Setkani s hady

Ano, ctete spravne. Dosud byla o hadech jako o obyvatelich mistnich lesu pouze teoreticka rozprava. Dnes jsem dva pekne vypecene potkala na prochazce v parku. Ale pekne poporadku.

Jak si mozna nekteri z vas vybavi, nasim soucasnym bydlistem Wacem proteka reka Brazos, podel ktere se rozklada pomerne velky prirodni park se spoustou cesticek. Park je spis les, trochu jako obora, jen cesticky jsou spis lesni pesiny, znacene tak nejak volne. Podle mapy se da celkem chodit. Kazda cesta ma sve jmeno a barvu podle narocnosti. Barva ovsem neni pritomna vzdy a cesticky se pomerne casto setkavaji a krizuji, takze obcas dost casto se vam stane, ze proste preskocite nevedomky na jinou cestu. Velky problem to ovsem neni, okrhy jsou celkem male, takze vzdy celkem snadno vybloudite. U kazdeho vstupu do lesa je velka cedule s obrazkem nejjedovatejsiho hada, ktery tam zije a poucenim, co delat v pripade, ze na nejakeho narazite. Krome toho tam samozrejme ziji i jine druhy hadu, vesmes jedovatych. Vzhledem k tomu je pomerne rozumne vyrazit v dlouhych kalhotach a pevnych botach. Presto prese vsechno tam potkate pomerne dost bezcu a cyklistu v kratasech. Chodi tam pomerne hodne lidi, zvlast v sobotu. Ale i ve vsedni den tam nejake potkate. Americani hodne behaji, ti starsi provozuji aspon rychlou chuzi a Cameronsky park je velmi pekne a prijemne misto. Podel reky vede pohodlna rovna pesina, ostatni cesticky uhybaji prudce do kopce a pak jsou taky vicemene po rovine.

Uz jsme tam vyrazili jednou jako cela rodina, asi pred tremi tydny v sobotu dopoledne. Na ceduli je psano, ze hadi se vyskytuji zejmena v hustem podrostu a tak je rozumne drzet se vyslapane pesiny a nelozit nikam do krovi. Tak jsme coby nezkuseni nedomorodci pochopitelne uposlechli. No a zadneho hada jsme nepotkali, prestoze jsme tam krouzili alespon ctyri hodiny.

Ukolebana touto zkusenosti jsem si rikala, ze asi neni moc pravdepodobne tam nejakeho hada potkat, ze se beztak schovavaji v rosti a temer mi to bylo lito, ze asi zadneho neuvidim. Rikala jsem si, treba aspon z dalky, abych mohla rict, ze jsem potkala hada ve volne prirode :-)

Dnes byl velmi prijemny den a me uz nijak nelakalo vyrazit na zase stejne prazdne hriste, tak jsem si rikala, ze by nebylo spatne se projit podel reky. Jenom kousek. Z jednoho parkoviste na piknikove misto a pak zase zpet. Kilometr tam, kilometr zpet, to by mohla zvladnout i Julie :-) Vyrazili jsme tedy kolem devate. Bylo to moc pekne. Deti byly spokojene, ja taky, no a cestou jsme se samozrejme pozorne divali na cestu pred sebou. Co kdyby nahodou. Hadi jsou totiz docela dobre maskovani a nejhorsi je, kdyz si ho vsimnete, az kdyz na nej stoupnete. To uz je vetsinou dost pozde. Vyplaseny had vetsinou zautoci. Vloni tady zaznamenali primo v Cameronu nekolik hadich ustknuti.

Maly kousek pred cilem jsme na kmeni stromu naklonenem nad cestou spatrili krasnou, sametove zelenou jesterku. Zastavili jsme se tedy a chvili ji pozorovali. A dost jsme u toho povidali (znate Krystofa). Vtom mi zrak sklouzl na cestu tesne za kmenem a malem se mi podlomily kolena. Asi dva metry od nas lezel tesne vedle cesty had tlusty asi jako moje paze. Delka se tezko odhaduje, byl nekolikrat zatoceny. Ale zadny drobek to nebyl. Byl hnedy s hnedym vzorem a lezel na spadanem hnedem listi, takze nebyl temer videt. Pokud jsme chteli jit dal (a nas cil, piknikove misto, kde jsme si chteli trochu odpocinout a najist se, Juli uz byla unavena a nesla jsem ji v naruci, byl uz viditelne blizko), museli jsme se pokusit hada nejak vyplasit, aby se odplazil (pry jsou velmi plasi a kdyz hodne dupete a tleskate, vezmou roha), nebo projit tesne kolem nej. Ani jedno ani druhe jsem rozhodne nemela v umyslu. Chvili jsme ho pozorovali a kdyz nejevil sebemensi znamku ochoty zmizet, slapli jsme na zmizik my, a to poradne rychle. Svacinu a odpocinek jsme si proste dali primo na cesticce.

Po velmi uprimne modlitbe za ochranu jsme pokracovali ve zpatecni ceste. Kdyz jsme byli asi v jeji polovine, spatrili jsme dalsiho hada. Byl sedy a taky se vyhrival na tom opadanem listi. Tentokrat byl ale asi tak metr od cesticky. A byl o neco mensi, asi jako moje zapesti. Zpozorovali jsme ho, az kdyz jsme byli na jeho urovni, tak jsme rychle pridali do kroku. Had jen line zvedl hlavu a ani se nehnul. Zbytek cesty probehl bez komplikaci a ja jsem si temer hlasite oddechla. Jeste ted se mi pri vzpomince trepou kolena a rozhodne uz si nepreju zadneho hada videt ani zdalky :-)