby, nez mi dojde benzin:-) Tak se vsichni modlete, at se to nestane, nebo uz me nikdy neuvidite:-)
S autem jsme si dost polepsili, pridelili nam cerneho forda. Ale asi ho tady budem muset nechat. Skoda:-)
Nyní už s háčjy a čárkami.
Auto, kola a pračku sdílíme s jednou českou studentkou, která bydlí tři domy od nás, což je velmi příjemné.
Američani jsou moc milí, stále se usmívají a ptají se, jestli něco nepotřebujete.
Je to částečně fráze, ale je to moc milé. Lidi v parku a v autě vás zdraví a klidně se svámi dají do řeči. Dnes jsme s dětmi přecházeli silnici, kterou současně s námi křižovalo policejní auto. To napříč silnicí zastavilo, aby kvůli nám zablokovalo dopravu a odjelo s pozdravem, až jsme pomalu přešli. Nejkomičtější na tom bylo, že vůbec nic nejelo.
Mají tady všechno velké. Velkou ledničku, sporák, pračku, sušičku, auta, domy. Balení všeho v obchodech je asi dvakrát takové, jak u nás. Velkým rodinám se asi dobře nakupuje. Jen prací prášek je asi pětinový. Zatím se mi nepodařilo zjistit proč. Možná je koncentrovanější.
Teď už se mi chce spát, tak vás všechny zdravím a zbytek příště. By,by. JaQa

První den v Texasu

2007-08-19T08:29:00.000-06:00

Doufám, že jste můj popis naší cesty sem nepochopili jako nějaké stížnosti. Cesta se nám líbila -- spíš než nepříjemná byla legrační. A všechno, zdá se, dobře dopadlo, i když ještě pořád nemáme jeden kufr. Ale Pán Bůh se o nás výborně postaral a řekl bych, že jsme si to díky němu pořádně užili. A teď už ke slíbenému prvnímu dni.

Nevím přesně, od kdy mám ten "první den" vlasntě počítat, protože jsme přijeli velmi brzy ráno (v jednu hodinu v noci) a šli spát ještě více ráno -- já o půl třetí a Jana o půl páté ráno. Nejlepší bude začít o půl deváté, kdy jsem vstával k Julii, která se právě probudila. Jana a Kryštof ještě spali. Spali a spali asi do jedenácti. Pak jsme se najedli a šli (Jana a Julie) znovu spát. Prostě hotoví broučci. Já si mezitím hrál s Kryštofem, který v mezičase trošku blinkal.

Co jíst jsme tu měli díky tomu, že nám Linda (moje šéfová) trošku nakoupila do začátku. Nicméně ve čtyři přišla, abychom zajeli nakoupit pořádně. Protože Jana i Julie pořád ještě spaly a u Kryštofa nebylo jisté, že neznečistí auto, jel jsem s ní sám, vybaven dlouhým seznamem věcí, které jsem měl koupil. Asi tak u třetiny jsem neměl nejmenší tušení, jak se můžou anglicky jmenovat.

Nejdřív jsme ale jeli na letiště pro kufr, který tam na nás měl čekat. Ale nečekal. Tak nevím, kdy ho dostaneme.

Pak jsme jeli nakupovat do nějakého supermarketu. Z venku nevypadal nijak veliký, tak maximálně jako náš Spaar a rozhodně menší než náš Globus. Jenže uvnitř to bylo dost jinačí. Hlavně tu mají ode všeho mnohem víc druhů. Takže jsem si musel lámat hlavu, kterou odrůdu rajčat, jablek, broskví, ale taky cibule nebo mrkve vlastně chci. Vzhledem k tomu, že většinu těch odrůd jsem v životě neviděl, to nebylo lehké rozhodnutí. Nebo vlastně bylo -- rozhodovaly nakonec jen dvě věci: cena a to, co mi poradila Linda. Prostě zeleninový a ovocný ráj.

Stejně velký výběr mají i u věcí, u kterých bych to nikdy nečekal. Třeba mají několik druhů octa: bílý, tmavý a ještě nějaký další. A k tomu samozřejmě různé ochucené octy, ale ty nepočítám, protože to už snad ani není ocet. Jo, budu muset zjistit, čemu tak asi nejvíc odpovídá naše tatarka. Tady totiž mají asi tak půl milionu různých dressingů.

No, celkově jsme tam strávili asi tak tři hodiny a já utratil něco přes sto padesát dolarů. Zato jsem měl nákupní koš pořádně napěchovaný. Za zmínku stojí už asi jen jediná věc, o které asi všichni víte, ale mě trošku překvapila. Než jsme vyrazili, ptal jsem se Lindy, jestli si mám na nákup vzít nějaké tašky, nebo jestli mi je dají. Bylo jasné, že moc nechápe, na co se to vlastně ptám. U kasy nejen že mi na všechno tašky dali, ale ještě tam stál chlap, který mi ty věci do těch tašek skládal a dával zpátky do košíku. Prvně jsem na něho koukal, jestli to není zloděj a nechce mi moje draze nabyté potraviny odnést, ale ne, byl to opravdu zaměstnanec H.E.B. Moc milé. Když jsem mu poděkoval za pomoc, koukal dost překvapeně -- asi jim nikdo neděkuje. Asi jako já, když se mě před tím chlap u kasy ptal, jestli se mi daří dobře -- to jsem nečekal a trvalo mi dost dlouho než jsem pochopil, co vlastně chce. (No, pravda je, že jsem mu moc nerozuměl. Zatím tu rozumím celkem dobře letuškám, bílým letušákům a Lindě; a velmi špatně nebo vůbec pilotům, černým letušákům a tomu chlapovi u kasy. Jsem vážně zvědavý, kde na tom spektru budou moji budoucí studenti.)

A vlastně ještě jedna věc: U kasy jsem zažil slavnostní pocit. Linda si koupila asi dvě věci (počítám tak maximálně za deset babek) a platila šekem. Ještě nikdy jsem nikoho platit šekem neviděl. Vím, že tady je to obvyklé a zase skoro nikdo nepoužívá debitní karty (jenom kreditky), ale stejně to byl zážitek, vidět tento slavný kanonický platební instrument v akci. Jen škoda, že mi bylo hloupé koukat víc z blízka, užil bych si to ještě víc.

Po návratu nás chtěla Linda pozvat k ní domů na večeři. Ale děcka spali jak broučci (bylo asi osm večer a oni spali už někdy od oběda), takže jsme to museli odmítnout. Tak nás pozvala na dnešek (neděle) na oběd -- až se vrátí z kostela (je luteránka). Tak se těšíme. Jen nevím, jak to dopadne, protože Jana s Julií zase spí, Kryštof k tomu nemá daleko a já jsem taky děsně unavený. Mám totiž "second-hand jet-leg".

Tím mylsím zhruba to, že naše děti spaly celé odpoledne a celou noc -- asi někdy do půl druhé ráno. A pak se rozhodly, že už je den. A velmi hlasitě nás o tom přesvědčovaly, až nás opravdu přesvědčili -- tedy aspoň Janu. Já spal ještě asi do pěti ráno, kdy mě Jana vzbudila, abych zavolal tchánovi, že si má konečně zapnout skype. Ještě není ani čtvrt na jedenáct ráno, a už se těším do postele. Hlavní je vydržet -- ať nemám svůj vlastní jet-leg.

Tož tak, pokračování příště. (A ještě varování: Pokud se dozvím, že to nikdo z vás nečte a že nepíšete žádné komentáře, tak budu smutný -- aby vám to bylo pořádně líto.)

Cesta začíná...

2007-08-18T19:03:00.000-06:00

V pátek 17. srpna přišel den, na který jsme se dlouho těšili a kterého jsme se zároveň báli: Měli jsme odletět do Ameriky. Většinu věcí jsme nechali dost na poslední chvíli, takže pár dnů před odletem jsme ještě neměli ani pojištění, ani kufry, ani spoustu jiných věcí. Zato jsme byli celkem klidní. Tak klidní a uvolnění, že jsem se až bál, že to všechno špatně dopadne. Ale vcelku jsme si byli jistí, že se o nás Pán Bůh postará. A taky že ano: Věci se sice průběžně komplikovaly, ale taky se zase spravovaly.

Ve čtvrtek (den před odletem) přijela tchýně s tchánem, aby nám pohlídali děti, abychom mohli balit. Vzali s sebou ale taky synovce a sestřenici, takže u nás byl takový zmatek, že na balení nebylo ani pomyšlení. Děcka byla ale šťastná, že je ještě uvidí, a já, že mi tchyně spravila délku kalhot a tchán připojil termostat. Balit jsme ale museli teprve až odjeli a naše děcka šla spát.

Odpoledne jsem dostal SMS od Michala Romanského, který nás měl vést do Prahy na letiště, že mu není dobře a že se máme modlit, aby nás tam mohl zavézt. Trošku nás to vyděsilo. Říkali jsme si, že bude opravdu problém sehnat během několika hodin někoho, kdo má velké auto (na našich šest velkých kufrů, nosičku, kočárek, šest příručních zavazadel, dva dospělé a dvě děti, o řidiči nemluvě) a kdo bude ochotný nás ve dvě hodiny v noci vézt do Prahy na letiště. Já už jsem začal hledat vlaky a MHD po Praze a přemýšlet, jak zařídit, aby děti přežily noční transport ve zdraví. Naštěstí je Jana drsnější než já a začala obvolávat kamarády s velkým autem. Zavolali jsme dvěma -- a oba byli ochotní nás tam hodit. A i Michal se nám nabízel, přestože mu podle všeho nebylo vůbec dobře. Ta církev je úžasný vynález a kamarádi ještě ještě lepší. Takže jsme si nakonec mohli vybírat. Vybrali jsme si Bouše Michala, protože má větší auto než Olda Auda (ale stejně se mu nakonec všechny naše krámy nevešly dovnitř a kočárek se vezl na střeše). Jsme Bohoušovi velice vděční, že nás tam hodil a veřejně mu tímto děkujeme: Děkujeme!

Cesta do Prahy proběhla hladce, stejně jako odbavení na letišti, takže nemá smysl o něm psát.

V letadle nám s Janou bylo trošku šoufl a přemýšleli jsme, jak přežijeme cestu přes oceán, kde, jak jsme si mysleli, to musí být ještě mnohem horší (ale nebylo -- dál už to bylo úplně vpohodě). Taky se mi moc nelíbílo, že celé letadlo vypadá zevnitř jako z umělé hmoty a že se křídla při jakémkoli manévru docela třesou.

Perfektní bylo, že letadlo bylo poloprázdné, takže jsme pěkně viděli ven. Byl to náš první let vůbec, tak jsme si ho užívali (jenom já jsem letěl kdysi jako malé dítě do Rumunska, ale z toho si pamatuju jenom plastový příbor, který mě tehdy nadchl, a černou olivu, ze které mi bylo zle). Na začátku nebylo přes mraky skoro nic vidět, ale v Holandsku se viditelnost zlepšila, zvlášť když už jsme byli blízko Amsterodamu a klesli jsme trošku níž. Krajina byla moc hezká. Hned jsme si vzpomněl na Nilse Holgersona, kterému zemědělská krajina připadala z hřbetu husy jako kostkovaná deka. Právě tak vypadalo Holansko z našeho letadla: pravoúhlé různobarevné obdélníky a na nich strašná spousta větrných elektrárem (zřejmě modernější varianta proslavených větrných mlýnů). Jana tvrdila, že obdélníky neoddělovaly silnice, jak jsem si myslel, ale kanály. Moc se mi nezdá, že by mohly být tak pravoúhlé, ale nevím. Někoho se budeme muset zeptat.

V letadle dali děckám každému jeho hračku. Julii jakési letadýlko s magnetickými kolečky, které se dalo pohánět (či spíš magneticky odstrkovat) plastovým výliskem tvaru praku, který měl na koncích schované další dva magnetky. Myslím, ale nevím to jistě, že jsme tuhle hračku ztratili v jednom z dalších letadel. Kryštof dostal malé plastové člověče nezlob se. A to se nám moc hodilo -- už jsme ho hráli aspoň pětkrát nebo šestkrát.

Přistáli jsme s lehkým drncnutím a vydali se vstříc dalším dobrodružstvím. To první čekalo hned na gateu. Krásná holandská blondýma mi (a jedné stejně postižené rodině) vysvětlila, že mi kočárek pro Julii rozhodně nevydá. Že mají málo personálu a kdesi cosi. Mám prý doufat, že mi kočárek naloží do správného letadla. Tak jsem přemýšlel, jestli jsme o něj náhodou nepřišli.

Kočárek nám dost chyběl, protože se ukázalo, že amsterodamské letiště je ukrutně veliké -- a že náš gate je přesně na opačné straně. Ušli jsme se vzpouzející se Julií snad dva kilometry, než jsme se tam dostali. Jezdící pásy trošku pomohly. Na druhou stranu poskytly Julii příležitost se odřít -- to, když se pokusila nohama jet po pásu a tělem se přilepit ke stěně.

Měl jsem docela obavu, jak to všechno najdeme. Na letišti sice byly světelné tabule s odlety, ale z nějakého důvodu ukazoval každý řádek (teda, abych příliš nezevšeobecňoval, tak tedy náš řádek) střídavě tři různé odlety -- sice všechny do Chicago a ze stejného gatu, ale jméno společnosti a číslo letu se lišily. Měnilo se to dost rychle, takže jsem si nebyl moc jistý, že vůbec jdeme dobře. Ale nakonec jsme náš gate dobře našli.

Po cestě jsem se tloukl do hlavy, že jsem se někoho nezeptal, jak to vlastně na letišti probíhá, takže jsme spíš odhadovali, co máme kdy dělat a kam jít. Naštěstí se o nás Pán Bůh postaral a všechno jsme našli.

V Amsterodamu se taky ukázalo, že se úředníkům moc nelíbí, že mám obě děti zapsané v mém pase, místo aby měly svůj vlastní pas. To se pak opakovalo u každého dalšího úředníka, kterého jsme potkali. Při kontrole na security jsme získali malou protekci: Julie si totiž shodila jeden ze sloupků, který vytyčoval cestu, na hlavu a ukrutně řvala. Všichni na security z toho byli vyděšení, jestli se jí něco nestalo, a byli na nás moc hodní. Dokonce jsme si ani nemuseli na rozdíl od ostatních zout boty.

Letadlo přes oceán bylo mnohem větší než to do Amsterodamu. V tom prvním byly dvě řady sedadel po třech a uprostřed ulička. Tady byly řady tři: dvě, čtyři a zase dvě sedadla. My jsme seděli v těch dvou u okna pěkně za sebou, takže jsme měli báječný výhled. Tedy aspoň nad Británií a pak nad USA, protože nad oceánem i nad Kanadou byla pod námi souvislá vrstva mraků. Ale i ty mraky vypadaly dost dobře. Jednou nebo dvakrát jsme dokonce minuli nějaké další letadlo, ale než jsem si rozmyslel, jak udělat fotku, bylo pryč. Děcka na palubě skoro nespaly, a když, tak na střídačku, takže my jsme nespali vůbec.

Letiště v Chicago je (zdá se mi) mnohem větší, ale taky příjemnější než v Amsterodamu. Našli jsme tu náš kočár a ztratili jeden kufr. Prý ho v Amsterodamu nestihli naložit a poslali ho do Washingtonu. (Pořád ho ještě nemáme. Měli nám ho sice poslat na letiště do Waco, ale zatím ještě nedorazil. Naštěstí v něm nebylo nic, bez čeho bychom se krátkodobě neobešli.) Dost jsem koukal, jak s kufry zachází. Podle všeho dost brutálně. V Praze jsme je nechali zabalit do jakési folie. Tady byla folie místy úplně stržená. Ale díky Bohu za ni -- bez ní bychom své kufry rozhodně nepoznali. Zapomněli jsme si je totiž označit. Navíc jsme si většinu vypůjčili a ty naše jsme měli v době odletu pár hodin, takže jsme moc nevěděli, jak vlastně vypadají. Takto to ale byly na celém letišti jediné kurfy ve folii (nebo jejích zbytcích), takže se daly krásně poznat. Za ty prachy to fakt stálo. Mnohem víc mě ale překvapilo, že kufry prostě vyjedou a každý si může vzít ty, které se mu nejvíc líbí. Dost se divím, že si je prostě neodnese nějaký zloděj. Lidi jsou asi poctivější, než vypadají.

Imigrační úředník v Chicago nedělal problémy, a tak jsme hledali, jak se dostat z terminálu číslo 5 na terminál číslo 1. Na rozdíl od Amsterodamu, kde člověk musí pěšky, tu za tím účelem mají krásnou šalinu. Ukázalo se však, že do ní nesmíme s kufry -- ty musíme odbavit na letišti. Tak jsem šel k jedné uniformované černošce a ptal se jí, co s tím. Než mi stihla odpovědět, přišel další černoch a řekl, že si je vezme a udělá to. Moc se mi nechtělo mu je dát (nikdy před tím jsem ho neviděl), ale když se za něj ta první černoška přimluvila, tak jsem mu je nakonec dal. A opravdu je neukradl, ale poslal, kam patřily.

My jsme zatím jeli se řvoucí Julií na terminál číslo 1. Dost se mi líbilo, že Američani okolo nás se na nás celou dobu usmívali a snažili se se řvoucí Julčou komunikovat. Nenašel se ani jeden, který by řekl: "Maminko, uklidněte si to dítě! Ruší nás!" Tak to bylo celou dobu -- i v dalších letadlech a na letištích. Vůbec se tu dost usmívají. Pokud to vydrží, bude se nám tu asi fakt líbit.

V Chicagu jsme čekali dost dlouho, částečně proto, že jsme přes oceán přeletěli asi o hodinu rychleji, než bylo v plánu. Julie usnula v kočáře, Kryštof na lavičce málem taky. Na security tu byl jediny nepřijemny uřednik za celou dobu. Za to to ale stálo za to. Nejen že nas donutil zout se, ale museli jsme spící Julii vytahnout z kočaru, aby si ho mohli pořádně proskenovat. Asi se báli, že v něm máme ukrytou bombu nebo co.

Poslední let z Chicago do Dallasu měl nějakou smůlu. Přeložili mu gate (což jsme zjitili až potom, co jsme na ten první a nejvzdálenější ze všech přišli) a vyletěl s velkým zpožděním. Původně jsme měli letenky daleko od sebe a v business class (jak jsme k tomu přišli, to teda nevím). Na letišti nám je z vlastní vůle přebookovali tak, že jsme seděli zase pěkně vedle sebe. Podle letenek to byla business class, ale rozdíl mezi ní a economy jsem teda nepozoroval.

Opět jsme měli okénko, ale nic si z letu nepamatuju, protože už jsem byl strašně unavený (naposledy jsem spal ve středu v noci, protože ve čtvrtek před odletem jsme ještě balili a klábosili s Oldou Audou, takže jsem nespal, no, ani nevím kolik hodin, ale rozhodně aspoň 36) a usnul jsem. Díky tomu, že děcka taky (poprvé synchronizovaně) spaly. Probudil jsem se až při přistání. Trošku jsem se divil, že lidé nevystupují. Ukázalo se, že je to proto, že nejsme v Dallasu v Texasu, ale v Tulse v Oklahomě -- v Dallasu že je špatné počasí, které nějak souvisí s hurikánem, který tu měli den před tím. Nevěděl jsem, co se bude dít, ale jen jsme natankovali a letěli pěkně do Dallasu.

Tam už na nás čekala Linda Stanford, moje budoucí šéfová. Vyklubala se z ní moc příjemná paní. Odvezla nás domů do Waco, které je asi sto mil jižně od Dallasu. Sem jsme dorazili v jednu hodinu po půlnoci místního času (v osm ráno českého).

Celkově jsme tedy cestovali asi 30 hodin (včetně cesty autem do Prahy a znova autem do Waco). Nespali jsme pořádně ... no, ani nevím jak dlouho a nechci to počítat (je pozdě večer, jsem ospalý a stejně bych to spočítal blbě). Děcka na rozdíl od nás spala v autě do Prahy i do Waco a trochu víc i v letadlech. Takže nechtěly spát, ale hrát si. O půl třetí jsem si myslel, že už usnou, a šel jsem spát. Ale chyba lávky -- Jana se s nimi trápila ještě až do půl páté, ale o tom jsem já už nic nevěděl. Prý se mě pokusila vzbudit, ale to opravdu nepochodila.

Teď je deset hodin deset minut večer a já jsem šeredně ospalý (jet leg ale díky nevyspání nemám). Takže jdu spát. Pokračování příště.