Už jsme doma

Tak hlásíme každému, koho to zajímá, že už jsme vpořádku doma. Ale nebojte se, ještě na tento blog napíšeme pár postřehů -- když pro nic jiného, tak proto, že je máme rozepsané a jsme grafomani. Mějte se. A všem, kdo se modlili za naši bezpečnou cestu, děkujeme.

Nakupování ve slevě

Abychom užili levných cen místního oblečení (a taky abych měl v čem chodit, až se vrátíme, protože jediné kalhoty, které ještě obleču, mají na zadku díru), vydali jsme se dnes nakupovat oblečení.

Vyrazili jsme do dvou obchodů, které nám jeden známý doporučil jako nesmírně laciné (mají to být výprodeje značkových modelů pár měsíců starých) -- Marshalls a Ross (dress for less). První problém nastal, když jsem se pokusil obchody najít. Už jsem si zvykl všechno hledat na Google Maps. Většinou jsou mimořádně spolehlivé. V tomto případě ne. Obchody mi našly, ale když jsem použil adresu, kterou našly, do hledání trasy, ukázalo se, že tuto adresu vůbec neznají. Nakonec jsme ale nějaké místo našli a vyrazili.

Druhá potíž nastala, když se ukázalo, že obchody mají být údajně až za mezistátní dálnicí I-35. V téhle části města (vlastně tam kromě té dálnice nic není, takže slovo "města" není tak úplně na místě) jsme zatím ještě nebyli. Cesta vedla přes ošklivou mimoúrovňovou křižovatku -- a na úplně špatné místo, jak jsme zjistili po nějaké době hledání. Nakonec jsme prostě někde zastavili, vytáhli papírovou mapu -- a zjistili, že obchody sice jsou na ulici, kterou Google našel, ale na opačné straně, než nás poslal. Takže jsme jsme se složitě otočili a jeli na druhou stranu. Před obchody jsme zapomněli sjet, takže jsme se museli otočit ještě několikrát -- pomocí příjezdových a odjezdových ramp a mimoúrovňových křižovatek.

Nakonec jsme obchody našli. Stály v "obchodním parku" vlastně hned vedle sebe. Oba vypadaly úplně stejně -- dlouhé řady tyčí s věšáky (dvě vedle sebe) a na nich bez ladu a skladu všechno možné oblečení. Jediní, komu se to z naší rodiny líbilo, byly naše děti, které obchod pochopily jako svého druhu džungli, ve které se dá báječně honit v úzkých křivolakých uličkách, proplétat a schovávat se mezi pověšenými šaty a u toho řvát. Původně jsem jim vydal pokyn: "Neběhejte daleko, ať se neztratíte" (což Janu poněkud rozesmálo), ale brzy jsem to musel revidovat, protože šaty padaly k zemi o sto šest.

No, byl to zážitek. Strávili jsme tam několik hodin a vcelku nic nekoupili. Nakonec jsme to, co jsme chtěli, koupili rychleji, přehledněji a za nižší ceny ve Wallmartu, který je prakticky za rohem. Jo, ta snaha ušetřit...

Fotky z výletu

Na Picase jsem vystavil spoustu fotek z našeho výletu. Vyprávění se chystá...

Tak jsme zase tady

Ahojky. Tak hlásíme, že jsme zase tady. Takže můžete psát, skypovat nebo se jinak ozývat. Cestu jsme přežili ve zdraví, líbíla se nám a víc podrobností napíšu sem já nebo Jana později. Mějte se všichni, obzvlášť ti, kdo jste na nás mysleli. A dík za to.

Velký výlet

Skutečná výuka na MCC skončila a studenti se učí na zkoušky. Takže jsem dostal povolení vyjet nějak na delší výlet. Takže, dá-li Pán Bůh, za pár minut vyrazíme z města na sever do Pan Handelu a pak asi dál do Nového Mexika. To taky znamená, že teď několik dnů nebudeme na skypu ani nebudeme odpovídat na maily. Je to nejdelší cesta, na jakou jsem se kdy autem vypravil (několikrát delší než ta nejdelší, na které jsem dosud byl) a předpověď počasí není nejlepší, takže se za nás prosím modlete. A mějte se dobře.

Pro Hastallavistu

Dostalo se mi kritiky od jedné z našich věrných čtenářek: "Michale, dávám ti pochvalu před nenastoupenou jednotkou za úžasné zpracování vaší cesty k moři, oceňuju i tvou sebekritiku (i Tom je občas podobně "milý a pozorný" , zejména když se "lehce" zdržím na nákupech apod.), ale mám výhrady vůči tvému zatajování velmi podstatných informací. Už Marek Eben před mnoha lety toužil vědět "jak to dělaj kosmonauti" a ty to tady zasklíš! Tak řekni jak to dělaj?"

Tak tedy dobře, prozradím vám to. Jen, co přesnějši rozšifruji otázku, co je to ono to. Vzhledem k tomu, co jsem to napsal, by to mohlo být několik věcí. Vezmu je popořádku:

1) Jak si ořezávají tužky. Nuže, tužky si samozřejmě neořezávají vůbec. Z ořezávaných tužek by byla spousta jemného ostrého prachu, který se na zemi díky milostivé gravitaci bezpečně zašlape do koberce a neškodí, zatímco ve vesmíru by létal kosmickou lodí tak dlouho, dokud by ho nějaký nešťastník nevdechl a neumřel. Tohle jsem samozřejmě věděl. Ptal jsem se na to jen proto, že v maketě, na které to vysvětlovali, měli do zásobníku nasunuto několik právě takových nebezpečných tužek. Ale to tomu chlapovi, co dělal prezentaci, asi nedošlo. Místo toho mi vysvětlil, že používají pera -- prý obyčejná inkoustová. O tom ale také pochybuji, protože obyčejná inkoustová pera fungují jen, když jsou otočená hrotem dolů -- pak k nim gravitace přivádí inkoust. Ve vesmíru IMHO fungovat nemohou, protože kapilární síly udělají z inkoustu kuličku, která se neškodně vznáší v inkoustové komoře a ke špičce pera se nemá jak dostat. Mám takový pocit, že Američani kdysi investovali miliony dolarů do řešení tohoto problému -- a vynalezli gelovou tužku nebo tak něco.

2) Jak kosmonauti spí. Nuže, spí ve spacích pytlích, které jsou umístněné na libovlné stěně lodi či raketoplánu, tj. na zemi, na zdi či na stropě. Pokud to někomu připadá divné, pak připomínám, že ve stavu beztíže jsou pojmy jako podlaha či strop docela dost relativní. Podle všeho ve vesmíru astronauti (o kosmonautech to nevím) občas cvičí tak, že běží dokolečka okolo celé lodi. Totiž, myslím, že vyběhnou po podlaze, přeběhnou na stěnu, z ní na strop a z ní na druhou stěnu a zpátky na podlahu. Na stěně je drží odstředivá síla, či co. Viděl jsem to ve filmu na vlastní oči. Tedy ve dvou filmech -- v Kubrikově Vesmírné odyseji a v dokumnetárním filmu v NASA.

3) Jak se sprchují. Nuže, na to slouží speciální sprchovací vak. Tam se zaleze, sprcha na vás cáká vodu a vysavač ji vysává -- jinak by, potvora, v podobě malých kulatých kapek kroužila v kosmické lodi do té doby, než by všechno zmáčela, zničila elektroniku a utopila všechny nebožáky na palubě. Když se astronaut osprchuje, musí z tohoto důvodu pečlivě utřít sebe i vytřít celý sprchovací vak. Prý je to tak náročné, že se astronauti ve vesmíru zrovna moc často nemyjí. (Zajímalo by mě, jestli kosmonauti mají ve vesmíru něco podobného.)

4) Jak čurají a kakají. Ale koho by tohle mohlo zajímat? Tak o tom raději nebudu mluvit. Nebo přece, čistě pro případ, že Hastallavistu zajímají takové nechutné věci (slušní lidé by měli právě teď přestat číst). Takže, astronaut se posadí na mísu, připoutá se (aby při konání potřeby neodletěl do kajuty, přetáhle přes sebe těsnící látku (aby neodletělo ani nic jiného), zapne vysavač a tlačí. O produkt se postará vysavač. Pokud je astronaut muž, musí se nějak naučit přidržovat si šourek, aby se vysavač nepostaral i o něj. Tohle se ale nepředvádělo, takže nevím, jak se to přesně dělá. Venkoncem to tedy není zajímavé. Jediná zajímavá otázka zní (a bohužel na ni přilšla Jana až když už bylo pozděl, my byli pryč a nemohli se tudíž zeptat), co s tím dělají potom. Odhaduji, že to nacpou do pytlíku a pošlou do vesmíru v naději, že to časem spadne do atmosféry a shoří. Pokud je tomu skutečně tak, pak jsem definitivně ztratil část obdivu k hvězdnému nebi nade mnou. A trnu, že se mě Kryštof zeptá: "Tati, co to tam vlastně všechno lítá na té oběžné dráze?"

5) Jak se provozuje sex. Předpokládám, že na tohle se nikdo neptá. NASA o tom zatím ve svém muzeu mlčí. Nicméně nejpozději od doby koedukovaných posádek je to případná otázka. No, v dnešní době asi i před tím. Nicméně, co jsem o tom kdy četl, byla řešení tak nepohodlná, že bych si snad i já nechal zajít chuť. Ale pravda je, že se dvě astronautky kdysi pobily o kolegu z výcviku, takže kdo ví. Já o tom ale mluvit nebudu, nebo mě ještě Google zruší tenhle web. Už teď mi ho ostatně filtr na MCC filtruje jako závadný.

Tož tak. A pokud někoho zajímá, jaký je rozdíl mezi astronautem a kosmonautem, nuže ten, že astronaut pochází z (bývalého) západního, zatímco kosmonaut východního bloku. Pokud bych si mohl vybrat, byl bych určitě radši astronaut.

Kryštofovy narozeniny

Kryštofovy narozeniny jsme slavili o dva dny dříve, tj. v sobotu. A oslavy jsme pojali vcelku velkolepě -- na celý den jsme objednali leteckou šou na místním letišti TSTC. (Ve Waco jsou tři letiště a je tu docela hodně leteckého průmyslu.) V rámci letecké šou jsme si prohlídli zevnitř několik letadel: malý sporťák, starší vrtulové letadlo pro výcvik výsadkářů a bombardér z druhé světové války. Tam jsme byli jak v kokpitu, tak v "nose" letadla, kde seděl chlap u kulometu. A musím říct, že to byl zážitek pro otrlé. Do "nosu" se leze či plazí šachtou dlouhou asi tři metry a širokou tak 40x40 cm. Sotva jsem prolezl. Na konci bylo taky málo místa -- sotva dost, abych se tam otočil, když tam byl Kryštof a ještě Jasien. Nejhorší ale bylo, že aby střelec viděl, je celý nos z plexiskla. Připadal jsem si, že jsem zavřený v malé bublině a nemůžu ven. Ale hlavně -- chudák střelec -- odhalený a nechráněný před nepřátelskými kulkami.

Vlastní narozeninovou párty jsme uspořádali v Aniversary parku, kde jsou nejenom skvělé prolízačky a skluzavky, ale taky spousta stolků a lavic pro pořádání pikniků. Rozhodně jsme tam nebyli jediná žrací společnost. Pozvali jsme mou šéfovou s vnoučaty a Johna Marka s rodinou (Jana by řekla Jamie s Anou a Joshiahou). Oslava se vydařila, dort byl výborný, dva slané štrůdly taky, aspoň soudě podle toho, že mnoho nezbylo. Při tom všem jsme seděli v šortkách a tričkách s krátkým rukávem -- há, há, a vám tam prý sněží.

Tož tak. Víc fotek najdete tady.

Halloween

Minulý týden ve středu tu byl Halloween. Moje šéfová, která hlídala svá vnoučata, nás pozvala, abychom se k nim připojili. Celé to bylo poměrně krotké -- asi proto, že nejstarší z dětí byl náš Kryštof, který ještě nemá ani pět. Vyšli jsme ještě za světla a začali obcházet její sousedy. Děti na to byly oblečené v maskách: Kryštof jako princ, Julie jako princezna, Jasin jako kovboj a Colton jako Colton (bez bot, které Linda zapomněla v day care). Děti zvonily na sousedy a říkaly "trick-or-treat" (no, spíš se o to snažily) a za odměnu dostaly nějaké sladkosti -- většinou ve speciálním halloweenovém pidi-balení. (Větší děti to mají asi strašidelnější. V ZOO pro ně pořádali nějakou veselici, kde asi tekla krev -- aspoň tak soudím podle toho, že v sobotu jsme objevili v jednom z akvárií kostlivce.)

Setkani s hady

Ano, ctete spravne. Dosud byla o hadech jako o obyvatelich mistnich lesu pouze teoreticka rozprava. Dnes jsem dva pekne vypecene potkala na prochazce v parku. Ale pekne poporadku.

Jak si mozna nekteri z vas vybavi, nasim soucasnym bydlistem Wacem proteka reka Brazos, podel ktere se rozklada pomerne velky prirodni park se spoustou cesticek. Park je spis les, trochu jako obora, jen cesticky jsou spis lesni pesiny, znacene tak nejak volne. Podle mapy se da celkem chodit. Kazda cesta ma sve jmeno a barvu podle narocnosti. Barva ovsem neni pritomna vzdy a cesticky se pomerne casto setkavaji a krizuji, takze obcas dost casto se vam stane, ze proste preskocite nevedomky na jinou cestu. Velky problem to ovsem neni, okrhy jsou celkem male, takze vzdy celkem snadno vybloudite. U kazdeho vstupu do lesa je velka cedule s obrazkem nejjedovatejsiho hada, ktery tam zije a poucenim, co delat v pripade, ze na nejakeho narazite. Krome toho tam samozrejme ziji i jine druhy hadu, vesmes jedovatych. Vzhledem k tomu je pomerne rozumne vyrazit v dlouhych kalhotach a pevnych botach. Presto prese vsechno tam potkate pomerne dost bezcu a cyklistu v kratasech. Chodi tam pomerne hodne lidi, zvlast v sobotu. Ale i ve vsedni den tam nejake potkate. Americani hodne behaji, ti starsi provozuji aspon rychlou chuzi a Cameronsky park je velmi pekne a prijemne misto. Podel reky vede pohodlna rovna pesina, ostatni cesticky uhybaji prudce do kopce a pak jsou taky vicemene po rovine.

Uz jsme tam vyrazili jednou jako cela rodina, asi pred tremi tydny v sobotu dopoledne. Na ceduli je psano, ze hadi se vyskytuji zejmena v hustem podrostu a tak je rozumne drzet se vyslapane pesiny a nelozit nikam do krovi. Tak jsme coby nezkuseni nedomorodci pochopitelne uposlechli. No a zadneho hada jsme nepotkali, prestoze jsme tam krouzili alespon ctyri hodiny.

Ukolebana touto zkusenosti jsem si rikala, ze asi neni moc pravdepodobne tam nejakeho hada potkat, ze se beztak schovavaji v rosti a temer mi to bylo lito, ze asi zadneho neuvidim. Rikala jsem si, treba aspon z dalky, abych mohla rict, ze jsem potkala hada ve volne prirode :-)

Dnes byl velmi prijemny den a me uz nijak nelakalo vyrazit na zase stejne prazdne hriste, tak jsem si rikala, ze by nebylo spatne se projit podel reky. Jenom kousek. Z jednoho parkoviste na piknikove misto a pak zase zpet. Kilometr tam, kilometr zpet, to by mohla zvladnout i Julie :-) Vyrazili jsme tedy kolem devate. Bylo to moc pekne. Deti byly spokojene, ja taky, no a cestou jsme se samozrejme pozorne divali na cestu pred sebou. Co kdyby nahodou. Hadi jsou totiz docela dobre maskovani a nejhorsi je, kdyz si ho vsimnete, az kdyz na nej stoupnete. To uz je vetsinou dost pozde. Vyplaseny had vetsinou zautoci. Vloni tady zaznamenali primo v Cameronu nekolik hadich ustknuti.

Maly kousek pred cilem jsme na kmeni stromu naklonenem nad cestou spatrili krasnou, sametove zelenou jesterku. Zastavili jsme se tedy a chvili ji pozorovali. A dost jsme u toho povidali (znate Krystofa). Vtom mi zrak sklouzl na cestu tesne za kmenem a malem se mi podlomily kolena. Asi dva metry od nas lezel tesne vedle cesty had tlusty asi jako moje paze. Delka se tezko odhaduje, byl nekolikrat zatoceny. Ale zadny drobek to nebyl. Byl hnedy s hnedym vzorem a lezel na spadanem hnedem listi, takze nebyl temer videt. Pokud jsme chteli jit dal (a nas cil, piknikove misto, kde jsme si chteli trochu odpocinout a najist se, Juli uz byla unavena a nesla jsem ji v naruci, byl uz viditelne blizko), museli jsme se pokusit hada nejak vyplasit, aby se odplazil (pry jsou velmi plasi a kdyz hodne dupete a tleskate, vezmou roha), nebo projit tesne kolem nej. Ani jedno ani druhe jsem rozhodne nemela v umyslu. Chvili jsme ho pozorovali a kdyz nejevil sebemensi znamku ochoty zmizet, slapli jsme na zmizik my, a to poradne rychle. Svacinu a odpocinek jsme si proste dali primo na cesticce.

Po velmi uprimne modlitbe za ochranu jsme pokracovali ve zpatecni ceste. Kdyz jsme byli asi v jeji polovine, spatrili jsme dalsiho hada. Byl sedy a taky se vyhrival na tom opadanem listi. Tentokrat byl ale asi tak metr od cesticky. A byl o neco mensi, asi jako moje zapesti. Zpozorovali jsme ho, az kdyz jsme byli na jeho urovni, tak jsme rychle pridali do kroku. Had jen line zvedl hlavu a ani se nehnul. Zbytek cesty probehl bez komplikaci a ja jsem si temer hlasite oddechla. Jeste ted se mi pri vzpomince trepou kolena a rozhodne uz si nepreju zadneho hada videt ani zdalky :-)

Trip to Galveston

Minulý týden (od 26. do 29. října) jsme vyrazili na tří a půldenní výlet k moři. Moje šéfová mi dovolila kvůli tomu zabulat trochu práce, takže jsme vyrazili v pátek po obědě a vrátili se až v pondělí v noci. Tady podám zevrubný popis této akce. A protože se Janě líbila osnova, podle které píšu, tak ji tentokrát nevymažu, nýbrž ponechám jako mezititulky.


1. Pátek
pozdní výjezd - cesta - bloudění - přes Houston - dochází benzín - hledání motelu

Původně jsem chtěl přijít z práce hned po tom, co se zúčastním výuky Personal Finance (moje aktivní výuka v tomhle kurzu už asi skončila, teď už se jen účastním a občas narušuju výuku poznámkami nebo dotazy), rychle zhlteneme oběd a vyrazíme ještě před dvanáctou. Leč, zdá se, že plány jsou dobré k tomu, aby člověka naučily pokoře a trpělivosti, když vidí, jak málo z nich skutečně vychází.

Domů jsem přišel před dvanáctou a zjistil, že ještě nemáme sbaleno, oběd ještě není ani uvařený a navíc jsem dostal šek na zbytek peněž od Fulbrightů a bylo by ho záhodno uložit do banky. Aspoň to poslední bylo moc milé zjištění. Ve skutečnosti jsme tedy vyrazili až kolem třetí a ještě se museli stavit v bance. Naštěstí je to skoro po cestě.

Teoreticky je cesta poměrně jednoduchá (můžete kouknout na plánek). Ještě ve Waco se trefíte na texasskou dálnici číslo 6 a po ní jedete 125 mil. Pak přejedete na US-290 a po ní jedete dalších 45 mil -- vlastně až do Houstonu. Projedete Houstonem a pokračujete dalších 49 mil po inter-state I-45 až do Galvestonu. Tam se I-45 změní na hlavní ulici, pojmenovanou Broadway.

Každou teorii je nutné testovat, zda odpovídá pozorovaným faktům. Naše teorie vcelku odpovídá -- až na to, že jsme zabloudili ještě ve Waco, a to asi pětkrát. Než se totiž člověk dostane na TX-6, musí docela složitě kličkovat po městě. To "po městě" si rozhodně nepředstavujte jako u nás -- tady "po městě" může docela klidně znamenat mimoúrovňové dálniční křižovatky -- a v tomto případě to taky znamená přesně tohle. A aby to bylo ještě lepší, některé odbočky jsou značené ... no, jak to jenom říct slušně ... nedostatečně. Takže jsme několikrát zakufrovali a museli se vracet nebo jsme si mysleli, že jsme zakufrovali, vrátili se a pak zjistili, že jsme původně jeli dobře. Ještě štěstí, že se Jana při hledání parků naučila docela dobře základní topografii Waco, takže mě byla schopná jakž takž navigovat. Jakmile jsme byli na TX-6, byla to už pohoda.

Dálnice v Texasu jsou docela dobré. Většinou mají dva pruhy v každém směru a směry jsou oddělené minimálně betonovým plůtkem. Okolo velkých měst mají dokonce pruhy tři nebo čtyři. A zatímco Texasané ve městech rychlost moc nedodržují (běžně jezdí padesát tam, kde je třičítka), na dálnici jedou většinou skoro v mezích limitu. Limit je v noci 65, ve dne buď 65 nebo 70 -- všechno samozřejmě v mílích za hodinu. Fakt je, že by se na jejich dálnicích (a v jejich autech) dalo jet mnohem mnohem víc než těch povolených 110 km/h. Na dálnicích jsou ale policajti (dálniční hlídka?) (zatímco ve městě se moc neměří). Takže to trvalo docela dlouho, než jsme se dostali k Houstonu -- vlastně jsme se tam dostali až za tmy. To byla docela výhoda, a to hned v několika směrech.

Zaprvé, v době, kdy lidé jezdí z práce, bývá ve velkých městech zácpa. Důvody jsou dva: jeden je ten, že velká města jsou opravdu velká (Houston má něco přes dva miliony lidí a s metropolitní oblastí prý kolem 5,5 milionu); druhý je ten, že velké silnice většinou vedou centrem města -- a čím je město významnější, tím víc velkých dálnic se v jeho středu křižuje. Takže ve špičce jsou na silnicích lidi z města, co jedou do práce či z práce, lidi z oblasti, kteří dělají totéž a všichni, kteří mají tu smůlu, že v téhle době jedou odněkud někam zrovna tudy. Viděl jsem špičku v Austinu (který je proti Houstonu prťavý) a je to docela legrace -- pokud člověk zrovna neřídí, nechce se mu čurat a netrpí mořskou nemocí. Díky systému nájezdů na dálnici a exitů totiž doprava neuvěřitelně skáče -- chvilku jedete 60 a chvilku 20 nebo míň (všechno v mílích za hodinu samozřejmě). Takže akcelerujete, brzdíte, akcelerujete, brzdíte, ... Byl jsem rád, že jsem si vzal kinedril.

My jsme ale přijeli až po špičce, takže doprava byla vcelku plynulá. Plynulá znamená, že jsme jeli kolem 60 mil za hodinu, ne že silnice byly prázdné -- naopak, byly natřískané k prasknutí. Všechny čtyři nebo pět pruhů.

Druhá výhoda večerního průjezdu Houstonem spočívala v tom, že byla tma (pochopitelně), a tudíž mrakodrapy v downtownu (v jednom z downtownů Houstonu) byly krásně osvětlené. Bylo to opravdu úžasné. Ve dne mrakodrapy většinou neuchvátí, ale v noci je na ně překrásný pohled, když jsou osvícené a samy září a vyniknou na nich různé ozdoby. Moc rád bych se zastavil a vyfotil je, ale na to jsem fakt srab. (No, díky tomu jsme stále ještě živí a na svobodě.)

Jinak je průjezd Houstonem příšerná záležitost. Schválně si zvěčte mapu Houstonu a koukněte se, kolik se tam křižuje dálnic. A z dálnic jsou sjezdy na normální ulice (které často nejsou o nic horší než naše dálnice v Česku). Všude jsou mimoúrovňové křižovatky, které berou dech. Snadno se stane, že se ocnete v jednom ze dvou krajních pruhů -- a oba pruhy někam odbočí. Takže neustále musíte sledovat cedule a snažit se z nich odhadnout, kam daný exit jede a kolik pruhů odbočí. A když chcete odbočit sami, musíte taky dávat poroz. Protože to obvykle vypadá tak, že třeba dva pruhy nejvíc v pravo odbočí na nějakou silnici, ale z nich levý pojede na jih a pravý na sever. Možná je v tom nějaká obecná logika (jak je v USA zvykem), ale ještě jsem ji neobjevil.

My jsme odbočili špatně asi dvakrát. Měli jsme ale štěstí. Dost často totiž podél dálnice vede rovnoběžně s ní ještě připojovací silnice. Takže když odbočíte moc brzo, dostanete se nejdřív na tuhle silnici -- a z ní se zase můžete vrátit zpátky. V Houstonu má i tahle připojovací silnice tři nebo čtyři pruhy.

Naštěstí jsme prokličkovali správně a dostali se za Houston na I-45. Potíž byla v tom, že nám už skoro došel benzín a dvou odboček na pumpy jsme si všimli příliš pozdě. A pak jsme jeli a jeli, co míli nebo dvě exit -- po celou cestu vedla podél dálnice dvouproudová najížděcí cesta lemovaná obchoďáky a hospodami, ale pumpa žádná. Dvakrát nebo třikrát jsme sjeli na blind, jestli tam třeba nebude pumpa, ale nikdy tam nebyla. Naštěstí jsou tu ale na motoristy zařízení (všichni jsou motoristi!) a všechno dobře dopadlo.

Ani jsme nepostřehli, že jsme vyjeli z Houstonu (na obou stranách podél cesty pořád byly obchody, restaurace a pumpy) a přejeli jsme nějakou vodu a byli v Galvestonu a jeli po Broadway. A protože jsme neměli rezervovaný nocleh, zastavili jsme v prvním motelu u cesty, zaplatili, ubytovali se a šli spát. A vy jděte taky, milé děti, ať jste zítra taky tak šikovné a silné jako váš tatínek.


2. Sobota
historie Galvestonu - protivný tatínek - naštvaná maminka - cesta po pláži - usmíření je drahé - ropná plošina - koupání v oceánu - hospoda

Galveston je jméno města na ostrově na břehu Atlantického oceánu (koukněte sem), které nám tu všichni doporučovali jako nejbližší hezké "moře" (nejbližší znamená čtyři hodiny cesty, když dodržujete dopravní předpisy a nechytíte v Houstonu zácpu; Corpus Christi je prý mnohem hezčí, ale to je prý sedm hodin daleko -- nevím, Google říká pět).

Historie města je zajímavá. Původně tu žili nějací Indiáni, které vyhnali jiní Indiáni, které vyhnali (nebo vyvraždili nebo prodali do otroctví, co já vím) Španělé. Co se stalo se Španěly, to nevím; jisté je, že po nich tu byla velká pirátská základna francouzského privateera Jeana Lafittea a díky němu taky veliký trh s otroky -- a to v době, kdy byl import nových otroků do USA zakázaný (mluvíme o první třetině 19. století). Pak některý z Lafitteových pirátů přepadl nějakou americkou loď a americká armáda piráty vyhnala. V tu dobu už patřil Texas k USA (krátce), takže Galveston připadl USA a z trhu s otroky, pašovaným zbožím a centra vykřičených domů se stalo prosperující město. Prý tu dokonce byla první soukromá banka v Texasu. V roce 1900 ale město spláchl hurikán a všechno se zastavilo.

Nebýt toho hurikánu, byl by prý Houston předměstím Galvestonu -- takhle je to naopak. Teď je Galveston upadající přístav, univerzitní městečko (University of Texas tu má pobočku, lékařskou fakultu) a letovisko. Slovo "letovisko" je třeba brát velmi volně, protože léto je tu skoro pořád a koupat se dá i na konci října, jak jsme experimentálně dokázali. (A protože se má ještě oteplit, půjde to nepochybně i v půlce listopadu.)

Po únavném předchozím dni a nepříliš dlouhé noci jsme vstali vcelku brzy -- díky dětem -- zhltli typickou snídani Čechů na cestách -- chleba, který jsme si přivezli, nějaká mazadla a studenou vodu s džusem. A vyrazili jsme do města hledat Ocean Star Offshore Drilling Rig and Museum. Nějak se to ale celé nedařilo. Průvodce nám sice řekl, na které ulici ta věc má být a že je v moři, ale neřekl na které straně ostrova -- a my začali na té špatné. Ke vší smůle jsem nějak špatně vstal či co a byl jsem neuvěřitelně protivný. Sám jsem koukal, jak protivný jsem byl. Říkal jsem si: Prgošku, přece nemůžeš být tak protivný, to přece nejde! Ale bohužel to šlo snadno. Přitom jsem chtěl být milý -- jenže to šlo naopak ztuha, spíš vůbec.

Jana buď taky nějak špatně spala nebo jí vadilo, že mě pořád něco vadí nebo nevím, ale začalo to být nějaké špatné. A tak jsme šli po břehu moře (po úzkém chodníku podél tříproudové silnice několik metrů nad písečnou pláží, vlastně po vršku vysoké zdi, kterou tu postavili po hurikánu z roku 1900. Nakonec jsme skončili v jednom ze supermarketů na tretky na břehu. (Abyste chápali, tak tohle je Texas. Tady se nevede stánkový prodej v malém -- tady jsou super-, hyper-, mega-, terra- a ultramarkety -- nebo aspoň velké zastřešené a klimatizované tržnice. Takže dokonce i přímořské tretky, které se v Chorvasku prodávají na stáncích a v pidikrámcích na promenádách, se tu prodávají v big stores. Samozřejmě s dobrým přístupem od auta -- kdo by tam šel pěšky, že.)

A já věděl, že jestli chci, aby naše manželství přežilo, musím vydržet, že děti a manželka vyhodí z okna spoustu peněz za naprosto příšerné krámy, které nebudou k ničemu, které nejsou vůbec hezké a které se buď hned někde ztratí či rozbijí, nebo (v horším případě) nám budou zavazet po návratu do ČR doma. A tak jsem se snažil tvářit neutrálně či nadšeně (myslím, že jsem byl veselý a rozpustilý asi jako Šklíblatík v Harfangu) a povzbuzoval je v utrácení. Účty jsem radši hned zahodil. A že to usmiřování bylo drahé. Ach jo -- radši bych se měl naučit ovládat, nebo zbankrotujeme. Pozitivní ale bylo, že mi Jana koupila Dr. Peppera -- místní kofeinovou žbrndu, která mě vcelku probrala a tak mi zpravila náladu. Pak už se to až do večera jen zlepšovalo. (No, ne úplně monotónně, jestli víte, jak to myslím.)

Pak jsme ještě chvilku trajdali po břehu a nakonec přejeli na druhou stranu ostrova do toho muzea.

Ocean Star Offshore Drilling Rig and Museum bývalá ropná plošina určená k průzkumu podmořských nalezišť ropy, ze které místní spolek přátel těžby ropy udělal propagační muzeum. Je to dost úžasné -- aspoň pro lidi, které zajímají takové věci, tj. třeba pro mě, Kryštofa, Janu a hlavně Julii. Díky tomu jsme taky viděli přístav a velké i malé lodě -- a v přístavu pelikány, kormorány, volavky a další ptáky. A taky medůzy ve vodě, což nás opravdu navnadilo na večerní koupání. Pokud vás taky zajímají takové věci, nějaké další fotky najdete tady.

Pak se vyskytlo krátké porušení monotónnosti zlepšování nálady, to když jsme se museli domluvit, co udělat -- jestli se pořádně najíst v nějaké hospodě nebo v poklusu zhltnout naše naprosto nedostatečné zásoby potravin a jet na pláž. Volba to byla těžká, protože byly skoro čtyři hodiny -- takže jsem byl jednak hladový jako ruská armáda, jednak byl nejvyšší čas se koupat, pokud jsme to chtěli vůbec stihnout. Bohužel vyhrála pláž -- proto to jisté narušení monotonicity funkce nálady v čase.

Vyrazili jsme na East Beach (je na severovýchodním konci ostrova, btw ostrov je nudle dlouhá asi třicet mil a široká v nejširším místě tři; proto East není tak docela na východě). Vypadalo to moc pěkně, než jsme zjistili, že se za vjezd autem platí sedm babek a že je tam zrovna nějaký funkový festival (co je funk, to docela přesně nevím; nejspíš nějaká hlasitá rasistická záležitost, aspoň soudě podle toho, jaký tam byl kravál a že tam jeli jenom černoši). Tak jsme se zase otočili (před bránou) a jeli zpátky a šli na Stewart Beach, která je hned vedle našeho motelu. Tam jsme to měli free -- díky tomu, že se platí za vjezd aut a ne za vstup lidí (a my parkovali na motelovém parkovišti -- jak důvtipné, že milý Watsone).

Pláž je tu krásně široká vysypaná tmavě hnědým neuvěřitelně jemným pískem. Tak jemným, že se v něm krásně chodí a že zaleze úplně (ale opravdu úplně) všude. A když píšu "vysypaná", tak to myslím přesně tak, jak to říkám -- jednou za čas totiž přijdou vlny a spláchnou všechen písek (tj. celou pláž) do oceánu. Město je pak vždycky heroicky obnoví. I teď byla na pláži veliká hromada písku, zřejmě nachystaná na další záchrannou akci.

Jinak, znáte repliku z filmu Hledá se Nemo, kde jedna akvarijní rybička říká: "Oceán. Veliký a modrý... Jaký je?" A Nemo váhavně odpoví: "No, veliký... a modrý..."? No, tak takový tady rozhodně není. Díky písku, který je tak jemný, že ve vlnách a vlnkách a přílivu víří, je tu voda kalná a hnědá. Jako ten písek.

Na pláži byl jen sem tam někdo a ve vodě skoro nikdo. A kdo byl ve vodě, ten si tam jen ráchal nohy. Voda byla báječně teplá -- to je prý v Mexickém zálivu pořád. Skoro se zdálo, že je voda teplejší než vzduch. Přes den totiž hodně foukalo (proto jsme se taky nešli koupat dřív, jak možná některé z vás napadlo se ptát) a i teď, když se vítr více méně utišil, to někdy škaredě zafoukalo. Nakonec jsme si ale řekli, že jsme Češi a když už jsme dali ty peníze za benzín a za ubytování, tak tam prostě musíme. A tak jsme tam vlezli. Důkazní materiál najdete tady (ne, opravdu to není fotomontáž; opravdu jsme se koupali na konci října, heč). Nakonec bylo to koupání moc prima a strhli jsme i nějaké další lidi (nebo možná přišli jako my později, neb čekali, až se vítr utiší).

Mimochodem, byly pořád docela vlny, takže se nedalo plavat, jen to s člověkem příjemně házelo. Podél břehu byl ale silný proud, který člověka rychle odnášel doleva, vlasntě doprava -- no podle toho, jestli jste se zrovna dívali z moře na souš nebo naopak. Na boudičce pobřežní hlídky (jo, ten chlap tam byl, měl dlouhé gatě a teplou bundu) vlála žlutá vlajka. Podle místní signalizace to znamenalo "středně velké vlny, střední vítr, neručíme za bezpečnost". Náš průvodce to ale překládá jako "normal water conditions" (a zelenou vlajku pro případ klidné moře můj průvodce ani nezmiňuje). Takže vlny jsou tu asi pořád.

Pak jsme vysypali z dětí písek a vyrazili do mexické hospody na večeri. Moc dobré -- a velmi slušnou cenu. Hned bych si to dal znova. A pak jsme jeli zpátky do motelu, uložili děti a padli úplně mrtví do postele. Vám radím to samé. Aspoň já jdu spát -- dopíšu to jindy.


3. Neděle
Moody Gardens - akvárium - deštný prales - dinosauří kino není - znova pláž - hospoda zavřená - stejná hospoda jako včera

V neděli ráno jsem vyrazili do Moody Gardens, což je něco jako místní zábavní park. Skládá se z několika pyramid, ve kterých jsou různé atrakce jako třeba akvárium, deštný prales, třírozměrné kino, čtyřrozměrné kino a pohybové kino, a taky výletní lodě. My jsme měli namířeno do akvária, deštného pralesa a 3D kina. Zajímavé na tom je, že celý ten zábavní park původně vznikl jako přidružená výroba kliniky, kde pečovali o duševně choré.

Akvárium v Moody Gardens je největší a nejhezčí, jaké jsem kdy viděl. Většina akvárií v něm je neuvěřitelně velká a hluboká -- takže když jdete v pyramidě po spirálovém sjezdu nahoru nebo dolů, vidíte to stejné akvárium z různých stran -- a v několika různých patrech. Takhle jsme viděli třeba lachany nebo tučňáky. Byl to docela zážitek, vidět lachtany a tučňáky plavat hluboko pod vodou. Zvlášť když se ti lachtani na nás plavali podívat -- a pozorovali nás ze vzdálenosti několika centimetrů.

Nejúžasnější však byl tunel. Když jsme v něm byli, ryby byly všude okolo nás -- vlevo, vpravo i nahoře. A že to byly ryby: spousta velkých ryb, murény, několik žraloků a přes půl metru velká mořská želva. (Hele, já vím, že želva ani žraloci nejsou ryby, tak mě nechytejte za slovo.) Prostě naprosto úžasné.

Kromě toho tam mají v menších akváriích výstavu různých druhů mořských koníků -- prý největší expozici na světě. Jeden druh dokonce vypadal jako trs chaluh (jmenuje se Leafy sea dragon).

Po návštěvě akvária jsme zhtli zbytky jídla, které nám ještě zbylo (jaký pleonasmus; prostě hodně málo jídla, aspoň pro mě), a vyrazili do deštného pralesa. Zatímco akvárium nemělo konkurenci v ničem, co jsem kdy viděl, pyramida deštného pralesa byla přibližně srovnatelná s deštným pavilonem na Lešné. Tj. fakt dobrá. Papoušci, opice, želvy, kaloni, někde snad i lenochodi, ale ty jsme neviděli. Zato jsme viděli upíry lízající z misky krev a krmení ocelota -- z ruky přes mříže. Ocelot poslouchal povely jak cvičený pes. Ale jeho chovatel (krmič?) mi pak řekl, že takhle poslouchá, jen když vidí jídlo. Jinak je naprosto neovladatelný a musí se krmit přes mříže, protože by člověka zle podrápal, kdyby ten byl tak hloupý a šel k němu do klece.

Z deštného pralesa jsme chtěli jít do 3D kina na film o dinosaurech. Nejdřív jsem ale musel Kryštofa přesvědčit, že se tam nebude bát. Když se mi to povedlo, tak jsem zjistil, že změnili program (protože bylo před Halloweenem) a dávali nějaký strašidelný film. Tak jsme zase odešli. Škoda. Dost jsem ten 3D film chtěl vidět. (Nějaké další fotky z Moody Gardens najdete tady.)

Jinak se opět ukázalo, co je naše dcera zač. Nějaká úplně cizí paní si ji mermo mocí chtěla vyfotit, že je prostě "very cute". To už se nám tu stalo mockrát. Doufám, že jí to úplně nezničí charakter. Každopádně ale vím, že si, až ještě trošku vyroste, musím koupit brokovnici. Na nápadníky.

Z Moody Gardens jsme vyrazili znovu na pláž a z pláže (po dostatečném odsolení a odpískování slabších jedinců) do hospody. Vyhlídl jsem si v průvodci cajun hospodu (vaří takové věci, co mám fakt rád, i když si musím domluvit substituci ryb za kuřata). Jenže se ukázalo, že je hospoda v neděli a v pondělí zavřená. Tak jsme jeli k Mexikánům, kde jsme byli včera. A jídlo bylo ještě lepší. Prostě úžasný den.

Doufám, že jste si to taky užili, a teď už jděte do hajan.


4. Pondělí
Snídaně - Houston, muzeum NASA - Kryštof blije - tatínek je opět vzteklý - Pán Bůh zachraňuje situaci lacinou italskou restaurací - toll road - dr. Pepper - nákup v HBE - příjezd po 23.00

V pondělí ráno jsme se konečně zapakovali a opustili motel, který nám byl tři noci útočištěm (no, vzhledem k jeho vybavení, čistotě a ceně to nebylo moc smutné loučení) a vyrazili směrem na Houston, do muzea NASA. Nejdřív jsme ale bloudili městem, abychom našli pekařství, které náš průvodce doporučoval jako nejlepší místo na snídani v Galvestonu. (To proto, že už jsme neměli nic, ale opravdu nic k jídlu. Mimochodem, pokud se vám zdá, že o jídle mluvím víc, než je nutné, měli byste vědět, že jídlo má v příběhu velký význam. Kdo to nechápe, asi není chlap.)

Ukázalo se, že na místě, kde má být pekárna, pekárna není. Zato tam byla nová ... no, nevím, jak se to jmenuje, prostě hospoda, která je zaměřená na snídaně. Asi. Tak jsme tam vešli a nasnídali se. Na dlouhou dobu to bylo poslední jídlo ten den. (Už začínáte chápat?)

Muzeum je vlastně za rohem -- nějakých 30 mil daleko. A soudě podle rozlohy parkovišť tam musí být v sezóně narváno. My jsme ale měli to štěstí, že jsme tu byli mimo sezónu, takže jsme se nikde nemačkali. I v moři bylo místa dost.

O tomhle muzeu mluvil náš guide dost rozpačitě. A my vcelku rychle pochopili proč. Tohle muzeum má totiž v sobě jak naprosto úžasné věci, jako například originální rakety, skafandry a vybavení z kosmických lodí, tak naprostý šunt a brak -- takovou tu americkou šou, o kterou nikdo, kdo má IQ vyšší než 75, nestojí. Potíž je v tom, že všechno je nějak schované a názvy jsou takové, že je dost těžké přijít na to, co je co. Navíc jsou skoro všude vstupy v nějakou hodinu, takže když přijdete pozdě, musíte čekat na další vstup.

My nezačali zrovna ideálně. Nejdřív ze všeho jsme se šli podívat na skafandry. Je jich tam tak patnáct možná dvacet -- z různých dob a různých programů. Docela rád bych si to všechno přečetl, ale to by tam s námi nesměly být děcka. Když jsme viděli asi půlku téhle expozice, tak Jana odvedla Kryštofa na záchod a já zůstal sám s Julií. Byli tam aspoň půl hodiny a já už začal zase trošku zuřit. Čas, kdy jsme mohli něco vidět, utíkal, měl jsem hlad a Julie byla protivná. Já taky. Nakonec jsem si řekl, že mají smůlu, a šel jsem s Julčou do expozice raketoplánu, kde jsme viděli ovládací prvky kabiny a nějaké další věci. Celkem to nestálo za moc.

Jana tam přišla za námi, s Kryštofem bledým jak stěna -- prý na záchodě zvracel. Co teď? Rozhodli jsme se pokračovat v prohlídce. Jako na potvoru jsme ale zmeškali několik zajímavých vstupů, tak jsme se dost dlouho jen tak poflakovali okolo a očumovali podivné atrakce pro děti.

Nakonec jsme ale viděli asi všechno, co stálo za vidění: Nejdřív show, ve které ukazovali, jak austronauti jí, spí, myjí se, čurají a kakají (a na můj dotaz i to, jak si ořezávají tužky). Pak jsme vyjeli "tramvají" (ve skutečnosti to byl auto-vláček tažený mašinkou s dost smrdutým benzínovým motorem), která nás zavezla do skutečné NASA, tj. do skutečného řídícího střediska, do místnosti, odkud se řídily lety programu Apollo a budovy, odkud se dodnes řídí lety, pak do velké budovy, kde mají funkční kopie různých částí raket a raketoplánů pro výcvik astronautů (a aby mohli ladit problémy, které se mohou ve vesmíru vyskytnout) a nakonec do velkého hangáru, kde byla nějaká velká raketa, která měla vynést družici -- ale nevynesla, protože přešli na raketoplány (asi). Bylo to dost dobré, jen nám dali mnohem míň času na čtení cedulek, než bych si přál. A nakonec jsme viděli i to nejzajímavější -- repliky lunárního vozítka a skutečné vesmírné moduly. Dokonce jsme si mohli sáhnout na kus měsíce, který tam mají za tím účelem instalovaný. (No, upřímně, nic moc -- černý šutr osahaný do hladka.) Tohle bylo fakt dost dobré. Další obrázky z tohohle muzea najdete tady.

Jenže v tu dobu už jsem měl hrozný hlad a byl jsem docela vzteklý, že Jana mění z minuty na minutu plány, mizí a já nevím, kde je, utrácí zbytečně peníze a tak. To už nás vyhodili z muzea (zavírali) a my byli opět "on the road" -- hladoví, bez jídla, unavení a protivní. Ale Bůh je velký. První hospoda, ve které jsme na blind zastavili, byla neuvěřitelná: Za sedm babek jsme si tam mohli dát jakékoli množství italského jídla, jaké jsme snědli. Kryštof byl za polovic (jenže stejně nejdl, protože mu bylo blbě) a Julie zadarmo (ta to ale dohnala a dvakrát si přidala). Moc dobrá pizza, tortelini, různé omáčky a saláty a takové ty masové kuličky s červenou omáčkou. Nálada se okamžitě spravila a zase jsme na sebe byli hodní. (Tak vidíte, že to jídlo bylo opravdu důležité.)

Pak jsme vyrazili domů. Vjet do Houstonu ve špičce, na to jsme neměli odvahu. Tak jsme to vzali okolo po toll road, tj. placené silnici. Nejdřív jsme se divili, proč tomu říkají toll road, když se nikde neplatí. Pak se ale ukázalo, že se tady neplatí na začátku, ale průběžně. Celkem jsme museli třikrát zastavit na bráně a vhodit šest čtvrťáků nějakému docela chytrému stroji, který nám pak za odměnu zvedl závoru. Taky tam byly pruhy pro lidi, co mají nějaké předplacené zařízení, které jim bránu otevře samo (celou dobu jsem trnul, abychom náhodou neskončili v tomhle pruhu a nezablokovali dopravu) a pruhy pro lidi, co chtějí platit kartou. V našem pruhu se kupodivu ani moc nečekalo. Tedy, nečekalo se přede mnou. Za mnou občas ano. Cesta po toll road byla dost dlouhá a docela jsme trnuli, jestli jsme nepřeji, ale nakonec všechno dobře dopadlo a my se dostali za Houston na 290tku. Pak už to byla brnkačka.

Jen tak mimochodem, po cestě jsem vypil tak galon Dr. Peppera, což pokud to nevíte, je sladká žbrnda s višňovou příchutí, kterou vynalezl nějaký lékárník ve Waco a která se pije v Texasu asi nejvíc ze všeho. Má ve Waco dokonce i muzeum. Hlavně má ale vysoký obsah kofeinu, takže jsem díky téhle žbrndě neusnul za volantem, ale někdy kolem 23.00 přijel domů. A protože jsem byl dobře najezený a napitý, tak mi ani nevadilo, že Jana kupovala v HEB chleba aspoň půl hodiny -- a to se mi chtělo fakt čurat (dr. Pepper je silně močopudný). A pak jsme šli spát a spali zdravě až do rána. A vám to, milé děti, radím taky.

Předpověď počasí

Tak máme na následujících deset dnů zajímavou předpověd počasí. Počínaje dneškem (3. listopad) by měly být nejvyšší denní teploty (ve stupních Celsia) následující: 23, 28, 30, 18, 21, 26, 26, 31, 28, 26 stupňů. Vypadá to, že listopad bude pěkná houpačka. A v úterý si asi budu muset vzít svetr. :-(

Další fotky

Další fotky naší roztomilé famíle najdete tady.

Skupinka Antioch Church

Ve stredu jsem tu byl na domaci skupince Antioch Church. Jana nemohla, neb Julie mela teplotu a Jana s ni chtela zustat doma. Tak jsem jel sam s Krystofem, ktery chtel velice jet.

Antioch je velikansky sbor, kde jsme byli v nedeli na bohosluzbach. Je tak velky, ze v detskych besidkach daji detem na ruku plastovy krouzek s cislem, aby si je nevyzvedl nekdo cizi. Kdyz deti breci, vysviti na jedne ze tri obrazovek v hlavnim sale cislo ditete a rodice pro ne klusou. Nase deti ovsem neplakali a naopak se jim to moc libilo.

Skupinka byla dost dobra. Normalne tu trvaji skupinky asi jen hodinu a pul a lidi tam chodi i s detma -- vzdycky se jeden obetuje a hlida je. Par lidi s sebou melo uplne male kojence.

Nejdriv ze vseho byly chvaly -- normalne se zpivaly pisnicky. Z toho jsem moc nemel, neb jsem je neznal, takze jsem se nemohl pripojit. Meli ale vytistene texty, tak jsem aspon sledoval, co se zpiva. Pak se lehce probralo nedelni kazani. V nedeli kazali na pate prikazani "Nezabijes", na skupnce se to zuzilo na zvladani hnevu. Vedouci skupinky rekl par slov a pak ruzni lide mluvili o tom, jak dobre/spatne zvladat hned. Byla to teorie, dobre pripomenuji, ale nic zvlast objevneho.

Pak jsme se ale rozdelili do malych skupinek po dvou trech (na cele skupince mohlo byt tak dvacet dospelych) a vyznavali si, jak (ne)zvladame hnev a pak se za sebe modlili. Ja se bavil s dvema klukama (na baveni vznikla prirozena segregace kluku a holek) a byli jsme dost otevreni. Bylo to dost uzasne a povzbudive. Moc se mi to libilo.

No, a jinak jsem zjisitl, ze jeden z tech dvou kluku prodava veci a barak a stehuje se na dva roky do Ugandy jako misionar. A ten druhy ho tam za dva roky vystrida (zatim se na to pripravuje v misijni skole Antiochu). A majitel domu, kde to bylo, preklada Bibli do jazyka Susu a pak pojede delat misionare do Guineje. Dost mne ta koncentrace misinaru prekvapila -- ale rikali, ze to je v Antiochu normalni, ze na misii a rust hodne daji. Trosku jsem se stydel. Zacinam tusit, ze Pan Buh od nas asi taky neco ceka.

(Omlouvam se, ze pisu bez hacku a carek, ale puvodne jsem to psal do mailu Michalovi Romanskemu. A pridelavat hacky a harky je hrozny opruz -- verte mi, delam to dost casto, kdyz mi nekdo posle neco bez hacku a carek do Icka.) :-(

Církevní picnic

Včera odpoledne jsem byl s dětmi v kolejním parku. Plán byl, že budou jezdit na kole a na trojkolce. Ale byli oba nějací unavení a protivní (zvlášť Julie), protože sobota byla náročná, dopoledne byli oba sami na besídce v církvi a po obědě nespali. Když už to bylo tak nesnesitelné, že jsem se rozhodl jít domů, potkal jsem v parku jednu kolegyni z práce. Takovou příjemnou babku ve věku asi padesát plus. Do té doby jsem s ní vlastně ani nijak víc nemluvil. Teď jsem se s ní dal do řeči, ona mě představila svému manželovi (taky učí na MCC) a pozvali nás k nim do církve, prý mají zrovna picnic.

Tak jsem naložil děti do auta (do parku jezdíme autem, abychom nemuseli po silnici), vyzvedl Janu a jeli jsme. Jenže Julie nám usnula v autě, takže se s ní Jana musela vrátit (bez řidičáku a bez funkčního telefonu, celá Kvasničková). Takže jsme tam zůstali s Kryštofem sami.

Bylo to moc prima. Před kostel si pronajali skákací hrad pro děti (Kryštof z něho nechtěl vůbec odejít) a uvnitř uspořádali hostinu -- každý přinesl něco. Ne buchty jako u nás (i když ty tam taky nějké byly, dokonce i Kryštofovi oblíbené "cookie" s čokoládou), ale různé saláty, kusy kuřat smažené v něčem, co připomíná naši strouhanku, ale snad ještě lepší, tortily a věci, co se do nich dávají, špagety a spoustu dalších věcí. A pak se jedlo, klábosilo a bylo dobře.

Moc se mi to líbilo. Taky bychom měli občas něco takového udělat u nás v KS.

Setkani

Tak si predstavte, ze jsem se opravdu znovu potkala s tou pani, co jsem se o ni jednou kratce zminila, ze mi ji Buh poslal, kdyz jsem mela depu. Jmenuje se Jamie a je to rodila Texasanka. V patek jsme se opet setkaly na hristi a bylo nam spolu moc prijemne, nam dospelym i detem. Vcera jsme u nich byli cela rodina na veceri, takze jsme se seznamili i s manzelem a dnes jsme byli s nimi v cirkvi, kde se nam moc libilo. Proste bomba. Buh je uzasny a neuveritelny.

Na vcerejsi navsteve jsme se citili velmi dobre a prijemne, temer jak u starych znamych. A jsou to opravdu uzasni lide. Manzel John preklada Bibli do africkeho jazyka Susu. Jako dite byl s rodici na misii v Guinei (Susu je guinejsky jazyk). Jamie ma v planu naucit se Susu, pak odjedou cela rodina na rok do Francie, kde se bude Jamie v mistni jazykovce ucit francouzsky (John francouzsky umi, a krome toho starorecky, italsky a samozrejme Susu, proste jazykovy genius). A to vse proto, aby pak mohli cela rodina odletet do Guinee, kde bude Jamie lecit lidi, neb je doktorka, a John sirit evangelium a rozdavat Bible. K tomu s nimi pojede jejich mlada pritelkyne (taky samozrejme krestanka, taky byla u nich ten den na veceri, takze jsme se seznamili i s ni a je moc fajn), aby Jamie pomohla ucit jeji deti, ktere uz budou mit obe skolni vek. K tomu jen dodavam, ze Guinea je muslimska zeme, i kdyz zatim pro krestany pry relativne bezpecna. To se ale muze velmi rychle zmenit. Wow!!! Nestacila jsem se divit a zaroven jsem se strasne stydela. Ja mam se svymi zabomysimi problemky opravdu co rikat.

Jinak si jeste predstavte, ze kdyz jsme se s Jamie setkaly poprve, tak ona (jak mi pozdeji rekla) mela den predtim taky depu a bylo ji nanic, neb nema v blizkem okoli moc pratel, je s detmi doma dyl, nez je zde obvykle, a tak ji bylo nejak nanic, zname to vsechny. A kdyz me videla, tak mela stejny pocit jako ja z ni. Ze me tam Buh poslal pro ni. To je proste neuveritelne. Vubec me nenapadlo, ze bych ja tady mohla byt nekomu uzitecna. A navic jenom tim, ze jsem.

Musim priznat, ze po techto udalostech se muj postoj k pobytu zde vyrazne zmenil. Uz tak netruchlim (i kdyz je mi stale smutno a na vsechny se tesim) a vim, ze pobyt zde je pro nas velmi prinosny. Buh nas zde uci tolik veci, na ktere jsem doma ani nepomyslela, tak je s nami, tak nam zehna. Ted uz jsem rada, ze jsem tady a chtela bych se priucit od mistnich krestanu co nejvic, poznat vice Pana, proste nechat se jim vest.

Zacinam mit pocit, ze kazdy druhy je tady misionar v Africe. Minuly tyden me a celou rodinu pozvala na Den dikuvzdani moje ucitelka anglictiny. A kdyz jsme se trochu bavily, tak jsem se dozvedela, ze jeji syn s manzelkou jsou misionari v Africe v nejake muslimske zemi, coz je dost nebezpecne. Zacinam si tech Americanu vazit a rikam si, ze bychom si te nasi male zemicky meli trochu vic hledet a soustredit se na to, co po nas Buh opravdu chce, SIRIT EVANGELIUM.

A jeste neco malo o me anglictine a mych ubohych zanedbanych detech. Krystof snasi odlouceni, kdyz jdu do anglictiny, velmi dobre. Dnes v pohode zustal na besidce, prestoze tam byl poprve a anglicky neumi. Proste velkej chlap. Vetsinou nechce ani odejit. Myslim, ze po navratu bude ve skolce spokojeny. Zato Juli posledne plakala, kdyz jsem ji tam nechavala. A ja jsem zcela sobecky odesla a nechala ji tam s cizimi lidmi. Moc dobre mi ale nebylo. Uprimne, pripadala jsem si jako mizerna matka a hned o prestavce jsem se bezela podivat, jak je. Byla uz v pohode a hrala si na hristi. Krystofa bych v jejim veku rozhodne takhle nikde nenechala. Pak jsem se dozvedela, ze se z toho plakani trochu pozvracela, ale po nejake dobe prestala plakat a byla v pohode, ale nevim, jestli to nebyla jenom rezignace.

Podobne to bylo i dnes na besidce. Byli jsme poprve v nove cirkvi, kde maji besidky podle vekovych kategorii. Je to velikanska cirkev se spoustou deti, a tak maji besidky po roce, od rocnich deti. Chvili jsem tam s Juli pobyla a pak jsem nepozorovane odesla. Pak mi rikali, ze chvilku plakala, ale jen chvilku a pak byla v poho. Kdyz jsem si ji vyzvedavala, hrala si. Asi si zacina zvykat. A ja si budu muset promyslet, jestli to povazuju za dobre a pripadne z toho vycouvat. Uvidim. Za pripadne rady predem dekuji. :-)

Pedernales Falls, Longhorn Cavern a Inks Lake

Jak už psala Jana, minulý týden jsme strávili z velké části mimo Waco, nejdřív na konferenci v Austinu, pak ve třech státních parcích. Jana psala o Austinu, já teď napíšu něco málo o těch třech parcích.

V pátek už byla konference jen o "Texas-specific" věcech, takže jsem se se svolením své šéfové ulil z konference a vyrazili jsme na západ do Hill Country. Teda, Hill Country se jmenuje celý tenhle placatý kraj. Na západ od Austinu jsou ale opravdu kopce. No, spíš kopečky. Prostě, krajina je tam trochu zvlněná, asi jako naše jižní Morava. Jenom ty kaktusy jsou tu navíc.

Nejdřív jsme vyrazili do Pedernales Falls State Park. Park to není zrovna velký -- vlastně ho tvoří řeka a trošku přilehlých pozemků. A na řece nejsou opravdové vodopády, ale spíš kaskáda -- voda tam teče po kamenech dolů a tvoří různá jezírka. Celkově je to opravdu moc moc hezké. V řece se může koupat, bohužel ne na těch nejhezčích místech. Průvodce tvrdí, že je to proto, že tam je to nebezpečné. Prý kvůli povodním, které tu mohou přijít naprosto bez varování. Na informačních tabulích i na internetu jsme viděli dvě fotky -- na jedné troška vody v řece, na druhé rozbouřená řeka zaplavila údolí. Časový odstup fotek je prý pět minut.

No, nešlo to na nejhezčím místě, tak jsme se koupali trošku níž po proudu. Koupání v řece je vždycky specifický zážitek. Většinou spočívá hlavně v tom, že voda je příšerně ledová. Ne tak v Texasu -- voda v téhle říčce byla teplá jako kafe. A byl v ní velice silný proud. Hned u břehu, kde bylo mělko, se nešlo moc dobře. Trošku dál už to člověka strhávalo. Když jsem si do vody lehl, musel jsem se držet kamenů na dně, aby mě proud neodplavil. Když jsem se pustil, proud mě okamžitě strhl dolů. Nechal jsem se jím unášet a báječně si to užíval. Plavat proti proudu se nedalo -- nedokázal jsem se ani udržet na místě, natož plavat proti němu. A jak mě tak voda unášela, Kryštof začal křičet: "Tatínku, neopouštěj nás! Vrať se!" Přidala se k němu i Julie a volala: "Atí, raťse!" Jen Janě to bylo jedno.

Skvěle jsme si to užili a pryč z parku vyrazili až večer kolem šesté. To bylo vcelku odvážné, protože jsme neměli zabookované žádné spaní. Původně jsme chtěli spát ve Fredericksburgu, ale tam (i v jeho okolí) bylo všechno plné, protože tam zrovna měli Octoberfest. Tak jsem se trošku bál, jak to udělat. Navíc jsem zjistil, že bez místní kreditní karty nejsem schopný zabookovat motel ani po internetu, ani po telefonu. Tak jsme jeli na blind. Ale věřil jsem, že se o nás Pán Bůh postará a že nebudeme bloudit nocí s dvěma utahanýma dětma v sedačkách, dokud nám nedojde benzín.

Nakonec jsme spaní našli v druhém motelu, který jsme zkusili. A ani nebyl moc drahý. Spali jsme jinde, než jsme původně chtěli, ale nakonec se ukázalo, že to bylo dobře.

Druhý den, v sobotu, jsme vyrazili do Fredericksburgu. Fredericksburg nám každý doporučoval jako malebné městečko, které, jak napovídá název města i mnoha místních domů, založili emigranti z Německa. Městečko by asi bylo moc hezké, kdyby zrovna nezuřil Octoberfest, který tady všichni slaví jako velkou atrakci (zřejmě "německý" ekvivalent "českého" Westfestu). Město bylo overcrowded, prostě "předavované" -- říct "přecpané lidma" prostě nestačí, bylo přecpané davama. Všude něco prodávali a nabízeli, Kryštof pořád něco chtěl -- a na mě z toho padla děsná deprese. Takže fotografie z tohohle města veškeré žádné -- když mám depku, nefotím.

Naštěstí jsme po obědě vyrazili pryč -- do blízkého (na americké poměry je to za rohem), tak dvacet třicet mil vzádleného parku Longhorn Cavern. Tenhle park je ještě menší než ten předchozí, vlastně jen parkoviště a vchod do jeskyně. Ten vůbec nevypadá tak, jak jsme u nás zvyklí, totiž jako díra do skály. Tady je země placatá, jen v jedom místě je jí kus omylem vynechaný. No, prostě je tam díra do země, jeskyně, které se zřítil strop. Když do té díry člověk po schodech sleze, dostane se ke vchodu do jeskyně.

Ani jeskyně sama nevypadá tak, jak jsme zvyklí z Krasu. Žádné krápníky -- snad jen na jednom místě jejich příslib. Stačí tak pět, šest tisíc let a budou tam mít jeden obstojný kamenný vodopád. Zato tam mají moc pěkné chodby a sály a místy plotny velikých krystalů. Vcelku působivé.

Jeskyni prý používali Indiáni jako své sněmovní místo. Texas Rangers odtud prý jednou zachránili dívku, kterou Indiáni unesli. Za války Severu proti Jihu tu prý Jižani vyráběli střelný prach. A taky se tu ukrývala banda známého gangstera Sama Basse. Neslyšeli jste o něm? Buďte klidní, já taky ne. Ale má vlastní heslo ve Wikipedii, takže se můžete kouknout, že to byl opravdový šihák.

Večer jsme opět jeli na blind hledat ubytování, co nejblíž parku. A opět jsme našli dobře, dokonce ještě lacinější než před tím. Jediné, co mě překvapilo, bylo, že nás pořád ubytovávají nějací Indové nebo snad Pákistánci. Že by to byla jedna rodina?

V neděli jsme jeli do sousedního Inks Lake State Park. To je vpodstatě jedno jezero a nějaké cesty okolo. My jsme nejdřív vyrazili chodit. Krajina byla zajímavá, mírně zvlněná, v trávě byla spousta kaktusů. Jenže slunce pražilo víc a víc a stromy rychle ustoupili. Přelézali jsme malá údolíčka a ještě menší kopečky, lezli vysokou trávou, ve které byli pavouci a možná i hadi, a pot z nás jen lil. Místní značení je dost jednoduché -- prostě občas na zemi barevný puntík o průměru asi deset čísel, většinou v barvě velmi podobné podkladu. Nakonec jsme na jednom kopečku nebyli s to najít cestu dál a museli jsme se vrátit. Voda postupně docházela, žízeň rostla a my doufali, že nezabloudíme. Protože tohle byla ta pravá indiánská krajina -- krajina bez vody a orientačních bodů. Nakonec jsme celí umoření po čtyřech hodinách a asi pěti kilometrech dorazili zpátky k jezeru a až do večera jsme se koupali.

Při koupání všude okolo nás seděli Američani a grilovali. Američani mají dost rozumu, aby se v tom vedru neplahočili po holých pláních -- to přenechávají bláznivým Evropanům a Japoncům (Japonců jsme potkali dvě nebo tři tlupy -- Japonci se totiž vyskytují všude na světě pouze v hejnech). Mimochodem, Američané to dotáhli tak daleko, že si někteří s sebou do přírody vezou nejenom karavan, aby spali pohodlně, ale taky přenosný satelit, aby v té divočině bylo vůbec co dělat.

Pak jsme jeli domů a abychom si to ještě víc užili, jeli jsme jinou cestou -- už ne po interstate highway I35, po které to fakt frčí, ale člověk toho z ní moc nevidí, ale po okreskách. A musím říct, že je to tam opravdu pěkné -- rozhodně nejhezčí část Texasu, jakou jsme zatím viděli. I když Jana pořád reptala, že je to sice hezké, ale pořád stejné. Prostě, ženským se člověk nezavděčí.

V našem webovém albu můžete najít další obrázky z Austinu, Pedernal Falls, Longhorn Cavern i Inks Lake.

Rodeo

Včera jsme byli na pravém nefalšovaném americkém rodeu. A musím říct, že to byla paráda. Navíc jsme měli to štěstí, že jsme měli dobré lístky. Syn mé šéfové prodává auta pro Dodge (jsou velká a americká; to, co má šéfová, je obrovité a žere jako tank -- galon na 18 mil na dálnici). A jelikož je Dodge jedním ze sponzorů téhle veselice, tak dal zaměstnancům nějaké free lístky, a to ne do hlediště, ale do boxů. A on dal lístky nám. Takže jsme úplně zadarmo seděli na prestižních místech hned u arény. Tak blízko, že bychom si klidně mohli na projíždějící koně sáhnout, kdybychom byli tak pošetilí. Tak blízko, že pokaždé, když se kůň prohnal kolem, tak nás zasypala sprška hlíny. Prostě senzace.

Půda v rodeu byla nakypřená a načehraná jako peřina. A z dobrého důvodu. První disciplína byla jízda na nezkrocených koních. Nevím, jak to udělali, ale koně byli opravdu divocí. Lítali po aréně jako šílenci, vzpínali se hned na předních, hned na zadních, nebo vystrčili hřbet nahoru. Kovboj se měl udržet v sedle, dokud nezazněl časový limit. Pokud se udržel, dostal nějaké body (za eleganci, nebo co já vím za co). Limit byl poměrně krátký -- osm vteřin, ale kůň za tu dobu dokázal neuvěřitelné věči a přitom oběhl skoro celou arénu. A celkem dost kovbojů se neudrželo ani těch osm vteřin. Bylo to docela divoké. Pokud se kovboj udržel svých osm vteřin, kůň byl úplně nepříčetný a hnal se po aréně zběsilou rychlostí, dost často těsně okolo mantinelů. Dva další chlapíci v sedle pak kovboje dohnali, obstoupili z obou stran a za jízdy (šíleně rychlé) mu pomohli dolů, Pak zahnali rozdivočelého koně zpět do boxu. Bylo to dost úžasné. A to byl teprve začátek.

Takovéhle disciplíny byly asi dvě nebo tři: na koních se sedly a na koních bez sedel. Pak tu byly různé lovy dobytčat. Některá z nich byla poměrně malá telata. Při jedné disciplíně vyjel kovboj zaráz s teletem a měl je chytit do lasa -- na jeden pokus. Laso bylo přivázané k hrušce sedla, takže kůň dobytče zabrzdil, kovboj seskočil a dobytče povalil a svázal mu nohy. Některým kovbojům se to nepovedlo, ale většina uspěla. Ti nejšikovnější při tom vypadali tak samozřejmě, jako by to bylo úplně snadné. A ti nejlepší to celé zvládli asi za čtyři vteřiny!

Při další disciplíně s telaty vyjeli dva kovboji: jeden měl chytit lasem tele za krk -- druhý za nohu. To znamená, že musel vystihnout tu krátkou chvíli, kdy mělo tele nohu nahoře a posouvalo ji na další krok. Neuvěřitelné.

A ještě při jiné disciplíně vyjeli opět dva kovbojové. Tele bylo tentkrát podstatně větší a byl to longhorn -- takový ten druh, který se tu chová od nepaměti (no nevím, tady nepaměť může být tak dvě stě let) a má strašlivě dlouhé zahnuté rohy. Jeden z kovbojů seskočil na tele, vlastní vahou je převrátil na záda a svázal mu nohy. Druhý zatím odvedl jeho koně. Zase to vypadalo úplně samozřejmě a snadno -- a ti úspěšní kovbojové to zvládli neuvěřitelně rychle.

Kromě toho tu holky jezdily barrel racing. To postavili tři sudy a ty holky jezdily slalom mezi nima -- prvně doprava, otočku okolo sudu, pak k levému sudu, tam to samé a nakonec k sudu v čele arény, ještě jednu otočku a zpátky. Jely neuvěřitelně rychlé a ani při zatáčce moc nebrzdily. Bylo vidět, jak odstředivá síla tlačí koně k zemi. Skoro sem se bál, aby tomu koni nezlomila nohy.

A taky tu soutěžily děti -- asi děti kovbojů, protože normální děti tohle nemohly zvládnout. V jedné disciplíně nastoupila do arény skupina tak deseti až dvanáctiketých dětí, pak do arény vpustili stádo malých telat a každé dítě se mělo pokusit chytit své vlastní tele, povalit ho a svázat. Při jiné disciplíně jely tak pěti až sedmileté děti na hřbětě ovce -- dokud to děcko nespadlo. Dost často pak ovce přeběhla přes ně. Zdá se, že ne všichni Američani jsou na svoje děti tak přehnaně úzkostliví -- a ještě tu roste generace opravdových mužů a žen, kteří budou praví Američané, tvrdí, odolní a nezávislí. Vítěz jízdy na ovci, docela malý kluk, vyhrál zvláštní cenu. Zavřeli ho do neprodyšného stanu, ve kterém byly rozházené bankovky, prý vysokých denominací. A pak pustili větrách. Bankovky šíleně kroužily kolem kluka. Co dokázal nasbírat (a nacpat si za košili) během třiceti vteřin, bylo jeho. A nasbíral toho dost, šikulka.

Poslední disciplína byla nejdrsnější -- dospělí kovbojové se měli osm vteřin udržet na hřbetě býka. Jestli koně vyhazovali, bylo to nic proti býkům. Ti se stavěli na zadní, na přední, hrbili hřbet a šíleně mrskali zadkem. Pokud kovboj spadl -- a tady jich spadla většina před limitem a ti ostatní (myslím) po něm, tak tím to nekončilo. Býk se většinou rozběhl za svým jezdcem a pokusil se ho nabrat na rohy. A byly to rohy! Kovbojové se museli spasit útěkem nebo vylézt na mantinel. Občas šlo opravdu o život. Někteří ti býci byli pěkné bestie.

A mezi těmi všemi disciplínami klauni a reklamy. Reklama šla na světelné tabuli a mezi tím holky na koních jezdily arénou s vlajkou sponzora. Jedna reklama byla dokonce na americkou armádu.

Celé to trvalo od sedmi hodin asi do půl desáté. A bylo to tak úžasné, že to vydržely dokonce i naše děti. Jana byla nadšená a našim hostitelům vykládala, že tohle chtěla vidět už jako malá holka. Prostě úžasné.

A ještě jedna věc. Celé to začalo modlitbou, ve které děkovali Bohu, že je chránil a že jim úžasně žehná, a prosili ho, aby ochránil všechny kovboje, kteří budou v rodeu soutěžit. A pak oslavili největšího baviče, nejúžasnější věc na světě, prostě to úplně nej -- americkou vlajku. Hrála hymna a kovbojka na koni vezl několikrát okolo arény obrovskou americkou vlajku. Všichni stáli a drželi se za srdce a některým trošku tekly slzy. Já vím, že u nás by to celé působilo úplně směšně a že hodně lidí právě pro takovouhle jednoduchost Američany pohrdá -- ale já jim v tu chvíli záviděl. Ne to, že je jejich země tak úžasná, ale my nejsme na tu svoji ani zdaleka tak hrdí -- jak pak má být tak úžasná, když k ní máme takový vztah. A končilo to podobně -- oslavou kovbojů a kovbojství -- pravé Ameriky. A zase jsem se za nás (i za sebe) docela styděl.

Pak jsme šli domů a po cestě koupili Kryštofovi kovbojský klobouk za $30 (mohli jsme ho mít za $15, kdyby měl maličko menší hlavu).

A to je všechno. Ještě se můžete kouknout na pár dalších fotek. Technicky jsou strašné (proklel jsem svůj foťák mnohem víc než jednou), ale můžete si z nich udělat představu, jaká to byla šou a jak jsme si to užili.

Austin

Tak jsme se predevcirem vratili z petidenniho vyletu a ja mam zase o cem psat. Michal mel povinne ze skoly v Austinu dvoudenni konferenci pro ucitele a jeho sefova se z nejakeho nepochopitelneho duvodu rozhodla, ze zaplati ubytovani i mne a dete. Asi jsme ji padli do oka, nebo, coz je pravdepodobnejsi, se o nas tady Buh tak uzasne stara.

Austin je hlavni mesto Texasu, prestoze ne nejvetsi. Bydleli jsme tam v priserne prepychovem a drahem hotelu, kde se na nas vsichni usmivali a pri ubytovavani se tvarili, ze ta batikovana taska plna jidla, kterou jsem mela pres rameno a dzus, ktery jsem drzela v ruce, batohy na zadech a dve uspinene deti a my v cestovnich trickach a kratasech je Ok. Pripadala jsem si jak naprosty idiot, ale tvarila jsem se taky, ze je vsechno ok. Vubec jsem netusila, kde budeme bydlet a dost me to zaskocilo a prekvapilo, ze si obycejna statni kolej muze dovolit takovy prepych. Nejspis nemela na vybranou, neb misto konference (konala se primo v hotelu) nevybirala ona. Byl to takovy ten hotel, kde stale ve vsech verejnych prostorach hraje prijemna hudba, livrej vam otevira dvere, deti dostanou na uvitanou batuzek s darkovymi predmety a na jidlo se chodi v obleku, proste desna snobarna, nejak na to nejsem uplne stavena. Ubytovani celkem normalni a dost podobne vsem lacinym motelum, ve kterych jsme bydleli pote. Vstup do hotelu tvorilo velke prosklene atrium s restauracemi, obchudky a recepci, po stene vlastni ubytovaci budovy jezdil venkovni proskleny vytah. Z toho byly deti uplne unesene a jejich nejoblibenejsi zabavou bylo jezdit vytahem a koukat se dolu. Cele to melo dvacet pater, my jsme bydleli v jedenactem, na strese byl venkovni bazen, kolem lehatka, rucniku kolik chcete, proste jak z americkeho filmu. Takze zatimco Michal konferoval, my jsme se s detmi koupali s vyhledem na okolni mrakodrapy :-)

Taky jsem v Austinu sama ridila auto (to aby si nekteri nemysleli, ze ridim jenom v tom nasem zapadakove :-). Nechtelo se mi cely den travit jenom v bazenu, tak jsem nasla na mape park a vyrazila. Nastesti byl dost blizko a nemusela jsem pres nejakou prisernou mimourovnovou krizovatku, ve kterych se tady docela vyzivaji. Hotel stal primo v centru, kousek od nej tekla reka Colorado a hned za ni zacinal velky park, kterym projizdela ctyrproudova silnice. Problem byl v tom, ze jsem nevedela, kde z ni mam odbocit. Abyste rozumeli, do parku vedlo po obou stranach spoustu odbocek, jen nebylo ze silnice videt, kam vedou a co je na jejich konci. Tak jsem v jednom miste proste zatocila doleva a dojela jsem rovnou k detskemu hristi, krasnemu prirodnimu koupalisti (ktere bohuzel zrovna ten den cistilli) a asi za dvacet minut nam odjizdel takovy maly vlacek na okruzni jizdu po parku :-) Myslim, ze celou dobu vedl nase auto nejaky andel, Buh je proste uzasny!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Na zpatecni ceste jsem bez problemu trefila do hotelu a dokonce jsem hned napoprve nasla cestu do podzemniho parkoviste (Michalova sefka, ktera tam byla uz ponekolikate nejdriv dvakrat objela blok :-). Nemam na tom zadnou zasluhu, to vsechno ten andel, asi mel ten den pohotovost.

Behem tech dvou dnu jsme si prohlidli centrum mesta, predevsim mrakodrapy a vecerni osvetlene ulice a taky nejvetsi kolonii netopyru v severni Americe, ktera sidli pod mostem pres reku primo v centru mesta. V podvecer vyletaji obrovska hejna netopyru ven. Celkove jsme se usnesli, ze americka mesta nemaji moc co nabidnout (jsme trochu zhyckani tou dovolenou v jiznich Cechach) a hned po konferenci jsme vyrazili z mesta ven do nejblizsich statnich parku.

Jeste bych chtela zminit, ze v hotelu jsme meli zaplaceny pouze nocleh, nikoliv stravu. A protoze nam bylo blbe tlacit neco na pokoji, kde si nemuzete uvarit ani kafe a caj, byli jsme dvakrat na snidani v hotelove restauraci. Jednou jenom ja sama s detmi, neb Michal mel nejakou konferencni snidani nekde jinde, podruhe vsichni. Snidane byla naprosto velkolepa. Samozrejme svedske stoly (jestli tomu tady tak rikaji), aby si kazdy mohl nabrat po libosti, ceho chce. V jednom miste byly soustredeny celkem bezne snidanove veci, jako chleb, syr, salam, ovesna kase, jogurt, ale taky cerstve jahody, maliny, boruvky a ostruziny a nejake vetsi ovoce. V jinem miste pak bylo vselijeke maso, klobasky a tepla i studena zelenina, za pultem stal kuchar a primo na miste flamboval zakaznikem vybrane kousky (ovsem kam se na me hrabe, myslim, ze jsem mela vetsi plamen:-). Detem se to hrozne libilo a celou dobu snidane na neho ziraly. Piti vam dle vaseho vyberu prinese cisnik, velmi usluzny a vzdy usmevavy. Prinesl mi kavu v termosce a teple mleko v male predehrate lahvicce. No proste jak pani tovarnikova ve filmu z prvni republiky. No a prilozeny ucet pochopitelne odpovidal poskytovanym sluzbam :-) Bylo na nem 44 dolaru :-) Ale zase, kdy se vam podari snidat vyborny vanilkovy jogurt s cerstvymi jahodami na zacatku rijna :-)

O statnich parcich napisu priste, ted uz se mi chce desne spat. Mejte se. JaQa

Poznamka redakce: Fotky z Austinu najdete tady.

Nakup pro radost

Vcera jsem mela prisernou depu. Jsem tady sama, priserne se nudim, porad jen prazdna hriste, poctvrte do stejneho muzea, ... Vubec jsem nemela motivaci vstat z postele. Doma mame plno krouzku, plavani, cviceni, vytvarka, mezitim navstevy kamaradek a spolecne hrani deti. Tady nic, nuda. Nejak jsem se vykopala z postele a zacala den. Snazila jsem se byt prijemna a stravila s detmi celkem pekne dopoledne v muzeu. :-)

Odpoledne mi Michal nabidl, ze pohlida deti a ja at si jedu koupit neco na sebe a udelam si radost. Tak jsem vyrazila. Stejne jsem si chtela koupit nejake kratase a trictvrtaky a pro radost jsem mela predstavu o nejake pekne letni halenecce. Jsou tady ted velke letni slevy, tak jsem ve sve prirozene skudlivosti doufala, ze ani neutratim moc penez. :-) A vyrazila jsem. Nejprve do obchodaku se sportovnim zbozim. Tam jsem po upornem hledani koupila jedny kratase te spravne velikosti. Nejak tady totiz s moji velikosti moc nepocitaji, vsechna S jsou mi velka, asi zacnu nakupovat v detskem. :-) No a pro Michala tricko, nebo spis pro me? Presunula jsem se do jineho obchodaku a pokracovala v patrani. Vyzkousela jsem asi sestery trictvrtaky, nez jsem narazila na jedny jakztakz nositelne. Byly z tenke cerne rifloviny, obtazene bederky. Moc to nemam rada, ale celkem jsem se vnich sama sobe libila, tak jsem je vzala. Puvodne jsem ale mela predstavu neceho letnejsiho, z lehciho materialu a barevnejsiho. No co se da delat. Jeste jsem vypatrala, ze nejmensi kalhotky maji cislo 5 a odpovidaji nasi velikosti 36-37, tak jsem jeden balicek hodila do kosiku a vydala se koupit Michalovi DVD k svatku, ktery mel v sobotu a ktery jsem uspesne zazdila.

Po ceste mi ovsem padl do oka stojan s trictvrtecnima kalhotama ruzoveho prouzkovani a letniho materialu. Rychle jsem nasla S a protoze byly na gumicku a snurku, ani jsem je nezkousela, abych se uz nezdrzovala.

K me velke radosti jsem objevial DVD s filmem "Faunuv labyrint", ktery bezel v kinech tesne pred nasim odletem a ktery si Michal pral videt. Zajasala jsem a pridala do kosiku a upalovala k pokladne. Po ceste jsem jeste objevila jedny paradni kratase pro Krystofa. Halenku zadnou.
Doma jsem vse vybalila a zacala prohlizet. Nejdriv kalhotky. No nazdar, to je tak pro babicku. :-) To snad nemysli vazne, ze tohle je velikost 36. To budu nosit tak za dvacet let! Tak ted kalhoty. Kdyz jsem je ukazala svemu muzi, tak se me zkoumave zeptal, jestli to je pyzamo. Oblekla jsem si je. Do prcic, jsou velke. Vypadam v nich priserne. A ted si matne vzpominam, ten stojan stal fakt v miste, kde prodavali pyzama a zupany. To je snad vtip! Nebo zly sen?
Michal si tricka ani nevsiml (coz jsem pochopitelne ocekavala) a rovnou se vrhl na DVD. Nejdriv zajasal. "To je super, to jsem chtel videt." Pak otocil DVD v ruce, chvili si cetl zadni stranu a pak rika: "Je, to je ve spanelstine, vedelas to?" NEEEEEE!!!! Zacala jsem se rehtat. Buh fakt vi, jak me dostat z deprese. :-) Neco takoveho bych si opravdu nevymyslela.
PS: Film ma nastesti anglicke titulky.

Dnes jsem se na hristi seznamila s jednou prijemnou pani. Ma dve deti, 3 a 5 let, chodi do cirkve kousek od naseho domu a pozvala nas k nim domu. Hned jak vystoupila z auta, tak mi byla sympaticka a ja jsem vedela, ze ji tam Buh poslal pro me. Hned se se mnou dala do reci (ostatni maminky, ktere tam dnes kupodivu byly, si me moc nevsimaly) a byla moc mila a prijemna. Krom toho jako by z oka vypadla jedne me brnenske kamaradce. V prvni chvili jsem myslela, ze je to snad ona. Mela dokonce sukni, dlouhou, coz je zde naprosto vyjimecne, ja tady vypadam jak exot. Buh je fakt uzasny.