Další fotky

Další fotky naší roztomilé famíle najdete tady.

Skupinka Antioch Church

Ve stredu jsem tu byl na domaci skupince Antioch Church. Jana nemohla, neb Julie mela teplotu a Jana s ni chtela zustat doma. Tak jsem jel sam s Krystofem, ktery chtel velice jet.

Antioch je velikansky sbor, kde jsme byli v nedeli na bohosluzbach. Je tak velky, ze v detskych besidkach daji detem na ruku plastovy krouzek s cislem, aby si je nevyzvedl nekdo cizi. Kdyz deti breci, vysviti na jedne ze tri obrazovek v hlavnim sale cislo ditete a rodice pro ne klusou. Nase deti ovsem neplakali a naopak se jim to moc libilo.

Skupinka byla dost dobra. Normalne tu trvaji skupinky asi jen hodinu a pul a lidi tam chodi i s detma -- vzdycky se jeden obetuje a hlida je. Par lidi s sebou melo uplne male kojence.

Nejdriv ze vseho byly chvaly -- normalne se zpivaly pisnicky. Z toho jsem moc nemel, neb jsem je neznal, takze jsem se nemohl pripojit. Meli ale vytistene texty, tak jsem aspon sledoval, co se zpiva. Pak se lehce probralo nedelni kazani. V nedeli kazali na pate prikazani "Nezabijes", na skupnce se to zuzilo na zvladani hnevu. Vedouci skupinky rekl par slov a pak ruzni lide mluvili o tom, jak dobre/spatne zvladat hned. Byla to teorie, dobre pripomenuji, ale nic zvlast objevneho.

Pak jsme se ale rozdelili do malych skupinek po dvou trech (na cele skupince mohlo byt tak dvacet dospelych) a vyznavali si, jak (ne)zvladame hnev a pak se za sebe modlili. Ja se bavil s dvema klukama (na baveni vznikla prirozena segregace kluku a holek) a byli jsme dost otevreni. Bylo to dost uzasne a povzbudive. Moc se mi to libilo.

No, a jinak jsem zjisitl, ze jeden z tech dvou kluku prodava veci a barak a stehuje se na dva roky do Ugandy jako misionar. A ten druhy ho tam za dva roky vystrida (zatim se na to pripravuje v misijni skole Antiochu). A majitel domu, kde to bylo, preklada Bibli do jazyka Susu a pak pojede delat misionare do Guineje. Dost mne ta koncentrace misinaru prekvapila -- ale rikali, ze to je v Antiochu normalni, ze na misii a rust hodne daji. Trosku jsem se stydel. Zacinam tusit, ze Pan Buh od nas asi taky neco ceka.

(Omlouvam se, ze pisu bez hacku a carek, ale puvodne jsem to psal do mailu Michalovi Romanskemu. A pridelavat hacky a harky je hrozny opruz -- verte mi, delam to dost casto, kdyz mi nekdo posle neco bez hacku a carek do Icka.) :-(

Církevní picnic

Včera odpoledne jsem byl s dětmi v kolejním parku. Plán byl, že budou jezdit na kole a na trojkolce. Ale byli oba nějací unavení a protivní (zvlášť Julie), protože sobota byla náročná, dopoledne byli oba sami na besídce v církvi a po obědě nespali. Když už to bylo tak nesnesitelné, že jsem se rozhodl jít domů, potkal jsem v parku jednu kolegyni z práce. Takovou příjemnou babku ve věku asi padesát plus. Do té doby jsem s ní vlastně ani nijak víc nemluvil. Teď jsem se s ní dal do řeči, ona mě představila svému manželovi (taky učí na MCC) a pozvali nás k nim do církve, prý mají zrovna picnic.

Tak jsem naložil děti do auta (do parku jezdíme autem, abychom nemuseli po silnici), vyzvedl Janu a jeli jsme. Jenže Julie nám usnula v autě, takže se s ní Jana musela vrátit (bez řidičáku a bez funkčního telefonu, celá Kvasničková). Takže jsme tam zůstali s Kryštofem sami.

Bylo to moc prima. Před kostel si pronajali skákací hrad pro děti (Kryštof z něho nechtěl vůbec odejít) a uvnitř uspořádali hostinu -- každý přinesl něco. Ne buchty jako u nás (i když ty tam taky nějké byly, dokonce i Kryštofovi oblíbené "cookie" s čokoládou), ale různé saláty, kusy kuřat smažené v něčem, co připomíná naši strouhanku, ale snad ještě lepší, tortily a věci, co se do nich dávají, špagety a spoustu dalších věcí. A pak se jedlo, klábosilo a bylo dobře.

Moc se mi to líbilo. Taky bychom měli občas něco takového udělat u nás v KS.

Setkani

Tak si predstavte, ze jsem se opravdu znovu potkala s tou pani, co jsem se o ni jednou kratce zminila, ze mi ji Buh poslal, kdyz jsem mela depu. Jmenuje se Jamie a je to rodila Texasanka. V patek jsme se opet setkaly na hristi a bylo nam spolu moc prijemne, nam dospelym i detem. Vcera jsme u nich byli cela rodina na veceri, takze jsme se seznamili i s manzelem a dnes jsme byli s nimi v cirkvi, kde se nam moc libilo. Proste bomba. Buh je uzasny a neuveritelny.

Na vcerejsi navsteve jsme se citili velmi dobre a prijemne, temer jak u starych znamych. A jsou to opravdu uzasni lide. Manzel John preklada Bibli do africkeho jazyka Susu. Jako dite byl s rodici na misii v Guinei (Susu je guinejsky jazyk). Jamie ma v planu naucit se Susu, pak odjedou cela rodina na rok do Francie, kde se bude Jamie v mistni jazykovce ucit francouzsky (John francouzsky umi, a krome toho starorecky, italsky a samozrejme Susu, proste jazykovy genius). A to vse proto, aby pak mohli cela rodina odletet do Guinee, kde bude Jamie lecit lidi, neb je doktorka, a John sirit evangelium a rozdavat Bible. K tomu s nimi pojede jejich mlada pritelkyne (taky samozrejme krestanka, taky byla u nich ten den na veceri, takze jsme se seznamili i s ni a je moc fajn), aby Jamie pomohla ucit jeji deti, ktere uz budou mit obe skolni vek. K tomu jen dodavam, ze Guinea je muslimska zeme, i kdyz zatim pro krestany pry relativne bezpecna. To se ale muze velmi rychle zmenit. Wow!!! Nestacila jsem se divit a zaroven jsem se strasne stydela. Ja mam se svymi zabomysimi problemky opravdu co rikat.

Jinak si jeste predstavte, ze kdyz jsme se s Jamie setkaly poprve, tak ona (jak mi pozdeji rekla) mela den predtim taky depu a bylo ji nanic, neb nema v blizkem okoli moc pratel, je s detmi doma dyl, nez je zde obvykle, a tak ji bylo nejak nanic, zname to vsechny. A kdyz me videla, tak mela stejny pocit jako ja z ni. Ze me tam Buh poslal pro ni. To je proste neuveritelne. Vubec me nenapadlo, ze bych ja tady mohla byt nekomu uzitecna. A navic jenom tim, ze jsem.

Musim priznat, ze po techto udalostech se muj postoj k pobytu zde vyrazne zmenil. Uz tak netruchlim (i kdyz je mi stale smutno a na vsechny se tesim) a vim, ze pobyt zde je pro nas velmi prinosny. Buh nas zde uci tolik veci, na ktere jsem doma ani nepomyslela, tak je s nami, tak nam zehna. Ted uz jsem rada, ze jsem tady a chtela bych se priucit od mistnich krestanu co nejvic, poznat vice Pana, proste nechat se jim vest.

Zacinam mit pocit, ze kazdy druhy je tady misionar v Africe. Minuly tyden me a celou rodinu pozvala na Den dikuvzdani moje ucitelka anglictiny. A kdyz jsme se trochu bavily, tak jsem se dozvedela, ze jeji syn s manzelkou jsou misionari v Africe v nejake muslimske zemi, coz je dost nebezpecne. Zacinam si tech Americanu vazit a rikam si, ze bychom si te nasi male zemicky meli trochu vic hledet a soustredit se na to, co po nas Buh opravdu chce, SIRIT EVANGELIUM.

A jeste neco malo o me anglictine a mych ubohych zanedbanych detech. Krystof snasi odlouceni, kdyz jdu do anglictiny, velmi dobre. Dnes v pohode zustal na besidce, prestoze tam byl poprve a anglicky neumi. Proste velkej chlap. Vetsinou nechce ani odejit. Myslim, ze po navratu bude ve skolce spokojeny. Zato Juli posledne plakala, kdyz jsem ji tam nechavala. A ja jsem zcela sobecky odesla a nechala ji tam s cizimi lidmi. Moc dobre mi ale nebylo. Uprimne, pripadala jsem si jako mizerna matka a hned o prestavce jsem se bezela podivat, jak je. Byla uz v pohode a hrala si na hristi. Krystofa bych v jejim veku rozhodne takhle nikde nenechala. Pak jsem se dozvedela, ze se z toho plakani trochu pozvracela, ale po nejake dobe prestala plakat a byla v pohode, ale nevim, jestli to nebyla jenom rezignace.

Podobne to bylo i dnes na besidce. Byli jsme poprve v nove cirkvi, kde maji besidky podle vekovych kategorii. Je to velikanska cirkev se spoustou deti, a tak maji besidky po roce, od rocnich deti. Chvili jsem tam s Juli pobyla a pak jsem nepozorovane odesla. Pak mi rikali, ze chvilku plakala, ale jen chvilku a pak byla v poho. Kdyz jsem si ji vyzvedavala, hrala si. Asi si zacina zvykat. A ja si budu muset promyslet, jestli to povazuju za dobre a pripadne z toho vycouvat. Uvidim. Za pripadne rady predem dekuji. :-)

Pedernales Falls, Longhorn Cavern a Inks Lake

Jak už psala Jana, minulý týden jsme strávili z velké části mimo Waco, nejdřív na konferenci v Austinu, pak ve třech státních parcích. Jana psala o Austinu, já teď napíšu něco málo o těch třech parcích.

V pátek už byla konference jen o "Texas-specific" věcech, takže jsem se se svolením své šéfové ulil z konference a vyrazili jsme na západ do Hill Country. Teda, Hill Country se jmenuje celý tenhle placatý kraj. Na západ od Austinu jsou ale opravdu kopce. No, spíš kopečky. Prostě, krajina je tam trochu zvlněná, asi jako naše jižní Morava. Jenom ty kaktusy jsou tu navíc.

Nejdřív jsme vyrazili do Pedernales Falls State Park. Park to není zrovna velký -- vlastně ho tvoří řeka a trošku přilehlých pozemků. A na řece nejsou opravdové vodopády, ale spíš kaskáda -- voda tam teče po kamenech dolů a tvoří různá jezírka. Celkově je to opravdu moc moc hezké. V řece se může koupat, bohužel ne na těch nejhezčích místech. Průvodce tvrdí, že je to proto, že tam je to nebezpečné. Prý kvůli povodním, které tu mohou přijít naprosto bez varování. Na informačních tabulích i na internetu jsme viděli dvě fotky -- na jedné troška vody v řece, na druhé rozbouřená řeka zaplavila údolí. Časový odstup fotek je prý pět minut.

No, nešlo to na nejhezčím místě, tak jsme se koupali trošku níž po proudu. Koupání v řece je vždycky specifický zážitek. Většinou spočívá hlavně v tom, že voda je příšerně ledová. Ne tak v Texasu -- voda v téhle říčce byla teplá jako kafe. A byl v ní velice silný proud. Hned u břehu, kde bylo mělko, se nešlo moc dobře. Trošku dál už to člověka strhávalo. Když jsem si do vody lehl, musel jsem se držet kamenů na dně, aby mě proud neodplavil. Když jsem se pustil, proud mě okamžitě strhl dolů. Nechal jsem se jím unášet a báječně si to užíval. Plavat proti proudu se nedalo -- nedokázal jsem se ani udržet na místě, natož plavat proti němu. A jak mě tak voda unášela, Kryštof začal křičet: "Tatínku, neopouštěj nás! Vrať se!" Přidala se k němu i Julie a volala: "Atí, raťse!" Jen Janě to bylo jedno.

Skvěle jsme si to užili a pryč z parku vyrazili až večer kolem šesté. To bylo vcelku odvážné, protože jsme neměli zabookované žádné spaní. Původně jsme chtěli spát ve Fredericksburgu, ale tam (i v jeho okolí) bylo všechno plné, protože tam zrovna měli Octoberfest. Tak jsem se trošku bál, jak to udělat. Navíc jsem zjistil, že bez místní kreditní karty nejsem schopný zabookovat motel ani po internetu, ani po telefonu. Tak jsme jeli na blind. Ale věřil jsem, že se o nás Pán Bůh postará a že nebudeme bloudit nocí s dvěma utahanýma dětma v sedačkách, dokud nám nedojde benzín.

Nakonec jsme spaní našli v druhém motelu, který jsme zkusili. A ani nebyl moc drahý. Spali jsme jinde, než jsme původně chtěli, ale nakonec se ukázalo, že to bylo dobře.

Druhý den, v sobotu, jsme vyrazili do Fredericksburgu. Fredericksburg nám každý doporučoval jako malebné městečko, které, jak napovídá název města i mnoha místních domů, založili emigranti z Německa. Městečko by asi bylo moc hezké, kdyby zrovna nezuřil Octoberfest, který tady všichni slaví jako velkou atrakci (zřejmě "německý" ekvivalent "českého" Westfestu). Město bylo overcrowded, prostě "předavované" -- říct "přecpané lidma" prostě nestačí, bylo přecpané davama. Všude něco prodávali a nabízeli, Kryštof pořád něco chtěl -- a na mě z toho padla děsná deprese. Takže fotografie z tohohle města veškeré žádné -- když mám depku, nefotím.

Naštěstí jsme po obědě vyrazili pryč -- do blízkého (na americké poměry je to za rohem), tak dvacet třicet mil vzádleného parku Longhorn Cavern. Tenhle park je ještě menší než ten předchozí, vlastně jen parkoviště a vchod do jeskyně. Ten vůbec nevypadá tak, jak jsme u nás zvyklí, totiž jako díra do skály. Tady je země placatá, jen v jedom místě je jí kus omylem vynechaný. No, prostě je tam díra do země, jeskyně, které se zřítil strop. Když do té díry člověk po schodech sleze, dostane se ke vchodu do jeskyně.

Ani jeskyně sama nevypadá tak, jak jsme zvyklí z Krasu. Žádné krápníky -- snad jen na jednom místě jejich příslib. Stačí tak pět, šest tisíc let a budou tam mít jeden obstojný kamenný vodopád. Zato tam mají moc pěkné chodby a sály a místy plotny velikých krystalů. Vcelku působivé.

Jeskyni prý používali Indiáni jako své sněmovní místo. Texas Rangers odtud prý jednou zachránili dívku, kterou Indiáni unesli. Za války Severu proti Jihu tu prý Jižani vyráběli střelný prach. A taky se tu ukrývala banda známého gangstera Sama Basse. Neslyšeli jste o něm? Buďte klidní, já taky ne. Ale má vlastní heslo ve Wikipedii, takže se můžete kouknout, že to byl opravdový šihák.

Večer jsme opět jeli na blind hledat ubytování, co nejblíž parku. A opět jsme našli dobře, dokonce ještě lacinější než před tím. Jediné, co mě překvapilo, bylo, že nás pořád ubytovávají nějací Indové nebo snad Pákistánci. Že by to byla jedna rodina?

V neděli jsme jeli do sousedního Inks Lake State Park. To je vpodstatě jedno jezero a nějaké cesty okolo. My jsme nejdřív vyrazili chodit. Krajina byla zajímavá, mírně zvlněná, v trávě byla spousta kaktusů. Jenže slunce pražilo víc a víc a stromy rychle ustoupili. Přelézali jsme malá údolíčka a ještě menší kopečky, lezli vysokou trávou, ve které byli pavouci a možná i hadi, a pot z nás jen lil. Místní značení je dost jednoduché -- prostě občas na zemi barevný puntík o průměru asi deset čísel, většinou v barvě velmi podobné podkladu. Nakonec jsme na jednom kopečku nebyli s to najít cestu dál a museli jsme se vrátit. Voda postupně docházela, žízeň rostla a my doufali, že nezabloudíme. Protože tohle byla ta pravá indiánská krajina -- krajina bez vody a orientačních bodů. Nakonec jsme celí umoření po čtyřech hodinách a asi pěti kilometrech dorazili zpátky k jezeru a až do večera jsme se koupali.

Při koupání všude okolo nás seděli Američani a grilovali. Američani mají dost rozumu, aby se v tom vedru neplahočili po holých pláních -- to přenechávají bláznivým Evropanům a Japoncům (Japonců jsme potkali dvě nebo tři tlupy -- Japonci se totiž vyskytují všude na světě pouze v hejnech). Mimochodem, Američané to dotáhli tak daleko, že si někteří s sebou do přírody vezou nejenom karavan, aby spali pohodlně, ale taky přenosný satelit, aby v té divočině bylo vůbec co dělat.

Pak jsme jeli domů a abychom si to ještě víc užili, jeli jsme jinou cestou -- už ne po interstate highway I35, po které to fakt frčí, ale člověk toho z ní moc nevidí, ale po okreskách. A musím říct, že je to tam opravdu pěkné -- rozhodně nejhezčí část Texasu, jakou jsme zatím viděli. I když Jana pořád reptala, že je to sice hezké, ale pořád stejné. Prostě, ženským se člověk nezavděčí.

V našem webovém albu můžete najít další obrázky z Austinu, Pedernal Falls, Longhorn Cavern i Inks Lake.

Rodeo

Včera jsme byli na pravém nefalšovaném americkém rodeu. A musím říct, že to byla paráda. Navíc jsme měli to štěstí, že jsme měli dobré lístky. Syn mé šéfové prodává auta pro Dodge (jsou velká a americká; to, co má šéfová, je obrovité a žere jako tank -- galon na 18 mil na dálnici). A jelikož je Dodge jedním ze sponzorů téhle veselice, tak dal zaměstnancům nějaké free lístky, a to ne do hlediště, ale do boxů. A on dal lístky nám. Takže jsme úplně zadarmo seděli na prestižních místech hned u arény. Tak blízko, že bychom si klidně mohli na projíždějící koně sáhnout, kdybychom byli tak pošetilí. Tak blízko, že pokaždé, když se kůň prohnal kolem, tak nás zasypala sprška hlíny. Prostě senzace.

Půda v rodeu byla nakypřená a načehraná jako peřina. A z dobrého důvodu. První disciplína byla jízda na nezkrocených koních. Nevím, jak to udělali, ale koně byli opravdu divocí. Lítali po aréně jako šílenci, vzpínali se hned na předních, hned na zadních, nebo vystrčili hřbet nahoru. Kovboj se měl udržet v sedle, dokud nezazněl časový limit. Pokud se udržel, dostal nějaké body (za eleganci, nebo co já vím za co). Limit byl poměrně krátký -- osm vteřin, ale kůň za tu dobu dokázal neuvěřitelné věči a přitom oběhl skoro celou arénu. A celkem dost kovbojů se neudrželo ani těch osm vteřin. Bylo to docela divoké. Pokud se kovboj udržel svých osm vteřin, kůň byl úplně nepříčetný a hnal se po aréně zběsilou rychlostí, dost často těsně okolo mantinelů. Dva další chlapíci v sedle pak kovboje dohnali, obstoupili z obou stran a za jízdy (šíleně rychlé) mu pomohli dolů, Pak zahnali rozdivočelého koně zpět do boxu. Bylo to dost úžasné. A to byl teprve začátek.

Takovéhle disciplíny byly asi dvě nebo tři: na koních se sedly a na koních bez sedel. Pak tu byly různé lovy dobytčat. Některá z nich byla poměrně malá telata. Při jedné disciplíně vyjel kovboj zaráz s teletem a měl je chytit do lasa -- na jeden pokus. Laso bylo přivázané k hrušce sedla, takže kůň dobytče zabrzdil, kovboj seskočil a dobytče povalil a svázal mu nohy. Některým kovbojům se to nepovedlo, ale většina uspěla. Ti nejšikovnější při tom vypadali tak samozřejmě, jako by to bylo úplně snadné. A ti nejlepší to celé zvládli asi za čtyři vteřiny!

Při další disciplíně s telaty vyjeli dva kovboji: jeden měl chytit lasem tele za krk -- druhý za nohu. To znamená, že musel vystihnout tu krátkou chvíli, kdy mělo tele nohu nahoře a posouvalo ji na další krok. Neuvěřitelné.

A ještě při jiné disciplíně vyjeli opět dva kovbojové. Tele bylo tentkrát podstatně větší a byl to longhorn -- takový ten druh, který se tu chová od nepaměti (no nevím, tady nepaměť může být tak dvě stě let) a má strašlivě dlouhé zahnuté rohy. Jeden z kovbojů seskočil na tele, vlastní vahou je převrátil na záda a svázal mu nohy. Druhý zatím odvedl jeho koně. Zase to vypadalo úplně samozřejmě a snadno -- a ti úspěšní kovbojové to zvládli neuvěřitelně rychle.

Kromě toho tu holky jezdily barrel racing. To postavili tři sudy a ty holky jezdily slalom mezi nima -- prvně doprava, otočku okolo sudu, pak k levému sudu, tam to samé a nakonec k sudu v čele arény, ještě jednu otočku a zpátky. Jely neuvěřitelně rychlé a ani při zatáčce moc nebrzdily. Bylo vidět, jak odstředivá síla tlačí koně k zemi. Skoro sem se bál, aby tomu koni nezlomila nohy.

A taky tu soutěžily děti -- asi děti kovbojů, protože normální děti tohle nemohly zvládnout. V jedné disciplíně nastoupila do arény skupina tak deseti až dvanáctiketých dětí, pak do arény vpustili stádo malých telat a každé dítě se mělo pokusit chytit své vlastní tele, povalit ho a svázat. Při jiné disciplíně jely tak pěti až sedmileté děti na hřbětě ovce -- dokud to děcko nespadlo. Dost často pak ovce přeběhla přes ně. Zdá se, že ne všichni Američani jsou na svoje děti tak přehnaně úzkostliví -- a ještě tu roste generace opravdových mužů a žen, kteří budou praví Američané, tvrdí, odolní a nezávislí. Vítěz jízdy na ovci, docela malý kluk, vyhrál zvláštní cenu. Zavřeli ho do neprodyšného stanu, ve kterém byly rozházené bankovky, prý vysokých denominací. A pak pustili větrách. Bankovky šíleně kroužily kolem kluka. Co dokázal nasbírat (a nacpat si za košili) během třiceti vteřin, bylo jeho. A nasbíral toho dost, šikulka.

Poslední disciplína byla nejdrsnější -- dospělí kovbojové se měli osm vteřin udržet na hřbetě býka. Jestli koně vyhazovali, bylo to nic proti býkům. Ti se stavěli na zadní, na přední, hrbili hřbet a šíleně mrskali zadkem. Pokud kovboj spadl -- a tady jich spadla většina před limitem a ti ostatní (myslím) po něm, tak tím to nekončilo. Býk se většinou rozběhl za svým jezdcem a pokusil se ho nabrat na rohy. A byly to rohy! Kovbojové se museli spasit útěkem nebo vylézt na mantinel. Občas šlo opravdu o život. Někteří ti býci byli pěkné bestie.

A mezi těmi všemi disciplínami klauni a reklamy. Reklama šla na světelné tabuli a mezi tím holky na koních jezdily arénou s vlajkou sponzora. Jedna reklama byla dokonce na americkou armádu.

Celé to trvalo od sedmi hodin asi do půl desáté. A bylo to tak úžasné, že to vydržely dokonce i naše děti. Jana byla nadšená a našim hostitelům vykládala, že tohle chtěla vidět už jako malá holka. Prostě úžasné.

A ještě jedna věc. Celé to začalo modlitbou, ve které děkovali Bohu, že je chránil a že jim úžasně žehná, a prosili ho, aby ochránil všechny kovboje, kteří budou v rodeu soutěžit. A pak oslavili největšího baviče, nejúžasnější věc na světě, prostě to úplně nej -- americkou vlajku. Hrála hymna a kovbojka na koni vezl několikrát okolo arény obrovskou americkou vlajku. Všichni stáli a drželi se za srdce a některým trošku tekly slzy. Já vím, že u nás by to celé působilo úplně směšně a že hodně lidí právě pro takovouhle jednoduchost Američany pohrdá -- ale já jim v tu chvíli záviděl. Ne to, že je jejich země tak úžasná, ale my nejsme na tu svoji ani zdaleka tak hrdí -- jak pak má být tak úžasná, když k ní máme takový vztah. A končilo to podobně -- oslavou kovbojů a kovbojství -- pravé Ameriky. A zase jsem se za nás (i za sebe) docela styděl.

Pak jsme šli domů a po cestě koupili Kryštofovi kovbojský klobouk za $30 (mohli jsme ho mít za $15, kdyby měl maličko menší hlavu).

A to je všechno. Ještě se můžete kouknout na pár dalších fotek. Technicky jsou strašné (proklel jsem svůj foťák mnohem víc než jednou), ale můžete si z nich udělat představu, jaká to byla šou a jak jsme si to užili.

Austin

Tak jsme se predevcirem vratili z petidenniho vyletu a ja mam zase o cem psat. Michal mel povinne ze skoly v Austinu dvoudenni konferenci pro ucitele a jeho sefova se z nejakeho nepochopitelneho duvodu rozhodla, ze zaplati ubytovani i mne a dete. Asi jsme ji padli do oka, nebo, coz je pravdepodobnejsi, se o nas tady Buh tak uzasne stara.

Austin je hlavni mesto Texasu, prestoze ne nejvetsi. Bydleli jsme tam v priserne prepychovem a drahem hotelu, kde se na nas vsichni usmivali a pri ubytovavani se tvarili, ze ta batikovana taska plna jidla, kterou jsem mela pres rameno a dzus, ktery jsem drzela v ruce, batohy na zadech a dve uspinene deti a my v cestovnich trickach a kratasech je Ok. Pripadala jsem si jak naprosty idiot, ale tvarila jsem se taky, ze je vsechno ok. Vubec jsem netusila, kde budeme bydlet a dost me to zaskocilo a prekvapilo, ze si obycejna statni kolej muze dovolit takovy prepych. Nejspis nemela na vybranou, neb misto konference (konala se primo v hotelu) nevybirala ona. Byl to takovy ten hotel, kde stale ve vsech verejnych prostorach hraje prijemna hudba, livrej vam otevira dvere, deti dostanou na uvitanou batuzek s darkovymi predmety a na jidlo se chodi v obleku, proste desna snobarna, nejak na to nejsem uplne stavena. Ubytovani celkem normalni a dost podobne vsem lacinym motelum, ve kterych jsme bydleli pote. Vstup do hotelu tvorilo velke prosklene atrium s restauracemi, obchudky a recepci, po stene vlastni ubytovaci budovy jezdil venkovni proskleny vytah. Z toho byly deti uplne unesene a jejich nejoblibenejsi zabavou bylo jezdit vytahem a koukat se dolu. Cele to melo dvacet pater, my jsme bydleli v jedenactem, na strese byl venkovni bazen, kolem lehatka, rucniku kolik chcete, proste jak z americkeho filmu. Takze zatimco Michal konferoval, my jsme se s detmi koupali s vyhledem na okolni mrakodrapy :-)

Taky jsem v Austinu sama ridila auto (to aby si nekteri nemysleli, ze ridim jenom v tom nasem zapadakove :-). Nechtelo se mi cely den travit jenom v bazenu, tak jsem nasla na mape park a vyrazila. Nastesti byl dost blizko a nemusela jsem pres nejakou prisernou mimourovnovou krizovatku, ve kterych se tady docela vyzivaji. Hotel stal primo v centru, kousek od nej tekla reka Colorado a hned za ni zacinal velky park, kterym projizdela ctyrproudova silnice. Problem byl v tom, ze jsem nevedela, kde z ni mam odbocit. Abyste rozumeli, do parku vedlo po obou stranach spoustu odbocek, jen nebylo ze silnice videt, kam vedou a co je na jejich konci. Tak jsem v jednom miste proste zatocila doleva a dojela jsem rovnou k detskemu hristi, krasnemu prirodnimu koupalisti (ktere bohuzel zrovna ten den cistilli) a asi za dvacet minut nam odjizdel takovy maly vlacek na okruzni jizdu po parku :-) Myslim, ze celou dobu vedl nase auto nejaky andel, Buh je proste uzasny!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Na zpatecni ceste jsem bez problemu trefila do hotelu a dokonce jsem hned napoprve nasla cestu do podzemniho parkoviste (Michalova sefka, ktera tam byla uz ponekolikate nejdriv dvakrat objela blok :-). Nemam na tom zadnou zasluhu, to vsechno ten andel, asi mel ten den pohotovost.

Behem tech dvou dnu jsme si prohlidli centrum mesta, predevsim mrakodrapy a vecerni osvetlene ulice a taky nejvetsi kolonii netopyru v severni Americe, ktera sidli pod mostem pres reku primo v centru mesta. V podvecer vyletaji obrovska hejna netopyru ven. Celkove jsme se usnesli, ze americka mesta nemaji moc co nabidnout (jsme trochu zhyckani tou dovolenou v jiznich Cechach) a hned po konferenci jsme vyrazili z mesta ven do nejblizsich statnich parku.

Jeste bych chtela zminit, ze v hotelu jsme meli zaplaceny pouze nocleh, nikoliv stravu. A protoze nam bylo blbe tlacit neco na pokoji, kde si nemuzete uvarit ani kafe a caj, byli jsme dvakrat na snidani v hotelove restauraci. Jednou jenom ja sama s detmi, neb Michal mel nejakou konferencni snidani nekde jinde, podruhe vsichni. Snidane byla naprosto velkolepa. Samozrejme svedske stoly (jestli tomu tady tak rikaji), aby si kazdy mohl nabrat po libosti, ceho chce. V jednom miste byly soustredeny celkem bezne snidanove veci, jako chleb, syr, salam, ovesna kase, jogurt, ale taky cerstve jahody, maliny, boruvky a ostruziny a nejake vetsi ovoce. V jinem miste pak bylo vselijeke maso, klobasky a tepla i studena zelenina, za pultem stal kuchar a primo na miste flamboval zakaznikem vybrane kousky (ovsem kam se na me hrabe, myslim, ze jsem mela vetsi plamen:-). Detem se to hrozne libilo a celou dobu snidane na neho ziraly. Piti vam dle vaseho vyberu prinese cisnik, velmi usluzny a vzdy usmevavy. Prinesl mi kavu v termosce a teple mleko v male predehrate lahvicce. No proste jak pani tovarnikova ve filmu z prvni republiky. No a prilozeny ucet pochopitelne odpovidal poskytovanym sluzbam :-) Bylo na nem 44 dolaru :-) Ale zase, kdy se vam podari snidat vyborny vanilkovy jogurt s cerstvymi jahodami na zacatku rijna :-)

O statnich parcich napisu priste, ted uz se mi chce desne spat. Mejte se. JaQa

Poznamka redakce: Fotky z Austinu najdete tady.

Nakup pro radost

Vcera jsem mela prisernou depu. Jsem tady sama, priserne se nudim, porad jen prazdna hriste, poctvrte do stejneho muzea, ... Vubec jsem nemela motivaci vstat z postele. Doma mame plno krouzku, plavani, cviceni, vytvarka, mezitim navstevy kamaradek a spolecne hrani deti. Tady nic, nuda. Nejak jsem se vykopala z postele a zacala den. Snazila jsem se byt prijemna a stravila s detmi celkem pekne dopoledne v muzeu. :-)

Odpoledne mi Michal nabidl, ze pohlida deti a ja at si jedu koupit neco na sebe a udelam si radost. Tak jsem vyrazila. Stejne jsem si chtela koupit nejake kratase a trictvrtaky a pro radost jsem mela predstavu o nejake pekne letni halenecce. Jsou tady ted velke letni slevy, tak jsem ve sve prirozene skudlivosti doufala, ze ani neutratim moc penez. :-) A vyrazila jsem. Nejprve do obchodaku se sportovnim zbozim. Tam jsem po upornem hledani koupila jedny kratase te spravne velikosti. Nejak tady totiz s moji velikosti moc nepocitaji, vsechna S jsou mi velka, asi zacnu nakupovat v detskem. :-) No a pro Michala tricko, nebo spis pro me? Presunula jsem se do jineho obchodaku a pokracovala v patrani. Vyzkousela jsem asi sestery trictvrtaky, nez jsem narazila na jedny jakztakz nositelne. Byly z tenke cerne rifloviny, obtazene bederky. Moc to nemam rada, ale celkem jsem se vnich sama sobe libila, tak jsem je vzala. Puvodne jsem ale mela predstavu neceho letnejsiho, z lehciho materialu a barevnejsiho. No co se da delat. Jeste jsem vypatrala, ze nejmensi kalhotky maji cislo 5 a odpovidaji nasi velikosti 36-37, tak jsem jeden balicek hodila do kosiku a vydala se koupit Michalovi DVD k svatku, ktery mel v sobotu a ktery jsem uspesne zazdila.

Po ceste mi ovsem padl do oka stojan s trictvrtecnima kalhotama ruzoveho prouzkovani a letniho materialu. Rychle jsem nasla S a protoze byly na gumicku a snurku, ani jsem je nezkousela, abych se uz nezdrzovala.

K me velke radosti jsem objevial DVD s filmem "Faunuv labyrint", ktery bezel v kinech tesne pred nasim odletem a ktery si Michal pral videt. Zajasala jsem a pridala do kosiku a upalovala k pokladne. Po ceste jsem jeste objevila jedny paradni kratase pro Krystofa. Halenku zadnou.
Doma jsem vse vybalila a zacala prohlizet. Nejdriv kalhotky. No nazdar, to je tak pro babicku. :-) To snad nemysli vazne, ze tohle je velikost 36. To budu nosit tak za dvacet let! Tak ted kalhoty. Kdyz jsem je ukazala svemu muzi, tak se me zkoumave zeptal, jestli to je pyzamo. Oblekla jsem si je. Do prcic, jsou velke. Vypadam v nich priserne. A ted si matne vzpominam, ten stojan stal fakt v miste, kde prodavali pyzama a zupany. To je snad vtip! Nebo zly sen?
Michal si tricka ani nevsiml (coz jsem pochopitelne ocekavala) a rovnou se vrhl na DVD. Nejdriv zajasal. "To je super, to jsem chtel videt." Pak otocil DVD v ruce, chvili si cetl zadni stranu a pak rika: "Je, to je ve spanelstine, vedelas to?" NEEEEEE!!!! Zacala jsem se rehtat. Buh fakt vi, jak me dostat z deprese. :-) Neco takoveho bych si opravdu nevymyslela.
PS: Film ma nastesti anglicke titulky.

Dnes jsem se na hristi seznamila s jednou prijemnou pani. Ma dve deti, 3 a 5 let, chodi do cirkve kousek od naseho domu a pozvala nas k nim domu. Hned jak vystoupila z auta, tak mi byla sympaticka a ja jsem vedela, ze ji tam Buh poslal pro me. Hned se se mnou dala do reci (ostatni maminky, ktere tam dnes kupodivu byly, si me moc nevsimaly) a byla moc mila a prijemna. Krom toho jako by z oka vypadla jedne me brnenske kamaradce. V prvni chvili jsem myslela, ze je to snad ona. Mela dokonce sukni, dlouhou, coz je zde naprosto vyjimecne, ja tady vypadam jak exot. Buh je fakt uzasny.

Americká byrokracie 2

Tak, Jana ještě žehlí, tak se spaní odkládá. O škole se mi ale psát nechce, takže raději ukojím vaši zvědavost co se týče našich financí.

Nuže, v pátek (den po napsání prvního příspěvku) jsem znovu volal na Social Security Administration, tentokrát do Waco. A ukázalo se, že obě báby na federální úrovni bezostyšně blufovali. Kartu mi prý vystavili ještě ten den, kdy jsem tam byl, tj. víc než před třemi týdny. Takže se musela někde ztratit po cestě. Prý mám přijít a oni mi vyplní žádost o náhradní kartu a mezitím vystaví vystaví náhradní doklad, se kterým můžu do banky.

Nuže, nachystal se a vyrazil. Ještě než jsem ale zavřel domovní dveře, zkontroloval jsem (pamatujte, jsem paranoidní) ještě jednou poštovní schránku. A byla tam -- moje Social Security Card. Jinak obyčejný kus papíru -- vypadá ještě hůř než mezinárodní řidičák, pokud jste tu legraci už někdy viděli.

Tak jsem kartu vzal, podepsal a vyrazil do banky. Věděl jsem, že musím do Fidelity, protože banka, se kterou má college smlouvu o zvýhodnění učitelů, neuznává pasy a chce vidět Texasský řidičák nebo Texas State ID.

V bance jsem se dozvěděl několik informací, z toho jednu dobrou. Dobrá zní: účet mi zařídí na počkání. Ty ostatní zprávy jsou následující:

1. Aby Jana dostala vlastní platební kartu, musela by být spolumajitelkou účtu; aby mohla být spolumajitelkou účtu, musela by mít Social Security Number. Když jsem jí vysvětlil, co to znamená, rázně odmítla -- s odůvodněním, že by se to stejně nestihlo dřív, než se vrátíme domů.
2. Bude dva týdny trvat než já dostanu svoji platební kartu.
3. Ale to stejně nevadí, protože bude trvat minimálně jedenáct pracovních dnů, než budu mít peníze na účtu -- než se oni dokážou dohodnout s bankou, na kterou je vypsán můj šek od Fulbrightovy nadace.

Vím toho dost o americkém bankovnictví, takže mě nepřekvapilo, že je nezřízeně pomalé, drahé, dezintegrované a pitomé. Může za to jeho víc než dvousetletá regulace, kterou vymýšleli největší dostupní nedouci (ať si člověk myslí o našich bankách co chce, náš systém okopírovaný z Germánie je proti tomu místnímu vzor vší racionaliy, elegance, svobody a pořádku). Tak jsem rád, že jsem to zažil na vlastní kůži, takže příště to budu moci našim studentům říci s tím pravým přesvědčením a gustem.

Jen doufám, že do té doby vydržíme s úsporami, které jsem (ve své paranoie) ještě v ČR převedl na náš český šekovatelný účet. :-)

Americká škola 1

Velké množství z vás po mě chtělo, abych napsal něco o škole, kde učím. Trošku za tím tuším ten evropský mindrák: Když je Amerika ve všem úspěšnější než Evropa, tak aspoň pořádně prodrbeme to jejich pitomé školství a to, jak Američani neumí do pěti napočítat, neví, kde leží Belgie a ve kterém roce král Pinďa z Berouskova na hlavu porazil vbouřené sedláky, kteří odmítali nosit kalhoty na knoflíkya pořád si je zpátečnicky chtěli vázat na šňůrku. Když ale o totéž prosila i Katka Havránková, musím o té naší škole přece jenom něco napsat. Začnu trošku ze široka.


Americké školství všeobecně

Zdá se, že na tom pohrdání americkým školstvím něco bude. Paradoxně (ovšem paradoxní to může připadat jen Evropanovi) za to nemůže všeobjímající americká komerce, nýbrž všeobjímající americká vláda, a to nejspíš jak na federální, tak na státní úrovni.

Děti tu musí začít chodit do školy už v pěti letech. A musí v tom povinně pokračovat ještě dalších dvanáct let -- přes celé nižší, střední a vyšší školství. To nižší zhruba odpovídá našemu prvnímu a střední druhému stupni základky. No, a high school je naše střední. A protože je to ze státního dopuštění povinné a protože veškerá diskriminace je zakázaná, jsou všechny školy (aspoň teoreticky) stejné a žáci neroztřídění. Asi si dokážete představit, co se tak může učit na střední (high) škole, když tam hodí Martin Výborný spolu s Pepou Nedovtipou. Správně, nic moc. Plýtvá se talenty a hloupější děti, které by se mohly krásně něčemu vyučit, při tom trpí. Hloupější děti pak vyjdou ze školy a nic praktického neumí. V Evropě by byli nezaměstnaní a žili z dobrodiní sociálního státu. Tady jsou z nich špatně placení nekvalifikovaní dělníci, jejichž reálná mzda rok od roku klesá. Chytré děti se nic moc nenaučí a jejich šance na slušnou kariéru se vzdaluje.

Pokud jsem to neřekl dost jasně, tak tady nejsou žádné učňáky, žádné obchodní akademie, žádné průmyslovky -- jen jakási nedomrlá neroztříděná střední škola. Pokud se ty školy na něco specializují, jsou to pitomosti typu "umělecká výchova". Mají tady např. jednu střední, která se specializuje na dramatické umění. K čemu to těm děckám jednou bude? Matematika, Angličtina, sciences (fyzika, chemie, apod.), to se tu moc neučí, maximálně rok nebo dva. (Teď federální vláda chce, aby všichni měli aspoň matematiku a Angličtinu na střední čtyři roky. A spousta škol na to nemá učitele. Jak typické.)

Veřejné střední školy se samozřejmě liší -- podle svého umístnění (žáci musejí chodit do své spádové oblasti). Někde, zvlášť na menších městech a v lokalitách se zvdělanými lidmi a silnou sousedskou tradicí, rodiče na školu úspěšně tlačí, a ta je lepší. Jinde...

Kromě toho existují i soukromé střední školy, dost často (stejně jako nemocnice, knihovny a podobná "veřejná" zařízení) církevní. Ty jsou ale dost drahé, protože od vlády nedostávají ani penny, i když rodiče dětí samozřejmě platí daně. Tyhle školy jsou (aspoň podle literatury) podstatně kvalitnější. Takže snaha uměle vytvořit rovnost (jako obvykle) snižuje šance chudších uspět.

Po střední (high) škole se každý může rozhodnout, co bude dělat. Možnosti jsou v principu tři: pracovní proces, college nebo univerzita. V pracovním procesu to pro děti nebude žádný med, neb nic praktického neumí. Rozdíl mezi college a univerzitou je teoreticky v tom, že college je dvouletá a univerzita čtyřletá (tak to aspoň říkají, ale určitě se tu něco studuje i déle). Prakticky je to ale nebe a dudy.

Tak např. naše college je "community college". To znamená, že existuje jakési partnerství mezi obcí (Waco a okolí) a školou. (Taková partnerství, pronikání různých soukromých a státních organizací, to je tu dost obvyklé, přirozené a snad i funkční.) Obec přispívá škole, takže žáci neplatí celé náklady svého vzdělávání. Na druhou stranu college poskytuje obci služby, že nabící jak teoretické vzdělání, tak supluje naše prumky a učňáky. Využití college je pak trojí -- někteří studenti se na college vzpamatují ze střední školy, doplní si vzdělání a jdou na univerzitu. Jiní zde získají naprosto neužitečné vzdělání (např. muzikálový zpěv a dramatická umění -- jo, to naše college opravdu učí). A ještě jiní se tu stanou účetními, zdravotními sestrami, laborantkami, operátory rentgenu apod.

(Neptejte se mě kde, kde se vzdělávají typičtí dělníci -- zedníci, opraváři aut, vodoinstalatéři apod. Zatím se mi to nepodařilo zjistit, protože nevím, jak se zeptat. Jestli to víte, napište mi komentář. Já zatím budu pátrat dál.)

Zajímavá vlastnost místního školství je prostupnost. Říkají tomu "tech-prep". Tak např. studenti středních škol mohou absolvovat vybrané předměty vyučované na college úrovni ("articulated"), dost často to učí přímo lidi z naší college; pokud pak přijdou studovat na college, předmět se jim automaticky uzná. Teoreticky je to výhodné pro obě strany -- střední má aspoň některé předměty (např. ekonomii) vyučovanou celkem dobře (je to volitelné či výběrové) a college má zajištěný příliv studentů, kteří si řeknou, že když tam půjdou, tak už mají něco hotového dopředu.

Podobný systém funguje i směrem na univerzity. College nabízí některé kurzy na úrovni univerzity a exituje dohoda (všechno je to věcí dohody mezi konkrétními školami, nic není povinné či státní), že to univerzita uzná. Takže třeba naše college má dohodu s Baylorem (místní soukromá baptistická vysoká škola s víc než sto padesátiletou tradicí) o uznání někerých kurzů. A někteří studenti Bayloru ty kurzy studují u nás, protože je to výrazně lacinější.

Může se dokonce stát (jako je to v případě úvodního kurzu ekonomie, na jehož výuce se tu podílím), že jeden a tentýž kurz prodáváme jak našim studentům, tak na střední i na vysokou. Docela legrace.

Čímž jsem se dostal k poslednímu dělícímu kritériu: univerzity jsou tu veřejné a soukromé. Ty státní dostávají státní peníze a za to musí dodržovat některé věci, např. správný poměr černochů, hispánců, žen, homosexálů... (No, ti homosexuálové jsou doufám jen vtip.) Soukromé to dodržovat nemusí, ale zase nedostanou ani korunu. Takže jsou děsně drahé. Co děsně drahé, to si představte takhle: Rozumní rodiče (jako třeba moje šéfová) spoří od narození dítěte a do konce jeho střední školy (tj. sedmnáct let) cca 50 dolarů měsíčně, aby měli na pokrytí školného na státní univerzitě. Takže tohle je laciné. No, a soukromá škola -- ta je drahá. Takže tak. (Ale on to není celý příběh, protože soukromé školy mají dost často spoustu stipendií pro nadané žáky a je tu dost složitý systém různých dalších soukromých stipendií a půjček, které se přímo odečítají od daní; jsou tu i daňově zvýhodněné systémy spoření na školu atd.)

Takže celkově mi americké školství připadá mimořádně pitomé (o jeho výsledcích napíšu víc později). Ale tak zlé to asi být nemůže, protože z deseti nejlepších světových univerzit je jich devět v USA (desátá je buď Cambridge nebo Oxford, teď si nevzpomínám). Z prvních dvaceti, je jich tuším 17 v USA (pak je tam ještě Oxford, Cambridge a jedna japonská). Z prvních třiceti... No, tušíte, co chci říct.

Někdo mi to vysvětlil tak, že si Amíci prostě koupí nejlepší světové kapacity. Pokud by to byla pravda, řekl bych: "Fakt národ, co myslí hlavou." Ale ono to tak úplně pravda není. Protože nobeláči (aspoň v ekonomii), jsou většinou rodilí Američani, ne přistěhovalci. Takže to dokážou generovat doma.


Studenti na college

Ještě než půjdu spát, tak pár slov o studentech college (to, co teď budu psát platí pro community college, ale hádám, že i pro ty ostatní).

Studenti college jsou zvláštní sebranka. Jsou to jednak méně chytří studenti, kteří právě skončili na high school. Pak (v menší míře) chytří, ale méně movití studenti univerzit, kteří si tu lacino doplňují některé kurzy. A pak lidé, kteří neuspěli v životě a přišli na to, že bez vzdělání to (aspoň v USA) prostě nejde, a tak se vrátili na školu. To znamená, že vedle sebe sedí klidně mladá osmnáctka a babička, co má deset vnoučat. Čím je kurz zaměřený víc prakticky, tím starší jsou tam lidé.

Škola si rozhodně studenty nevybírá -- naopak o ně tvrdě soupeří a pořádá různé náborové akce. Před pár dny tu jedna taková akce byla. Byla to docela legrace sledovat, jak se různé obory prezentovaly. Např. kosmetika (jo, to se tu taky učí pod názvem cosmetology) dělala body painting; laboranti měli v mikroskopu červené krvinky (které vyměnily za silně zvětšenou veš, když viděli, že mě to zajímá); legrační byla výuka matematiky, která prezentovala jména kurzů a z papíru vystříhané obrázky zvířat. Cílovou skupinou jsou tu zřejmě děti typu našeho Kryštofa a Julie. A všude spousta bonbónu, sladkostí a tak. Taky jsem si něco vzal a dětem přinesl dva létající talíře s logem školy.

Takže škola si nevybírá, a protože je to community college, tak ani nemůže -- nesmí odmítat studenty, pokud platí nějaké malé školné a jsou schopní si zapamatovat, jak se jmenují a do které místnosti mají přijít v kolik hodin. I když soudě podle jejich docházky to poslední asi není nezbytné.

Víc napíšu příště, teď jdu spát.