Americká byrokracie 1

Než jsem přijel do USA, myslel jsem si, že je to jedna z nejméně byrokratických zemí na světě. Že když tu člověk něco chce, jde jednoduše do obchodu a koupí to. Nebo za někým a domluví se s ním. Ha ha.

Např. těch papírů, co jsem musel vyplnit tady na škole. Jsem tu na čtyři měsíce a nejsem ani zaměstnanec školy, ale musel jsem vyplnit žádost o zaměstnání a uvést tam (mimo jiné) čtyři své předchozí zaměstnavatele (no, tolik jsem jich ani neměl). Horší už byla snad jen žádost o víza, do které jsem mimo jiné musel vyplnit spoustu údajů o rodičích a kontakt na několik ručitelů. A taky zaškrtnou, že nejsem terorista a nepřijíždím sem škodit. Už vidím Usámu, jak zaškrtává opak.

A pak na každou další službu (např. poštovní účet, přístup do místního informačního systému apod.) jsem vyplňoval další papír. Ani cesťáky nejsou o moc lepší než ty naše -- ještě štěstí, že tady to za mě vyplnil někdo jiný a po mě chtěli jenom, abych to podepsal.

U doktora, jak víte, obešli byrokracii tím, že nás donutili platit cash. Ale podle toho co jsem slyšel od kolegyně, která školí doktorům byrokratický personál, bylo by to taky dost papírování. Jediný rozdíl v tom všem je snad v tom, že většinu té byrokracie, o které jsem zatím mluvil, si tu dělají soukromé organizace samy.

Ale to všechno je nic proti vládní byrokracii. Nic proti žádosti o SSN. SSN abyste rozuměli je Social Security Number, tedy číslo sociálního zabezpečení, tedy veskrze socialistická věc. Potíž je v tom, že se to tady používá asi jako u nás rodné číslo, tedy obecná identifikace. No, ne tak úplně -- každý si tohle číslo dost tají, protože se (nevím, jak moc oprávněně) bojí krádeže identity. No, a SSN se vydává na Social Security Card, tedy nějaké kartě s tím číslem.

Proč tohle číslo potřebuju já? No, ze dvou důvodů: 1) musím podat daňové přiznání, abych místním úředníkům mohl sdělit, že všechny moje příjmy jsou nezdanitelné a že ode mě neuvidí ani penny (tak tu z nepochopitelných důvodů říkají centu), a 2) abych si mohl otevřít bankovní účet. Před časem tu totiž (nevím jestli na národní, nebo státní úrovni) zavedli zákon na ochranu osobních údajů. A ten prý říká, že mi banka nesmí otevřít účet, pokud jí neřeknu své SSN. Chápete tu logiku? Pokud ano, napište mi.

No, takže abych si mohl vybrat šek s penězi od Fulbrightovy nadace jinak než v hotovosti (nechci mít doma tolik peněz), musím mít SSN.

Abych dostal SSN, musím podat žádost. To dává smysl. Ovšem nejdřív musím počkat deset (pracovních?) dní, než ji podám, aby imigrační úředníci stihli sdělit těm ze SSA (to je prý Social Security Administration, i když zkraka sama zní jako spojené závody SS a SA), že jsem tady, jsem tu legálně a nejsem terorista (což ví díky té kolonce na mé žádosti o vízum). A po podání žádosti musím znovu čekat. Paní na přepážce mi řekla, že oficiální čekací doba jsou dva týdny (jak mají ostatně napsáno na žádosti), ale že to je v počítači, v noci to zpracují a hned pošlou poštou, takže to dostanu mnohem dřív.

Čekal jsem dva týdny a nic. A tady teprve začala ta pravá legrace. Zkoušel jsem se jim dovolat na místní pobočku, leč marně. Pouze jsem několik minut poslouchal, jaké veškeré informace mi mohou říct. Pokud chcete informace o SSN card, zmáčkněte dvojku. Zmáčkl jsem dvojku a oni mi přehráli ze záznamu, jak mám požádat o kartu. A zavěsili. Zkoušel jsem to víckrát, ale pokaždé to dopadlo stejně.

Tak jsem volal na federální bezplatnou linku. A to byla ještě větší legrace. Protože tam si s vámi dlouze povídá nějaký automat a z toho, co řeknete se snaží odhadnout, co chcete -- a ke kterému dalšímu čertu, chci říct automatu vás má přesměrovat. Po delší době se mi podařilo říct nějaké kouzelné slovo, ze kterého stroj pochopil, že chci mluvit s živým člověkem. Nejdřív se mi to pokusil rozmluvit a vysvětlil mi, že pro mě udělá, na co si vzpomenu. Nabízel však samé věci, které jsem nechtěl (poslání formuláře a tak) a tak jsem trval na tom, že chci přece jenom mluvit s člověkem. Stroj se urazil, řekl, že budu asi dlouho čekat a že si za to můžu sám. Řekl jsem několik slov, která umím říct jen česky, a čekal.

A byste řekli, že se stalo? Ozval se mi další stroj, že mi pomůže. Aby zrychlil mou cestu k tomu správnému člověku, že mi položí pár otázek. Ta první zněla: Jaké je vaše Social Security Number? Co se na to dá říct? Já řekl "None." Stroj řekl: "Nerozumím. Zopakujte to prosím. Nebo vyťukejte na klávesnici." A já zase trpělivě řekl, že žádné SSN nemám. Když se zeptal třikrát, řekl, že to nevadí a že půjdeme na další otázku. Otázka zněla, jak se jmenuji. Prvně jméno, pak příjmení. A spellovat. Potíž je v tom, že moje jméno v USA nedokáže vyslovit vůbec nikdo. Natož nějaký blbý stroj. Své jméno i příjmení jsem musel opakovat každé třikrát, než to vzdal. Datum narození jsem nějak vzládl. Pak přišla otázka na dívčí jméno mé matky. Zbaběle jsem použitl odpověď připravenou pro zvlášť tupé Američany, a totiž, že ho nevím. Samozřejmě, že ho znám, ale bylo rychlejší třikrát opakovat "None" než "Kučková" a spellovat to nějakému blblému stroji.

A pak, po další chvíli čekání, se mi ozval otrávený unavený hlas. Po rozjásaných hlasech různých automatů to byl balzám pro duši. Už chápu, proč Marvin tak nenáviděl všechny ty šťastné inteligentní dveře. Mozek jako planeta, a vy mě nutíte bavit se s blbým telefonním automatem.

No nic. Paní po chvíli pochopila, co chci a našla si mě v počítači. (Jí jsem byl schopný vyspellovat svoje jméno správně, protože si psala, co slyšela, místo aby to hledala v nějaké databázi známých zvuků.) A zjistila, že karta ještě nebyla zpracována. A že mám počktat.

To bylo před týdnem. Protože se pořád nic nedělo, zkusil jsem to dneska znova. A zjistil jsem několik zajímavých věcí. První je, že ty stroje jsou poněkud nedeterministické. Na místní úrovni jsem se skoro dostal k člověku -- proti situaci před týdnem výrazný úspěch. Co na tom, že jsem čekal na drátě deset minut, než mě přesla trpělivost a zavěsil jsem.

Na federální úrovni stroj pochopil mou žádost "information about a social security card" tak, že mě poslal k jinému automatu, který, který mi prvně vysvětlil, jak mám o kartu žádat a pak slíbil, že mi pošle formulář poštou, když mu prozradím své jméno a adresu. Tak jsem to udělal, přestože jsem o žádný formulář nestál. (Mimochodem jsem při tom zjistil, že nejsem schopný vyslovit jméno našeho města Waco a státu Texas tak, aby to ten stroj pochopil. Kde je asi chyba?) Mé příjmení taky nechytil a slíbil mi, že na obálku napíše "Žadatel o SSN". A pak se mě zeptal, kolik těch formulářů chci. Řekl jsem po pravdě: "None." "None?" podivil se stroj. "No, dobře." A poslal mě opět na začátek.

A zde jsem udělal druhý zásadní oběv -- oběvil jsem klíčové slovo, jak se dostat k operátorovi. A opět mi pomohla má záliba ze sci-fi. Už dlouho jsem si připadal jako v Matrixu. Tak jsem řekl: "I want to talk to operator." Víte přece, jak Neo vždycky volá operátora, když chce z Matrixu ven. Stroj se mě výhružně zeptal: "Do you want to talk to an agent?" Pochopil jsem důsledky, ale stejně jsem na to kývl. Lepší agent Smith než další blbý automat.

Stroj se mě opět pokusil přemluvit, že budu mít lepší, když si budu povídat s ním. Když jsem nesouhlasil, vyhrožoval, že budu dlouho čekat. A opět mi položil svých pět otázek: jaké je moje SSN, jméno, příjmení, datum narození a dívčí jméno mé matky. A opět jsem na ty první tři odpovídal třikrát, než pochopil, že je to marné. A pak jsem se dostal opět k nějakému člověkovi. Paní tentokrát zněla o dost méně znuděně. Zato mi vysvětlila, že vůbec nemůže zjistit co se děje s mou žádostí o kartu, to že od ní nejde (jak to asi udělala ta paní před týdnem?) a že čekat na kartu je normální. Že se běžně čeká čtyři až šest týdnů. Hm.

Omlouvám se vám, že je tohle povídání tak dlouhé, a svému zaměstnavateli (kdo to vlastně teď je?), že tohle píšu v pracovní době. Ale bylo to ve mě jak v koze -- nic bych stejně neudělal, kdybych to ze sebe nedostal. A aspoň teď víte, na co se máte připravit, pokud někdy budete pracovat v USA (nebo jen v Texasu?). A že klíčové slovo je "agent". Jen doufejte, že setkání s ním přežijete. V Matrixu všichni radí: Když potkáš agenta, utíkej.

P.S. Ale abych byl úplně poctivý, musím ještě říct, že mi školní nadace nabídla, že když jí dám jako záruku svůj šek, tak mě ráda a ochotně založí. Ještě jsem to nevyužil, protože jsem před odletem přesunul dost peněz na náš šekovatelný účet v ČR, takže žijeme z něj (a pak že paranoia není prospěšná). Ale asi se blíží doba, kdy nám nic jiného nezbude. Rozhodně je ale pravda, že tu existuje spousta dobročiných a jiných spolků ochotných pomoci -- a často ve zvláštní partnerské vazbě na státní organizace. Je to zvlášní, efektivní (snad) a příjemné. Ale o tom víc někdy jindy.

San Antonio

Ahoj vsichni,
dnes bych chtela napsat neco o nasem vylete do San Antonia, coz je mesto vetsi nez Praha, a to jak na pocet obyvatel, tak rozlohou. Tou jeste vyrazne vic, neb mesta jsou zde obecne priserne rozlehla.

Byl to tridenni vylet, ktery na nasi zadost vpodstate zorganizovala Michalova sefova se svym manzelem. Ti taky oba jeli s nami a jeste jejich syn se svymi dvema detmi. Byli jsme radi, ze se toho tak ujali, protoze mi sami bychom tezko hledali nejaky primerene drahy a slusny hotel, ci kam se mame vlastne jit podivat. A navic bychom v tom priserne velkem meste plnem podjezdu, nadjezdu a jednosmerek bez GPS pravdepodobne zabloudili.

Program byl velmi nabity. V patek jsme vyjizdeli o ctvrt na osm rano, neb je to asi 300 km. V planu byla mistni ZOO. Dorazili jsme k ni asi kolem pul jedenacte a uz bylo dost vedro. ZOO byla dost pekna a bylo v ni pomerne dost stromu, takze se to dalo vydrzet. Navic uz je pouhych 32-34 stupnu oproti puvodnim 40 v srpnu, kdyz jsme sem prijeli. Navic soucasti detskeho koutku byl mensi prirodni bazenek s pisecnym dnem a plazkou, kde se deti aspon trochu osvezily. Zvirat tam meli opravdu prehrsel. Asi tri druhy medvedu vcetne grizzlyho, lvy, tygry, dva hrochy, spoustu krokodylu a hadu vcetne obrovske anakondy, vybehy krasne, velke, deti byly nadsene a Michal taky, me bylo horko. :-) Vetsina zvirat pry zustava ve svych venkovnich vybezich i pres zimu. Proste je tu teplo. Jako okrasne rostliny zde maji kaktusy a spoustu druhu sukulentnich rostlin. Opuncie (typicky texasky kaktus) jsou vetsi nez clovek, ulice jsou lemovane palmami. Bohuzel se v Zoo starsimu z chlapecku (Lindin syn Cory ma dva syny) Jasonovi udelalo spatne, takze Cory s obema detmi a Lindou odjeli do hotelu a s nami zustal v Zoo Lindin manzel Don. Bylo mi ho desne lito, neb to pro neho musela byt priserna otrava koukat se s cizi rodinkou na zviratka. Nase rodina je navic povestna svou zavratnou rychlosti ve vsem. :-) Don se ovsem vetsinu casu usmival nebo tvaril neutralne a na nase omluvy reagoval slovy "It is ok".

Do hotelu jsme po kratkem bloudeni dorazili kolem pul seste. Jason uz byl v pohode a tak jsme se pripravovali na veceri. Chteli nas zavest do nejake mexicke restaurace. Bylo to v centru mesta a k memu velkemu prekvapeni to byla ulice pouze pro pesi, lemovana hospudkami, vetsinou mexickymi, a malymi obchudky a stanky. V restauracich i pred nimi hrala ziva mexicka hudba, byl prijemny letni podvecer, lide se prochazeli, uprostred ulice strikala fontanka, proste necekana idylka.

V restauraci jsme si s Michalem dali talir, na kterem bylo od ctyr mexickych jidel trochu, abychom ochutnali co nejvic. Jako predkrm prinesli tortily a nejake dve omacky. Jednu cervenou, jednu zelenou. Tortily samy osobe nemaji zadnou chut, ale s temi omackami se daji. Ty jsou ovsem pomerne palive. Ta cervena byla na muj vkus dost ostra, byly tam nejake chili papricky, ale nasi hostitele se tvarili, ze to je tak pro deti, tu zelenou jsem radeji ani neochutnala, kdyz jsem videla Michala, jak se tvari. A to on ma ostre veci docela rad. Omacka byla se zelenym peprem. Jidlo na taliri nebylo ostre skoro vubec, jen jedna cast byla trochu palivejsi. Melo ovsem velmi zvlastni chut. Vetinou to bylo mlete, nejak okorenene maso, k tomu ryze, tortily a fazole. Bylo to docela dobre, i kdyz nezvykle. Kazdy den bych to asi jist nechtela.

Po veceri jsme se jeste kousek prosli a nakoupili nejake drobnosti, Krystof po dlouhem snazeni udolal Michala a ten mu koupil krasnou drevenou pusku, Juli dostala malou kytarku. Pote, co uvidel Krystofa, dostal Jason pusku taky. :-) Deti byly stastne, rodice rovnez. :-)

V sobotu byl v planu SEA WORLD, coz je obrovske zabavni stredisko s ruznymi vodnimi atrakcemi a predstavenimi. My jsme chteli videt predevsim cvicene delfiny, beluhy a kosatky, coz se nam podarilo. A byl to opravdu uzasny zazitek pro nas i pro deti. V jednom predstaveni vystupovali delfini a beluhy a spousta lidskych ucinkujicich, skokanu. Ti skakali ze vsech moznych i nemoznych mist do bazenu a u toho delali vselijake opicky, ke vsemu hrala hudba, proste velka sou pro lidi. A Amici to zda se maji desne radi. Neni problem roztleskat cele publikum, neni problem nekoho primet ke spolupraci , pokud se jim neco libi, tak hlasite volaji a raduji se. Na nas Evropany jsou trochu jednodussi, ale ma to neco do sebe. Dokazou se radovat i z pitomosti, my se berem oproti nim desne vazne.

Beluhy a kosatky byly opravdu nadherne, ale tezko se o tom pise, je lepsi to videt. Kouknete na par fotek a jestli budete mit nekdy prilezitost videt neco podobneho, tak si ji rozhodne nenechte ujit.

Kratce po vstupu do parku potreboval Krystof na zachod. A protoze to bylo urgentni, Michal se nezdrzoval s hledanim zachodu a nechal Krystofa curat do kytek, a to doslovne. Nechal ho curat na takovem miste, kde bych ho nenechala ani ja v Brne. Proste se ani neobtezovali odejit nekam bokem a celou akci provedli hned vedle chodniku, po kterem proudily davy lidi. A aby byl Krystof lepe videt, vylezl si jeste na pulmetrovy rantl, kterym byly oddeleny chodniky od vyvysenych zahonu s kvetinami, do kterych Krystof cural. Cele jsem to nevericne pozorovala zdalky a videla nestastneho Dona, jak jde smerem ke me a chyta se za hlavu se slovy:"To se tady u nas v Texasu nedela!" Kdyz ke mne Krystof prisel a ja se ho ptala, coze to tam s tatinkem provadeli, Krystof mi odpovedel:"Ja jsem to tatinkovi rikal, ale on rekl: "Jjsi Evropan, tak curej." Potom Don dlouze vysvetloval Michalovi, ze to je fakt problem a ze by nas mohli vyhodit z parku a poslat k soudci, ktery by nam mohl naparit poradnou pokutu. A to v Texasu je to jeste v pohode. Kdyz neco podobneho udelate v Californii, tak poprve vam daji pokutu a podruhe odeberou deti. A to neni vtip.

Jo a v Texasu se taky smi na verejnosti bit deti, coz je naprosta vyjimka mezi ostatnimi staty a sami Texasani sve deti biji.

Cely park byl tak priserne velky, ze jsme ho rozhodne nestihli projit cely. Za zminku stoji jeste obrovske akvarium, kde zenska potapecka krmila velke rejnoky z ruky. No a potom atrakce zvana Journey to Atlantis. Kouknete se na obrazek, je to tam i pohyblive. Sla jsem tam s Krystofem a bylo to ... vlastne nevim jake. Vim jen, ze kdyz se to rozjelo dolu, mela jsem pocit, ze mi cele telo zustalo nahore a dolu se riti jen moje mysl. Zaverecny gejzir byl v podstate prijemnym osvezenim. Krystof rval, ze chce jeste jednou, ja jsem odmitla.

PROHLIDKA MESTA
byla naplanovana na nedeli. Ackoliv pri prujezdu to vubec nevypadalo, po vylodeni z auta jsme slezli pod most k rece a pred nami se objevilo necekane krasne misto. Podel reky se po obou stranach vinul chodnik lemovany kavarnami, restauracemi a obchudky, na vetsine mist oddeloval chodnik od reky zeleny pas bujne vegetace, pres reku (spis ricku) se klenuly puvabne mustky pro pesi i vetsi pro auta, po rece jezdily lodicky pro turisty (s pruvodcem, trosku podobne tem na Macose, jen o neco hezci, pruvodce ve stylovem mexickem oblecku). Uplne mi to vyrazilo dech. Kdyz nam rikali, ze v nedeli si pujdem prohlidnout historicke centrum mesta, myslela jsem si, ze nam ukazou hrde par budov z devatenacteho stoleti a tim skoncime. Hluboce jsem se mylila. Ne ze by ty budovy kolem reky byly o moc starsi, nejstarsi byly opravdu z devatenacteho stoleti (prestoze prvni budovy zde postavili misionari nekdy kolem osmnacteho stoleti), ale bylo to necekane klidne misto uprostred milionoveho mesta. Trochu to pripominalo Benatky, ale jen vzdalene. Ona to vlastne nebyla ricka, ale odvodnovaci kanal, ktery mel mesto ochranit pred povodnemi (proteka jim nejaka vetsi reka, jmeno jsem zapomnela). A nejaky architekt si vymyslel, ze by z toho mohla byt pekna promenada a nejak se mu to podarilo zrealizovat. Vsechny budovy kolem maji jednotny charakter, takovy trochu primorsky styl, svetle kameny, hodne zelene, klenute kamenne mustky.

Po projizdce na lodickach jsme si sli prohlednout pevnost Alamo, coz je znama a vyznamna (pro me do te chvile naprosto neznama) texaska pamatka z dob dobyvani Texasu Mexicany. Potom jsme sli na obed a jeste se pesky prosli podel reky.

Na zaver nas jeste zavezli do Mexicke trznice. Ve spouste malych kramku tam prodavali vsechno mozne. Neco typicky mexicke, neco naprosto nemexicke, neco texaske, treba kovbojske klobouky vedle sirokych mexickych. Obleceni, keramika, nejruznejsi darkove predmety, dokonce jsem videla venecky z krepovych kyticek, to by u nas snad nikdo ani neprodaval. Neco jsem nakoupila, samozrejme, jak jinak, jsem preci zenska, Michal tise trpel a jedinou satisfakci mu bylo, ze mu naprosto hotova Julie usla v naruci (jinak se dost vzpouzi, kdyz se s ni chce pomazlit). Jen me mrzi, ze jsem nesehnala zadny klobouk pro Krystofa, ma tak velkou hlavu, ze vsechny detske mu byly male a u dospelych nebyl pod sirokou krempou zase temer videt. No snad nekde jinde budou mit jeho velikost.

Cely vikend byl moc hezky, i kdyz hodne narocny. Byli jsme dost unaveni. Tento tyden nikam nepojedem, tak aspon nebudete muset cist nic tak priserne dlouheho. Mejte se hezky.

Qaqa

Fotky

Dámy a pánové,

povšimněte si prosím klikátka vpravo nahoře. Pokud kliknete na nápis "Fotky", máte velkou šanci, že uvidíte některé z našich fotek. Průběžně budou přibývat -- vždycky, když se mi bude chtít. :-)

Mějte se,
M.

jazyk

Ahoj jeste jednou,

deti se zatim bavi samy, tak muzu v klidu pokracovat v psani. Jak mnozi z vas vite, moje anglictina neni zrovna z nejlepsich. Dokazu odpovedet na zakladni dotazy typu kolik je mi a mym detem let, jak se jmenuji, co tady delame a jak dlouho tady budeme a jestli se nam tady libi. To uz jsem fakt natrenovala. Jakmile se ale hovor dostane trochu dal, pripadam si jak naprosty hotentot. Vsechno se mi musi nekolikrat a pomalu zopakovat a ani tak neni jiste, jestli pochopim :-) Nejlepsi je to s Roubou, ta se taky teprve uci (i kdyz umi podstatne lip nez ja) a bere na moji nedokonalost znacny ohled.

Dnes se mi naskytla necekana prilezitost svou anglictinu zde pravidelne kazdy tyden zlepsovat. Puvodne jsem hledala nejaky kontakt na nejaky mistni matersky, pokud mozno krestansky, klub, kde bych se mohla trochu z nekym seznamit a deti si pohrat. Michalova sefova me zasobila seznamem nekolika takovych akci. Rozhodla jsem se navstivit klub urceny cizinkam, kde mely byt udajne i dve Cesky. Tak jsem tedy dnes vyrazila a nasla. Prisla jsem dovnitr a zjistila, ze jde o mnohem vetsi akci, nez jen setkavani nekolika mamin. Pod vedenim velmi prijemne pani jsem nejdriv zanechala sve deti kazde v jine mistnosti, podle veku, a sama jsem vyrazila nekam po schodech nahoru, prosla labyrintem chodeb do horniho patra s ucebnami, kde bylo dalsich nejmin padesat lidi, mozna vic. Vyplnila jsem vsechny mozne formulare, nechala se vyfotit na nastenku :-) Pote jsem se prihlasila na anglictinu, neb cela akce je zamerena na vzdelavani cizinek zde a pomoct jim tak se lepe zaclenit. Muzou si vybrat mezi americkymi realiemi, anglictinou, hudbou, malovanim, sitim,... Ja jsem si pochopitelne vybrala anglictinu. Velmi mila pani me podrobila rozrazovacimu testu a pak zavedla do prislusne ucebny. Tam sedela dalsi mila pani a kolem stolu nekolik podobnych nestastnic jako ja(to nemyslim spatne). Prevazne to byly Mexicanky (Mexicanu je tady spousta), ale taky jedna pani z Bangladese, jedna z Polska a jedna Japonka, a ja. No a mila pani do nas tri hodiny hustila anglictinu, no a pochopitelne jako rodila mluvci vse vysvetlovala anglicky. Mela pro nas ze tri ucebnic spoustu ofocenych papiru s ruznymi cvicenimi, slovni zasobou, idiomy ci hovorovymi vyrazy. A vsechno free. Charitativne-misijni akce baptisticke cirkve. Po skoncni jsem mela hlavu jak balon a nevedela jsem ani, ci jsem. Musim ovsem priznat, ze ty tri hodiny byly vlastne dve po sobe jdouci lekce a kdo chtel, mohl na tu druhou hodinu odejit jinam. Ja jsem prisla o dost pozdeji, neb jsem byla poprve a nevedala jsem, kdy zacinaji, tak jsem pak zustala dele. Ale nevim, jestli to zopakuju. I kdyz ta druha hodina byla zajimavejsi. No uvidime.
Po skonceni jsem si vyzvedla obe deti, ktere byly naprosto spokojene a vubec me nepostradaly, Krystof dokonce nechtel jit, neb zrovna placali neco z plasteliny, coz ho bavilo.

Cela situace mi pripadala naprosto absurdni. Ja, ktera jse naprosty odpurce skolek a vsech podobnych zarizeni, ja, ktera nechavam sve deti hlidat jen zridka a to jen osobami, ktere je znaji, necham sve ubohe cizojazycne deti s uplne cizi zenskou. A me deti, ktere na mne priserne visi a ktere se nenechaji hlidat jen tak nekym, to s klidem anglicana akceptuji a vubec neprotestuji. To je zazrak. A kdo neveri, tak ma smulu:-)

Jo, a zadnou Cesku jsem nepotkala :-)

Indianske POWWOW

Ahoj,

tak tedy dnes ten slibeny americky zazitek. V sobotu 15.9. jsme se cela rodinka vypravili na indianske Powow. Neptejte se me, co to znamena, neb to netusim, ale jeste se pokusim zjistit. Melo to byt nejake indianske tanceni a bubnovani provadene opravdovymi indiany, na ktere smeji koukat i neindiani. No takovy zazitek si prece nemuzeme nechat ujit. Vystoupeni se konalo v mestecku Killeen vzdalenem od Waca asi 100 mil, coz je podle mistnich meritek dost blizko. Vzdalenosti jsou zde ponekud vetsi nez u nas a navic jedete celou dobu temer nezmenenou krajinou, porad placka, semtam nejaky brdek, domy, mesta, vsechno podobne, zadny orientacni bod.

K memu velkemu prekvapeni se cela akce nekonala nikde na zelene louce, ale ve velke hale s klimatizaci. Pro nas to bylo velmi prijemne, neb zrovna ten den teplota dosahovala 107 stupnu Fahrenheita, coz je asi 40 stupnu celsia. Bylo to ovsem ponekud nestylove. Uvnitr haly se odehravala tanecni soutez. Proste se jednotlive indianske kmeny predvadely a soutezily v tanci doprovazenem bubnovanim. Indiansky tanec je vpodstate podupavani do rytmu bubnu a vytvareni vselijakych formaci. Pritom maji nohy a ruce ovencene vselijakymi (dnes uz i kovovymi) chrestidly a v rukou drzi casto vselijake chrestici nastroje, takze spolecne s bubnovanim a halekanim je to pekny rachot. Indiani byli prekrasne barevni a oveseni vsim moznym. Koralky, opasky, tasticky, rolnicky a samozrejme peri. Nekteri muzi meli na hlave a na zadech obrovska perova kola. Nekteri vypadali opravdu nadherne. Bylo tam ale i spousta takovych, kteri vypadali, ze si na Indiany jen hraji. Byli bili a ne prilis stylove obleceni, vetsinou to ovsem nebyli ucastnici souteze. Posleze jsem se dozvedela, ze to byli pravdepodobne lide, kteri maji nejake indianske predky, k jejichz odkazu se hlasi. Indianske predky tady ma totiz temer kazdy, vcetne Michalove sefove a jejiho manzela. Pry tady na jihu bylo beznejsi nez jinde miseni bilych s indiany. Na vetsine potomku uz to neni poznat, potkali jsme ale i spoustu takovych, na nichz je jejich puvod patrny okamzite. Pro nas Evropany maji tito lide stale vyrazny pridech exotiky, i kdyz cela ta akce pusobila trochu rozpacite.

Den D

Ahoj,

zdravimvsechny sve mile ctenarky a snad i ctenare:-) Tak je konecne opet o cem psat. Je to sice zazitek zcela neamericky, neb by se mohl stat komukoliv a kdekoliv na Zemekouli, ale rozhodne vas o nej neosidim.

Znate takove ty dny, kdy jak se rika u nas na Morave "Na pos...... aj ha... spadne"? Tak jeden z takovych vypecenych dnu, dnu s velkym D, me navstivil vcera. Rano a dopoledne vypadalo zcela neskodne , ba dokonce prijemne. Vyrazili jsme s detmi na nove krasne hriste, ktere jsme objevili den predtim, bylo docela prijemne pocasi, nesvitilo slunicko a trochu pofukoval vetrik. A jako bonus jsme na hristi dokonce nekoho potkali, takovou prijemnou rodinku, tatinek, dedecek a dva chlapecci. Detem se tam libilo, mne tak, tak kam spechat. K obedu mame stejne zbytek masa od nedele, tak jenom naskrabu brambory a bude to. Dorazili jsme tedy domu az po pul dvanacte. Rychle jsem podle sveho planu naskrabala brambory, jeste jsem stihla dat varit zeleninovou polu, neb masa neni mnoho, tak aby muj drahy neumrel hlady. Maso ve sklenene zapekaci mise jsem postavila primo na plotynku, aby se rychle ohralo. Juli uz prisla, ze chce papani, tak jsem ji slibovala, ze uz jen pet minut, nez se dovari brambory a budeme moct papat. A vtom se ozvala priserna rana, zapekaci misa se rozletela na kousky a cely sporak a cast podlahy byly pokryty tlustymi strepy, Juli zacala jecet a mela bose nozicky. Musela jsem ji nasilim zatlacit do vedlejsiho pokoje, abych to mohla uklidit, coz ji priserne rozzurilo, neb chtela to slibene papani. Rychle jsem tedy uklidila strepy a seskvarene zbytky masa z plotynky a nalila detem uz nastesti hotovou polevku. Tak co ted? Musim nejak zaimprovizovat, Michalovi jenom polivka asi stacit nebude. Otevru lednici a vidim brokolici, no vida, tak bude dusena brokolice s bramborem, to mame radi. No jo, ale zeleninova pola, jejiz hlavni soucasti jsou brokolice a brambory a pak tohle, to nebude ono. Vtom mi padl zrak na nadherny obrovsky uzeny steak, ktery jsme den predtim koupili. To je ono, aspon se to neskazi. Byl to takovy ten velky flak masa ukrojeny z kyty, uprostred s tou kulatou kosti, cele to melo asi pul kila, to nam bude stacit vsem. Nalila jsem tedy na panev olej a dala rozehrat. V baleni bylo s masem i dost vody, nebo mozna nejakeho laku od uzeni, nevim, kazdopadne jsem si to pri rozdelavani vsechno vylila na kalhoty. V tu chvili Juli nutne neco potrebovala a olej na panvi se zacal prepalovat. Honem, rychle maso. Ja pitomec. V okamziku, kdy maso dopadlo na panev, zacal olej silene prskat a vzapeti vyslehly pulmetrove plameny a v kychuni se udelalo nepruhledno. Rychle jsem (a pokud mozno opatrne) popadla panev a vyhodila ji na zahradu na beton (jeste, ze je to hned vedle kuchyne). Vzapeti se spustily pozarni hlasice. Do prcic, jak se to vypina, doufam, ze to neni napojene na hasice. Volam choti do prace, jestli nevi, jak to vypnout, chot pochopitelne nedostupny. Otevrela jsem do pruvanu a zapla vsechny vetraky (mame takove ty lustry s obrovskyma vrtulema) a za chvilku to prestalo kvilet. Hasici nastesti neprijeli, deti sedely jak zkoprnele na svych zidlich, kuchyn byla pokryta souvislou vrstvou oleje. Dosedla jsem na zidli se slovy: "To vareni je dneska nejake dobrodruzne," nacez se Krystof zacal priserne rehtat. Uplne hotovou Julii jsem zakopala do postele a sla likvidovat katastrofy. Ve dve hodiny jsme s Michalem konecne usedli k obedu, Podava se flambovany uzeny steak s bramborem a zeleninovym salatem, a bylo to fakt vynikajici :-)

Odpoledne probihalo prijemne, deti si hraly, koukaly na pohadky, cetli jsme si, proste idylka. O pul seste jsem zavelela, ze vyrazime do parku na kolo. Sla jsem do kuchyne nachystat piti a vtom se z vedlejsiho pokoje ozvala rana a Krystof zacal priserne rvat. Kdyz jsem tam prisla, lezel pod stolem a drzel se za ucho, ze ktereho mu crcela krev. No nazdar, tak jsem to ocistila a koukam, ze to na me otvira hubu. Tak to asi nezmaslickuju, to bude nejspis potrebovat nit. Ach jo. Ulozila jsem tedy Krystofa na gauc a zavolala Michalovi do prace. Zbytek uz vite. A co ze Krystof vlastne delal? Chtel preskocit z kresla na gauc, coz je jenom deseticentimetrova vzdalenost, proste bezna rutina. Nejak se mu ale pri dopadu svezla ruka a on vsi silou narazil uchem na hranu masivniho konferencniho stolku.

No, kdyby u toho byla Hanka Kamenikova, tak by mrkla svym zkusenym okem a videla by, ze je to jen povrchove a siti neni potreba a my nemuseli byt o dve ste dolaru lehci :-) Nicmene jsem stastna, ze se nestalo nic horsiho, Krystof prezil a nevyhoreli jsme, Chvala Bohu. Jo a stim lepidlem to neni vtip, taky jsemna to koukala jak zjara.

Jo a taky americke matky by se mozna divily, jakze to ty sve potomky hlidam. Omluvou mi budiz, ze jsem v tu chvili stala v kuchyni a chystala to piticko na hriste. Clovek proste nemuze byt vsude, jeste ze litaji ti andele.

Priste vas ceka zazitek zcela americky, doufam, ze brzy, ted uz musim koncit. Tak dobrou.

QaQa

Mobily

Předevčírem jsem koupil dva mobily. Původně jsem chtěl koupit nějaké z druhé ruky nebo je někde vypůjčit, ale Lindin manžel mi řekl, že je mám koupit ve Walmartu -- že jsou předplacené a nejlacinější.

Opravdu jsou. Koupil jsem ten nejlacinější -- a stál necelých $15! A to je v ceně 20 minut hovoru, když se aktivuje po internetu. Mobil za 300 Kč, nestačím zírat. Přitom je to Motorola -- sice úplně jednoduchá, ale naprosto stačí. A Janě bude myslím vyhovovat mnohem víc než ten, který mám já doma.

Dalších 60 minut stojí tuším $19 (a jiní operátoři jsou i lacinější). Já koupil tento, protože tarif vydrží 90 dnů. Pak se vymaže.

Chtěl bych být americký doktor

Asi už z titulku tušíte, co se chystám psát. Někdy po páté mi dnes Jana volala do práce, že mám rychle přijít domů, protože si Kryštof rozsekl ucho. (Víc o tom a o dnešním katastrofickém dni určitě napíše sama.) Běžel jsem domů a hotovil se k doktorovi. Tedy přesněji, domů mě zavezla má šéfka (tady píšu "šéfka", abyste všichni věděli, o kom je řeč; jinak jí ale říkám Linda a je na mně tak hodná, že si to ani náhodou nezasloužím), tedy domů mě vezla moje šéfka Linda a cestou obtelefonovávala kliniky, která má otevřeno večer. (A já přemýšlel, jestli nakonec nemá naše postsocialistická síť doktorů něco do sebe.)

O tom, jak to bylo u nás doma s Kryštofem, jak z toho šoku usnul a jak jsme hledali doklady, napíše určitě víc Jana. Já vám jen povím něco o americkém doktorovi. Nuže, klinika je velký pěkný barák. Nemocnici nepřipomíná ani náhodou -- spíš dost luxusní hotel. U vchodu (za velkým akváriem, televizí a pohodlnými širokým koženými křesly) je recepce. Tam jsem se nahlásil a potvrdil si to, co už Linda zjistila po telefonu: ať už je má zdravotní pojišťovna jakákoli, tak oni na ni nevěří, protože si ji nemůžou ověřit. Takže platím cash. A abych jim neutekl, mám jim zrovna svěřit svoji kreditku. Byli milí, ale na smlouvání to opravdu nevypadalo.

Tak jsem jim svěřil svoji debitní kartu (kterou tu vydávám za kreditku, protože zatím nikdo s ní jako s debitní kartou zacházet neumí, ale když řeknu, že je to kreditka, funguje to bez problémů) a šel se s Kryštofem posadit. K akváriu. Kromě nás tam byl jen jakýsi pár.

Čekali jsme asi dvacet třicet minut, když přišla nějaká další paní a pozvala nás dovnitř. Zvážila Kryštofa na prehistorické mechanické váze se závažím a změřila mu teplotu ultramoderním teploměrem. Přesněji řečeno, vytáhla podivnou věc, která vypadala asi jako špricka na kytky a pokusila se ji Kryštofovi zasunout do ucha. Kryštof se statečně bránil -- a to i po tom, co mi ta paní a já Kytovi vysvětlil, že je to teploměr. Když paní zvítězila, teploměr se v uchu ani neohřál (to je samozřejmě eufemismus, ohřál se, jinak by neměřil) a pípl. Prodlení jsem nepozoroval. Dost dobré. A pak nás ta paní odvedla do další místnosti a opět jsme čekali. Celkem dost dlouho, protože jsem Kryštofovi přečetl (přeložil) tři a půl obrázkové knihy pro děti. (Jedna byla o dětech u doktora a byl v ní namalovaný přesně takový teploměr, jakým měřili Kryštofovi teplotu.)

Když jsme byli v půlce té nejzajímavější knihy, přišel doktor. Že je doktor, jsme poznal jen podle toho, že mi to řekl. Tedy vlastně... No, věřím mu. Každopádně na sobě neměl žádný bílý plášť nebo tak něco. Byl oblečený jako já z práce -- slušné černé kalhoty a košili. Zeptal se, jestli má Kryštof alergii na nějaké léky (nevím proč, když mu stejně žádné nedal), umy mu ucho studenou vodou a řekl, že není potřeba to šít. Že to slepí lepidlem. A slepil Kryštofovi ucho lepidlem.

Načež jsme odpochodovali a já zaplatil $235, tj. něco kolem 5.000 Kč. Celkem dobré za pět minut práce doktora a asi osm minut práce ostatního personálu a tak dva gramy lepidla. Prostě, chtěl bych být americký doktor. Ale za tu zkušenost to rozhodně stálo. Teď už jsem to ale viděl, tak není potřeba to opakovat. Modlete se za nás, prosím. Dík.

Dražba amerických dorostenců

Ahojky lidé.

V neděli jsem byl před bohoslužbami svědkem zajímavé věci: dražby amerických dorostenců. Dorostenci (věkově něco mezi naším dorostem a mládeží) chtějí jet na sraz luteránské mládeže do New Orleans. Trošku drahý špás. Zřejmě ne každí rodiče na to mají (byť se mi zdá, že luteráni jsou spíš střední vrstva, něco jako náš sbor). A sbor ani rodiče nejspíš nejsou zvyklí dávat dětem peníze jen tak. Takže se dorostenci musejí prodávat.

Fungovalo to asi takhle: mládežníci nastoupili před sbor a dražitel (teda, snad se to tak jmenuje) je zcela profesionálně dražil. Vyvolávací cena byla $25. Každý mládežník nebo skupinka nabídla nějakou práci: hlídání dětí, umytí auta, kuchyně či oken nebo celkem nebezpečné "cokoli". A lidé přihazovali.

První dvě dívky se na hlídání dětí prodaly za vyvolávací cenu. Třetí, šikovná a akční začala lidi povzbuzovat -- a prodala se za $75. Náročnost úkolů i cena postupně rostla. Legrační bylo, když jednu dívku (asi bych měl spíš říkat její služby) koupila její máti. Ta dívčina byla první, kdo protestoval. A náramě si oddechla (ona dívka), když maminku někdo přeplatil, i když chtěl víc práce.

Postupně dávali nabídky i lidé z publika. Některé se prodaly -- např. "making Christmass lights", ať už je to cokoli. Některé, třeba skládání blíže neurčené hromady sena, ne. Celkově se zřejmě obchodovalo s prémií -- tedy mládežníci dostávali víc peněž, než by za danou práci dostali na volném trhu. No, však to taky je napůl charita, že.

Docela mě zaujalo, že když už se všichni "prodali", někteří nabídli i další práci. Bylo vidět, že aspoň někteří to neberou jako otravnou povinnost, ale jako něco dobrého, užitečného, normálního a snad i příjemného.

Když jsem to říkal své šéfce (chodí do stejného sboru, vlastně nás tam sama přivedla, ale tuhle neděli byla s vnukem na besídce), tloukla se do hlavy, že tam nebyla. Prý potřebuje umýt okna. :-)

Celkově se mi to zdálo jako něco velice dobrého a zdravého. Taky bychom měli mládežníky a dorostníky víc zapojit do práce a neservírovat jim všechno na stříbrné míse. Tak si to víc užijí. A klidně jim dovolit se jednou začas prodat, aby měli peníze na svoje mecheche.

Stripky 2

Ahoj vsichni,
ozyvam se po delsi odmlce, ale nejak moc se toho nedelo, proste tady zijem uplne normalne. Budete se mozna divit, ale i v Americe chteji deti jist, pradlo potrebuje vyprat a vyzehlit a koberec vyluxovat. Jen s temi kontakty na jine lidi je to stale slabe, na hristi jsme temer vzdy sami a v cirkvi jeste nejsme dostatecne zabydleni, chce to proste cas (ale vysvetlujte to Krystofovi, ktery neustale touzi po kamaradech).

No a tak jsem se dostala k tomu, kvuli cemu jsem dnes zacala psat. Chtela bych napsat, jak je Buh uzasny a jak pokazde, kdyz je mi smutno, posle mi nejake poteseni. Vcera jsem mela prisernou depu. Muj chot byl prestastny, ze jsme tady a klidne by si zdejsi pobyt prodlouzil a mi pripadalo, ze jsem porad sama. On se denne potkava a mluvi se spoustou lidi, ja nekdy za cely den mluvim jenom s detmi a s nim. Kdyz prijdeme nekam spolecne a vsichni zjisti, jak jsem na tom s anglictinou, zacnou automaticky mluvit k Michalovi, ktery mi obcas neco prelozi, protoze s nim se neobtezuji mluvit pomaleji. Ja totiz potrebuji kazdou vetu nekolikrat pomalu zopakovat, abych pochopila, co po me dotycny pozaduje, ci mi chce sdelit. Nevim proc si nekdy pripadam jak uplny idiot :-)

A tak jsem se vecer modlila a prosila Pana, at mi pomuze to nejak prolomit. Uz pred dvema tydny jsem se na detskem hristi seznamila s jednou pani ze Syrie (viz minuly prispevek), ale porad jsem se nejak nemohla odhodlat ji zavolat, neb jsem mela obavy ze sve anglictiny a ted uz mi to po takove dobe bylo blbe. Proste trubka :-) Ale Buh je uzasny. Dnes jsme se s detmi vypravili do ZOO, kde jsem hodlala zakoupit permanentku a chodit tam casto. Asi jako do parku. Je tam totiz moc pekne a ciste hriste, navic zvirata, ktera nase deti miluji, a kdyz tady beztak nemame co delat, tak proc ne. No a hadejte, kohopak jsme potkali u vchodu? Pani Roubu (opravdy zvlastni syrske jmeno). Hned se k nam hlasila a ja jsem byla prestastna, ze Buh takhle pohotove zareagoval na moje vcerejsi modlitby. Cele dopoledne jsme stravili s nimi a bylo to moc prijemne. Deti tam spolecne pobihaly, Krystof byl prestastny, ze ma konecne nejakeho kamarada, se kterym se sice nedomluvi, ale honit se a rvat(patri tam hacek a carka) jako divoka zvirata muzou (chlapecek byl podobneho zalozeni jako nas Krystof). No a ja jsem si dokonce i trochu popovidala :-) Jestli se tomu tak vubec da rict. Zjistila jsem docela zajime veci. Takze diky Bohu, je fakt sqely!!! Na zaver jsme si jeste vymenily emily a doufam, ze se opet brzy setkame.

A coze jsem zjistila od sve nove syrske pritelkyne? Tak predne mi potvrdila, ze tady opravdu neni zvykem, aby matky zustavaly s detmi delsi dobu doma. A to pry v Texasu zustavaji doma vice nez v jinych castech statu. Duvodem nejspis neni nedostatek penez ve smyslu zivotni nouze, ale spis potreba zachovat si stale stejnou zivotni uroven, moct si koupit, co chci a proste a jednoduse zvyk jit brzy do prace. Rouba ma dva syny, jeden ma ctyri roky a druhy dva a tim, ze je doma, je tady spis vyjimkou. Proto tady na hristi dopoledne skoro nikoho nepotkate. Jo, a jeste jednu zajimavou zkusenost jsem v Zoo udelala. Potkala jsem tam mnozstvi rodicu s detmi (byl vsedni den dopoledne), vetsinou ovsem mladsimi. Proste tam zjevne chodi jako do parku. Je to tam mnohem hezci a cistsi.

Rouba se do USA privdala pred osmi lety a pri prijezdu neumela ani slovo anglicky. Byla uplne sama, bez rodiny, pratel a rodina jejiho manzela ji neprijala. Zacali s ni mluvit, az kdyz se jim narodily deti. Mozna proto se me tak ujala, kdyz zjistila, ze jsem cizinka a nikoho tady neznam.
V Texasu ziji dva roky, predtim bydleli v Kalifornii, takze tady taky moc lidi nezna. Je moc mila a trochu jina nez Americanky. Ty jsou strasne bezpectnostni. Nedovoli svym detem hned tak na neco vylezt ci odnekud seskocit, protoze je to proste nebezpecne. Kdyz jsem Krystofa nechala prelezt zabradli na prolizkach, tak se me udivene ptaly, jestli nepotrebuje pomoc. A kdyz nase deti necham lozit po zidkach v kolejnim parku (coz je jejich oblibena zabava), tak na me kolemjdouci koukaji dost pohorsene. A nase deti vesele lozi a seskakuji ke mne do naruce. Tak snad me nenechaji zavrit. Taky jsem zpusobila mensi rozruch , kdyz jsem nechala Krystofa cekat u kocarku a sama jsem odbehla s Julii do nejblizsi budovy na zachod. Bylo to dopoledne, uprostred kolejniho parku, kde proudily davy studentu a vyucujicich a ja jsem odbehla tak na pet minut. Nechtela jsem Krystofa a kocarek tahat s sebou, neb kdyz Julie zavola, tak musim byt bleskove rychla :-) A Krystof cekal kousicek od budovy, kde jsem zmizela. Kdyz jsem se vratila, behaly uz dve pani vystrasene po parku a hledaly tu nezodpovednou matku. Kdyz me uvidely, tak byly v podstate rady, ze se nestalo nic vazneho a povidaly mi, jak se vylekaly, kdyz tam uvidely to opustene cizojazycne dite. Chudak Krystof jim samozrejme nedokazal rict, kam jsem sla. Nastesti damy nebyly dost rychle na to, aby zavolaly policii, ci odvlekly Krystofa na prislusne misto:-) Priste ho radeji vezmu s sebou.

Taky jsme zakotvili v jednom z mistnich sboru. Je tady asi milion cirkvi a rozhodne jsme nemeli v umyslu je vsechny navstivit, abychom zjistili, ktera je ta prava pro nas. Vubec je tadu hodne krestanu. Napriklad Rouba se me neptala, jestli jsem krestanka, ale jestli jsem ortodoxni. To, ze jste krestan, se jaksi predpoklada. U Michalove sefove se pred jidlem vsichni modli, i kdyz prijde navsteva ze skoly, je to proste normalni. Nevim, jestli vsichni ti lide maji doopravdy zivy vztah s Bohem, ale minimalne tady nevypadame tak exoticky jak v CR. No a nejaky kostel je temer na kazdem rohu. Byli jsme se podivat ve dvou. Ten prvni nam uplne nekapl do noty (i kdyz ani tam bychom asi nemeli vetsi problem zustat), ten druhy se nam libil moc. Je to tradicni luteransky sbor, kam nas pozvala Michalova sefova. Je sice tradicni, ale velmi zivy. rozhodne zadna zkostnatela tradice. Pred bohosluzbami je nedelni skola, zvlast pro dospele a zvlast pro deti vsech vekovych kategorii. Potom jsou hodinove bohosluzby, kde jsou pritomny i deti. kazde dite vyfasuje pri vstupu na bohosluzby tasku naditou knizkami, omalovankami, pastelkami a nejakou hrackou. Soucasti bohosluzeb je i kratsi detske kazani, pri kterem si jedna pani vezme deti dopredu pred kazatelnu, tam se posadi na zem a ona jim neco povida a pta se jich a vsichni dospeli bedlive poslouchaji a pripadne se i zapoji. Cele to trva tak deset minut a je to moc prijemne.
Bohosluzby maji predem danou liturgii, ktera ovsem neni nijak slozita. Pri prichodu kazdy vyfasuje "program", je v nem napsano, co a kdy se bude cist, co a kdy se bude zpivat a modlit. Pisne a pasaze z Pisma a spolecne modlitby jsou vytistene. Mne s moji anglictinou to velmi vyhovuje a myslim. ze v tomto konkretnim pripade to neni bezduche opakovani. Knez je moc prijemny chlapik, ktery pri kazani normalne chodi mezi lidmi a komunikuje s nimi. Vetsina lidi je moc milych a prijemnych. Zatim jsme tam byli dvakrat a pokud se nestane nic nepredpokladaneho (treba ze budou chtit, abychom tancovali vsichni spolecne pri mesicku), tak tam zustaneme, abychom taky meli nejakou tu sanci se s nekym seznamit.

Ted uz musim koncit, neb muj drahy nutne potrebuje PC. Mejte se vsichni hezky a pekne piste.

JaQa

PS: mile Hanky, je sqele, jak si pekne spolu v tech komentarich dopisujete. To jsem netusila, k cemu vsemu se to da vyuzit:-)

Vzkaz pro Kamenici

Cau Hani,
nejakym omylem jsem si smazala vsechny tvoje emily, aniz bych si predtim ulozila tvou adresu, moc se omlouvam, mohla bys mi napsat? Diky. JaQa

Parky

Ahoj vsichni,
nejdrive bych chtela podekovat vsem komentatorum a komantatorkam, taky mamince, tatinkovi, babicce, dedeckovi, detem a vsem svym ostatnim pribuznym a pratelum za to, ze mi umoznili se takto verejne projevovat :-) A ted vazne, diky za komentare, jsou vyborne, vlastne to uz ted pisu hlavne kvuli nim a jen se cela tresu, co hezkeho jste mi napsali.

Hani Stankova, jen by me zajimalo, zda slzis dojetim, smichy, nebo je to tak strasne :-)?

A ted uz k tem parkum. Za ty tri tydny, co jsme zde, jsem se stala prebornici v jejich vyhledavani. Dokonce jsem v mistnich mestskych strankach necekane objevila odkaz na seznam vsech mistnich parku s vyctem, co v nich je. Detske hriste, gril, cesticky, fontanka (ty obzvlast vyhledavame:-) apod. Cela nadsena jsem to zdelovala svemu choti, ktery mi suse odvetil, ze uz mi to pred nekolika dny rikal. No smula, nekdy si vazne pripadam opozdena.

Soustredila jsem se pochopitelne na parky s detskymi hristi v domeni, ze se tam snad s nekym potkame a deti si trochu pohraji nejen se mnou. Byl to ovsem hluboky omyl. Az na jednu vyjimku jsme vzdy byli na hristi uplne sami. Nevim, jak je to mozne, ale bud tam proste ty matky nechodi, nebo se mi nepodarilo trefit tu spravnou hodinu. Je pravda, ze mistni detska hriste nejsou zdaleka tak hezka jako u nas. Maji vetsinou nejakou jednu prolizku (ty jsou celkem pekne) a obcas houpacku, ne vzdy. V jednom parku je koupaci fontanka (ta je fakt sqela), na hristi v Zoo byla takova ta houpacka na velke pruzine. Piskoviste, domecky ci jine se nevedou. Navic ve vetsine parku je na zemi docela neporadek, v jednom byly dokonce rozbite sklenice (a to tam jeste pri nasem prichodu behal chlapek z udrzby parku a sbiral odpadky, ovsem jen ty nejvetsi papiry, uz tam nepujdeme), rozhazene papiry jsou celkem bezne, a to i na oplocenych prolizkach vramci skolniho hriste. Mozna proto tam nikdo nechodi. Pokazde, kdyz s detmi do nejakeho parku zavitam, prohlizeji si me vsichni (tech nekolik malo, moc lidi tu venku nepotkate) jako exoticke zvire v ZOO. Zato temer na kazde zahradce u rodinneho domku jsou videt mensi plastove prolizacky treba s domeckem pro deti ci houpackou. Podeziram mistni matky, ze se schazeji u sebe navzajem, aby v tom vedru mely blizko pohodli domova. Navic jsem zjistila, ze tady asi dost casto chodi matky pomerne brzy do prace a deti daji do skolky. Od statu nedostavaji zadnou materskou, takze pokud manzel nevydela dost penez, musi do procesu. Do skolek berou i rok a pul stare deti, coz mi pripada fakt krute. Nekdy je to mozna jen o zivotnich narocich, nevim, zkusim to zjistit. U skolek jsou casto nadherna hriste, ale bohuzel oplocena.

Nejvic se nam libi na hristi v Cameronskem parku. Je to velky prirodni park podel reky protkany cestickami a udrzovanymi misty k pikniku ci posezeni (tim myslim, ze je tam posecena trava a nejake lavecky, jinak je to vpodstate les a jsou tam hadi). V mistech, kde park "sleze" dolu k rece, je velka travnata plocha se vzrostlymi stromy, je tam i zminene hriste s koupaci fontankou. Fontanka neni klasicka nadrz s tryskami, ale trysky primo ze zeme ci z ruzne tvarovanych tyci, ktere vyrustaji rovnez primo ze zeme. Takze deti tam mezi tim mohou pobihat a cakat se, je to opravdu moc prijemne. Pobliz jsou prolizacky a WC (to by se u nas mohlo taky obcas vyskytnout). No a na rozdil od jinych hrist, sem chodi lide! Dokonce jsem se tu seznamila. Poprve jsem tu potkala baptistickeho kneze s manzelkou a dvema detmi, byli moc mili, hned se se mnou dali do reci, dali mi sve telefonni cislo a nabidli pomoc. Mela jsem ten den zrovna hroznou depu a Buh mi poslal takovy mily darek. Mimochodem, manzelka byla dcera africkych misionaru, kteri byli v Africe 25 let (a ona s nimi az do svych osmnacti). Takove lidi u nas na ulici casto nepotkate.

Podruhe jsem se tam seznamila s pani puvodem ze Syrie. Ma manzela Americana a zije tady osm let. Dala mi telefonni cislo a pozvala me k nim domu, doufam, ze se mi tu navstevu podari brzy uskutecnit. Je opravdu mile, kdyz prijdete na hriste a lidi (tedy pokud tam nejaci jsou) se s vami daji sami do reci, jsou pratelsti, ptaji se na vas, na deti, to mi asi u nas bude chybet.

Na zaver jeste jednu veselou historku z nataceni. Vcera jsme s detmi objevili pomerne blizko od naseho domu dosud nam nezname hriste. Myslim, ze by se tam bocnimi ulickami, kde je maly provoz, dalo celkem pohodlne dojit pesky. Tentokrat jsme byli autem, neb jsem nevedela, jaka tam bude cesta. Prijeli jsme z opacne strany, nez bylo parkoviste, ale uz se nam to nechtelo objizdet, tak jsme zastavili na kraji silnice, vystoupili z auta a ke hristi jsme to zacali krosit pres travnik. Pan, ktery tam prave vencil psa, na nas nevericne ziral. Dorazili jsme bez uhony k prolizkam, ktere byly pochopitelne uplne prazdne. Deti se na ne s jasotem vrhly a zacaly radit. asi za pet minut za mnou prisel Krystof s tragickym vyrazem ve tvari, ze musime hned domu, ze se mu chce strasne kakat. Park byl rovny, travnaty, jen kolem hriste bylo par vrostlych stromu, zachody nikde. Co ted? Usoudila jsem, ze se kvuli tomu prece nebudu vracet a ze kdyz si Krystof cupne zadkem k velkemu stromu a ja mu z druhe strany udelam krovi, tak si toho snad nikdo nevsimne (po ulici opravdu skoro nikdo nechodi a z auta si toho nikdo nevsimne). Abyste rozumeli, Americani jsou na nektere veci strasne haklivi, za verejne curani na ulici by vas mohli zavrit, deti musi mit na koupalisti rozhodne plavky, holcicky dvojdilne nebo celkove, nevedela jsem, co si muzu dovolit. No tak jsme to prubli. Krystof drepel, ja delala krovi a povzbuzovala ho, aby byl rychly, Julie krouzila zvedave kolem nas, proste americka idyla :-) Ve chvili, kdy Krystof dokonal a potreboval utrit zadek, se Julie zastavila a nevericne koukala na sve nohy plne malickych cervenych mravencu. Nevedela jsem, co driv, Krystof, Julie, Krystof, Julie ...:-) Ometla jsem tedy rychle aspon to nejvetsi hejno mravencu z Juli a postavila ji na jine misto, neb stala v mravenisti (kupodivu vubec neplakala, pritom ti mravenci docela fest stipou), pak jsem rychle utrela zadek Krystofovi, vrazila jsem mu do ruky slipy, at si je rychle oblece a pokracovala v deratizaci Julie, ktera uz mela nozicky cele postipane, ale opravdu neplakala. Krystof tam ovsem stal s holym zadkem a pozoroval nas. A na dotaz, proc se neoblika, odpovedel, ze se boji sednout na lavecku, ktera je plna pavouku (coz byla, jak jsem posleze zjistila, pravda) a s travnikem je to stejne. No tak jsem ho rychle oblikla vestoje a s klidem Anglicana jsem uklidila pozustatky :-) Welcome to Amerika.

Zbytek pobytu uz probihal bez komplikaci. Za zminku stoji snad uz jen to, ze hned vedle hriste byla materska skola, kam si v prubehu cele doby, co jsme tam byli, chodili rodice vyzvedavat deti, ale nikdo z nich na hriste neprisel. Proste jen prijeli, nalozili deti do auta a zase odjeli. Vyjimkou byly jen dve male holcicky, jejichz maminka ovsem zustala v aute a asi po deseti minutach je zavolala zpet a taky odjeli.

Ted uz se mi chce vazne spat, tak hezky piste a mejte se tam u nas moc krasne.
JaQa

PS: zavidim vam ten podzim, tady je porad strasne vedro.

Wesfest

Ahoj vsichni,

dnes bych vam rada predstavila Wesfest. Co ze to je? Je to festival mestecka West vzdaleneho od Waca cca 15minut cesty. Mestecko je zvlastni v tom, ze tam zije velka komunita potomku ceskych emigrantu. Proste takove mestecko Cechu oprostred Texasu. Oni uz to davno nejsou Cesi a Cesky neumi uz skoro nikdo, obcas jen nejaky pozdrav. Jejich rodiny emigrovaly casto uz v devatenactem stoleti, takze soucasna generace je uz zcela americka. Jsou ale na svuj puvod nesmirne hrdi a hlasi se k odkazu svych predku mnohem vice nez my Cesi.

Dokonce se pry po nekolik generaci zenili a vdavali jen mezi sebou, aby si udrzeli cistokrevny cesky puvod. Dnes uz to tak samozrejme neni, ale jmena jsou na prvni pohled ceska: Sykora, Trojan, Nowak, Kolacek,...Sledovat vyvesni stity s ceskoamerickymi napisy je opravdu zajimave.

V mestecku se daji koupit prave ceske kolace ci jine ceske speciality, ktere se predavaji z generace na generaci. Maji narodopisny soubor, kde tanci v krojich, sokolskou obec a Polka czech band. Je to fakt legracni.



No a Westfest je proste prehlidka toho vseho pry puvodem ceskeho. Zahajuje ji velky pruvod mesteckem, ktery slouzi ke zviditelneni temer cehokoliv. Vselijakych mistnich firem, jejichz vlastnici se honosi ceskymi jmeny, ale s Cechami uz nemaji nic spolecneho, spolku, cirkvi i jednotlivcu. Je to proste priserny mismas, ve kterem se pohybuji Americane v ceskych krojich. Vetsinou jedou v pruvodu autem, nekdy i dost velkym, na kterem je spousta lidi. Auta byla vetsinou vselijak vyzdobena (asi jako u nas na prvniho maje) a lidi z nich hazeli na ulici bonbony a ruzne reklamni predmety. Nas Krystof to pojal ryze sberatelsky, takze za chvilku uz mel igelitku plnou bonbonu.
Asi nejkuriozneji (aspon pro me) vypadal zluty kabriolet rizeny cernochem, vedle ktereho sedel pan v kroji. Sqely byl i spolek postarsich dam (od padesatky vys), ktere byly cele odene ve fialovem a na hlave mely jasne rude klobouky. Za cil mely byt extravagantni a delat ruzne ztrestenosti, aby bylo vsem jasne, ze pro zenskou rozhodne zivot nekonci po vykopnuti deti z domu. Vypadaly uzasne, jejich sefka (minimalne petasedesat, spis vic) prijela jako spolujezdec na motorce. A protoze stala kousek od nas (nebyly soucasti pruvodu) a nase Juli na ni zrejme udelala dojem, tak ji po celou dobu pruvodu sbirala a nosila ty pohazene bonbony.

Podel ulice je plno lidi, kteri casto prijedou i z dost vzdalenych mist. Zaparkuji na kraji silnice auta a vytahnou pred ne zidlicky, na ktere si posedaji, pokud maji auto s vleckou, sednou si rovnou na ni. Ti mene stastni zaparkuji co nejbliz a k trase pruvodu dorazi pesky. To jsme byli my. A to jsme prijeli temer pul hodiny pred zacatkem. Jezdi tam opravdu hodne lidi. Nejspis je to rarita i vramci celeho Texasu (jen pro orientaci, Texas je rozlohou vetsi nez Francie). V ramci celych statu nevim, ty jsou dost velke:-).

Po skonceni pruvodu je za mesteckem na louce prichystany program. V arealu jsou tri velka podia s tanecnim parketem a nadstresenym posezenim (v tom vedru by asi jinak vsichni omdleli), na kterych hraji mistni kapely "ceske" tanecni pisne. Vetsinou je to polka, kterou povazuji za nas narodni tanec. V oblibe je i tanec zvany "ptacata" ci "kacata"? Presne nevim, ale urcite to vsichni znate, jak se nejdriv legracne trepe rukama, potom se zavlnite do podrepu a zpet a nakonec se zatocite s partnerem, cele se to nekolikrat opakuje a samozrejme zrychluje. Americani jsou z toho celi divi, no a my Cesi muzeme byt hrdi na to, ze jsme dali svetu neco tak hodnotneho:-)
Hlavni program se odehrava v "amfiteatru" a tvori ho predevsim vystoupeni ruznych narodopisnych souboru. Nabehnou mladi Americani a v ceskych krojich nejspis dedenych po generace tancuji, co jineho nez polku v nejruznejsich variacich. Vypada to docela hezky.
Ve zbyvajicim prostoru je plno stanku s obcerstvenim ceskym i americkym a se suvenyry a samozrejme nechybi ani kolotoce a ruzne atrakce pro deti. Proste takova velka pout. Snad se mi podari premluvit Michala, aby vlozil nejake fotky (ja to neumim), abyste si to panoptikum dokazali aspon trochu predstavit.

Nejdrive se mi tam moc nechtelo, rikala jsem si, ze jsme tady teprve ctrnact dnu a bez ceskych kolacu se jeste obejdu, nebo si je upecu sama. Ovsem Michalova sefova chtela jet s nama, neb si vsichni mysleli, ze tam chceme, a my jsme zase jeli, abychom neurazili je :-) Nakonec jsme ale byli radi. Bylo to i docela k zamysleni. Ti puvodem Cesi si diky tomu, ze celou dobu zili ve svobodne zemi uchovali neco, o co my jsme za fasismu a komunismu pravdepodobne definitivne prisli. Tezko se to popisuje, museli byste je videt a slyset. Jsou celi nadseni z toho, ze jsou "Cesi", dokazou se uprimne radovat a vzajemne si pomahat, je to fakt zvlastni. My si u nas myslime, ze Amici jsou strasne individualisticti, ale opak je pravdou. Oni proste maji zakodovane, ze kdyz je nejaky prusvih, tak "stat" se o ne nepostara, a tak se staraji sami, ale nejen o sebe, ale i o ostatni, kteri se do prusvihu dostanou. Maji miliony spolku, ktere vybiraji na kdeco a oni s radosti a dobrovolne davaji. Nas by tady mohli nechat napospas sobe samym a misto toho si nas zvou k sobe domu a snazi se nam to tady zprijemnit. A na tom Westfestu to bylo vsechno videt, i kdyz ta prezentace nebyl zrovna salek meho caje. Je to pro nas opravdu zajimava zkusenost, myslim, ze se od nich mame co ucit.

Tak se mejte a hodne piste.
JaQa