Vylet do parku

čau,
tak vás opět všechny zdravím...tak, a odted to bude opet bez hacku a bez carek, neb jsem se uz trikrat prepssala, misto Y Z a zasadne si nepamatuju, pod kterym cislem je ktere hackove a carkove pismeno, za ty nervy mi to nestoji, prepinam zpet na anglickou klavesnici:-) Povzbuzena vasimi komentari opet zasedam a pisu.
Hance K. verejne gratuluji v americkem stylu You are great! a Haste timto verejne dekuji za verejnou poklonu me cesnekove pomazance. Jste vsichni sqeli.

Dnes jsem opet vyrazila s detmi v aute prozkoumat jeden z mistnich parku. Zacalo to sqele tim, ze jsem nejdriv musela zjistit, co umi a dela nase nove auto, ktere nam vcera prisli vymenit. Nema SPZ, nevim proc, ale pry staci prozatim papir, ktery je vrazeny za zadnim sklem. Snad s tim budou souhlasit i policajti. No a pristi tyden nam ho stejne vymeni zase za jine. Moc tuhle rosadu nechapu. Nas cernossky soused se nestaci divit.
Nove auto je opet ford, mimochodem je z pujcovny SYKORA family, rodina bydli ve Westu, coz je asi 15 minut vzdalene mestecko s potomky ceskych pristehovalcu. Pan, ktery ho vcera privezl, byl hrozne mily, nejdriv cesky pozdravil a rekl, ze umi par slov, pak mi dlouho neco vysvetloval anglicky a ja jsem s usmevem prikyvovala, prestoze jsem rozumela tak polovine, a doufala jsem, ze nerika nic duleziteho, pak vymenil auta a odesel s pozdravem "Dobrou noc"(bylo jedenact dopoledne).

Auto ma cervenou barvu, je asi lepsi, ale zase starsi, nez to predchozi. Ma svetle kozene calouneni a vsechno na dalkove ovladani. Pristoupila jsem tedy rano k autu a zacala mackat tlacitka na klicich. Nacez se otevrel kufr a auto zahoukalo. Soused zrovna zalival pred domem travnik a s nevericim usmevem se me ptal, jestli je vsechno v poradku a jestli neco nepotrebuju. Vysvetlila jsem mu, ze to proste jenom testuju a ze je vsechno ok. Nacpala jsem deti a veci do auta, zavrela a za hlasiteho kriku deti "By, by"(na nepokryte se rehtajiciho souseda) jsem vyrazila hleda misto zvane "Heritage square"

Podle mistnich internetovych stranek to melo byt nejake uzasne namesticko se spoustou fontanek, navic pobliz dvou parku spojenych pesim mostem pres mistni reku Brazos. Podle mapy jsem ho celkem bez problemu nasla a byla velmi prekvapena. Je uplne v centru, kolem dokola je velke parkoviste a kolem parkoviste vedou silnice. No proste uzasne misto pro deti, asi jako parcik na Ceske. No, tak jsme s detmi zacali zkoumat fontanky. Bylo jich tam asi pet a kolem dokola nejaky travnik a par stromu. Fontanky byly celkem pekne, deti se trosku pocakaly a byly celkem spokojene. Jen skoda, ze nebyla pustena "Rodinna fontanka", coz byly jen otvory v zemi, ze kterych mela evidentne strikat voda a clovek se mohl osvezit. Na zaver jsme pristoupili k te nejvetsi fontance. Mela kruhovy tvar a po celem obvodu strikala dovnitr z malych trysek v tenkych proudech voda, uprostred byl vetsi gejzir. Deti si vylezly na celkem nizky okraj a snazily se tenke otvory ucpat prsty. Krystofovi to slo lip, Julii hur, ale oba byli stejne pocakani. Vypadali spokojene a zdalo se mi i celkem bezpecne, trysky byly blizko kraje a tak se nemuseli ani moc naklanet. Poodesla jsem tedy par kroku precist si ceduli a kdyz jsem se otocila, ze pujdu zpet, spatrila jsem Julii, jak pada po hlave do fontanky. Nastesti nebyla moc hluboka a nez jsem k ni dobehla, tak uz stala na vlastnich nohach a lapala po dechu. Byla evidentne dost prekvapena a rvala. Co ted? Nahradni mam jenom kalhotky a nahate deti tady behat nesmi. Navic jak padala, roztrhla si o jednu trysku tricko a odrela trochu bricho. Usoudila jsem, ze domu se kvuli tomu vracet nebudem, prevlekla jsem ji do suchych kalhotek, tricko jsem vykroutila a oblikla ji ho zpet, v tom vedru ji to bude spis prijemne. Vzdycky se snazim deti oblikat hezky, abysme tady nevypadali jak socky z vychodu, a zrovna dnes, kdyz jsme vyrazili do mesta, sla Juli v kalhotkach a v mokrem tricku s dirou, kterou Krystof jeste ochotne zvetsil:-) Proste parada. Ceska matka na vylete v Americe. Chovani kolemjdoucich se ovsem vubec nezmenilo, proste se stale stejne usmivali jako kdykoliv predtim:-)

Vyrazili jsme tedy do parku. Zjistili jsme, ze je to v podstate nudle podel reky z druhe strany lemovana silnici, nastesti ne prilis frekventovanou. Dalo se sejit az dolu krece. zjistili jsme, ze tesne podel reky vede betonovy chodnik a asi dost daleko, az nakonec jsme nedosli. U reky bylo mnozstvi kacen a hus. Nektere druhy byly dost velke a nevypadaly prilis privetive a rozhodne nechtely uhnout, kdyz jsme s detmi sli kolem. Kousek jsme se prosli a vraceli se zpet. deti si pak vybalily svacinku a vtom okamziku se ti nejvetsi kaceri zvedli a zacali nas pronasledovat. Radsi jsme rychle zdrhli a presli po moste na druhou stranu. Tam jsme se jeste chvili prochazeli, ale bylo uz hrozne vedro a tak jsme jeli domu. Na zaver jsme jeste objevili prolizky, ale byly dost daleko, takze az priste. Pokud nejake bude. To misto se mi moc nezamlouvalo. Vsude kolem vedly silnice a jezdilo dost aut. V tom vedru nic moc. Priste snad objevime neco peknejsiho.

Na zaver uz jen jeden stripek. Kdyz jsme stali na tom namesticku, tak kolem projelo blikajici auto, kolem ktereho krouzili policajti. Vecer mi psala kamoska, ze jsme dnes ve Wacu meli prezidenta:-) Asi to tu neni moc neobvykle, ma pry ten svuj ranc asi 15 minut od Waca. Treba ho nekdy uvidime:-)

Mejte se hezky. JaQa

Střípky

Cau,
tak jak se vam vede? Doufam, ze uzivate poslednich dnu leta plnymi dousky. My se tady stale potime a to je pry letos chladne leto:-)
Dnes jsme absolvovali spolecenskou veceri se sefem mistni koleje. Je to vzdycky priserne, neb si se svoji anglictinou pripadam jak debil. Bylo to v sest vecer a samozrejme s detmi, ktere byly uz dost otravne, zvlast po odpoledni stravenem v dome. V zaveru akce uz Julie skakala po zidli, vsichni se rozplyvali, jak je sweety a pak pomerne rychle odesli. a my diky Bohu taky.
Uz jsem se tady zacala trochu orientovat a jezdit autem. Proste najdu na mape zeleny flek a vydam se hledat prolizacky. Ty posledni nebyly moc stastne, byly v nejake chudinske ctvrti a nebyl tam nejdriv nikdo, pozdeji nam delali spolecnost tri cernossti vyrostci. Trochu jsem se bala, ale nic se nestalo. Maji tady totiz problemy s drogama a jsou zde mista, kam nam vyrazne doporucili nechodit. jen jsem si proste nezapamatovala, ktera to jsou:-) No, priste snad budu mit
stastnejsi ruku.

Taky jsem experimentalne zjistila, ze bila sipka s napisem ONE WAY je jednosmerka, kdyz se proti mne objevilo auto. Ridic v klidu zpomalil a pockal, az se otocim. It is ok:-) Chybama se proste clovek uci. Zitra nam chteji vymenit auto za vetsi. Nevim proc, tohle nam docela vyhovovalo, rozhodne bylo o dost lepsi, nez to nase v Brne.

A JAK VYPADA NAS AMERICKY DUM?
Vsechny domy az na vyjimky jsou pouze prizemni. Maji hodne mista a navic tady byvaji tornada. Pry nejvic v dubnu a kvetnu, tak nas snad zadne nepotka. Nas dum neni vyjimkou. Ma velkou predsin, ktera funguje jako pracovna, obyvaci pokoj s televizi, mensi kuchyn s velkou lednickkou a sporakem, koupelnu a dve mensi loznice. Velikostne je na mistni pomery spis mensi(Michalova sefova ma asi trikrat takovy), ale nam zcela vyhovuje. Ma mensi zahradu s vychodem primo z kuchyne. Deti tam obcas vybehnou, dala jsem jim tam bazenek, nebo hrajem s Krystofem fotbal. V dome je klimatizace, tu zde maji vsichni. V noci zaviram pruduchy v loznici, neb mi fouka studeny vzduch primo na hlavu a Krystof uz se z toho nachladil. Na noc bych to nejradeji vypla upne, neb to dela strasny kraval.
Vsude, krome kuchyne, koupelny a mensi chodbicky, jsou koberce, ale nikdo se tu neprezouva a my jsme to prijali taky za sve. Je to dost pohodlne.

Jelikoz jsme hodne na jihu, zije tu pomerne dost velkych brouku. Veskery hmyz je asi dvakrat takovy nez u nas. Jen mouchy maji normalni velikost. Nejodpornejsi jsou velci svabi, kteri lezou skvirama do bytu. Kdyz jsme sem prijeli, lezelo jich tady nekolik mrtvych, protoze tady provadeli deratizaci bytu a zahrady. Bylo to dost hnusne. Dnes tady byl clovek udelat druhe kolo, musi se to strikat dvakrat, a pote, co odesel, na me jeden svab koukal ve vane. Michal ho zlikvidoval, ale prijemne to nebylo. Zacinam si zvykat.
Kdyz uz jsme u tech zviratek, zije tu dost jedovatych pavouku a hadu(chrestysi) a skorpioni. Do lesa se da jit jen v plnych botech a dlouhych kalhotach, coz je v tomto pocasi nesnesitelne, a i tak si clovek musi davat pry dost pozor. Az bude lepsi pocasi, chystame se do Cameronskeho parku, coz je mistni prirodni park kolem reky. Rozhodne tam pry hadi jsou a mame byt opatrni. Jedovati pavouci jsou i bezne na zahrade. Neni to tak fatalni, ven samozrejme chodime, jen si davame pozor.
Do velkeho hmyzu patri i velci motyli. Takovy obrovsky otakarek feniklovy fakt stoji za videni.

V sobotu jsme navstivili mistni Zoo. Je moc pekna, zvirata maji velke krasne vybehy a maji tam obrovske nadherne akvarium. V tom vedru to ovsem bylo ke konci dost umorne. Urcite zajdem jeste nekdy. Bylo tam pomerne dost mistnich i s uplne malickymi miminy a ti to vedro snaseli evidentne mnohem lepe nez my. Proste jsou zvykli. Deti nemaji na hlavach casto ani cepici.

A CO SE TADY JI?
Strucne receno: sladky chleba, solene maslo a sladky salam. Fakt nekecam. Kdyz jsem ho prinesla domu a ochutnala, neverila jsem vlastnim chutovym poharkum. Americani maji vsechno bez tuku a bez cukru. Sehnat tucny jogurt ci mleko je narocne, a pak si koupi sladky salam. Proste jiny kraj, jiny mrav. Jo, a fakt jsou dost tlusti. Jsou tady lidi, kteri behaji v tom prisernem vedru po parku, a pak jsou lidi, kteri jsou priserne tlusti. ale fakt hodne. Hodne zenske, casto cernosky, a klidne si oblecou slusive ruzove teplacky:-)
Jinak maji stejne jidlo jako u nas, da se koupit temer vsechno, varim uplne normalne, jak jsme zvykli.

Tak, a ted uz se mi chce chrnet, neb jsem vcera cetla Harryho Pottera do pul jedne v noci (muze za to Petra Michalova:-). Rowlingovou by meli zavrit za verejne sireni navykovych latek(zert0. Jo, a omlouvam se, ze opet pisu bez hacku a carek, mel to byt puvodne opet mail.
Tak dobrou. JaQa

Cau,
tak vás všechny zdravím z Nového Světa.
Jak se tam u nás všichni máte? Doufám, že dobře.
My se tady zatím rozkoukáváme. Aklimatizace už se nám celkem podařila, i když děti jsou přes den stále ještě dost unavené. Možná je to i tím počasím. Je tu totiž příšerné vedro. Ráno se snažíme (tak odtedˇ to bude bez háčků a bez čárek, neb to byl původně mail a už mě to nebaví dopisovat) vyrazit na prochazku co nejdrive, tak mezi 8 a 9h a nejpozdeji do 11h musime byt doma. Pak uz se neda venku vydrzet, az tak po 18h. Nastesti mame v pesim dosahu kolejni park, kam chodime. je to asi 300m po silnici. Chodniky nevedou, vypadam tu dost exoticky. Ale prece nebudu jezdit takovy kousek autem. Silnice neni nastesti prilis frekventovana. V parku bohuzel nejsou zadne prolizky a tedy ani zadne deti. Zitra se chystame nejake objevit, pojedem autem do jineho parku. Krystofovi je dost smutno, postrada kamarady, tak doufam, ze se brzy s nekym seznamime. V nedeli se chystame do cirkve, tak snad tam.
Vcera jsem udelala mistni driving test(Michal den prede mnou), coz spocivalo v tom, ze jsem s policajtem objela blok a ukazala mu, ze umim ridit auto s automatickou prevodovkou (den pred tim jsem to trenovala na parkovisti s Michalovou sefovou v jejim aute). Prosla jsem a pujcili nam auto, coz je sqele, budem mobilnejsi. Neda se tu bez nej moc existovat. Mesto je pomerne rozlehle, vzdalenosti jsou velke, doprava neexistuje, chodniky taky ne. Z jezdeni mam trochu obavy, hlavne z orientace. Se svoji anglictinou bych se taky nemusela doptat na zpatecni cestu a do smrti bych musela krouzit po Texasu. Nebo aspon de te doby, nez mi dojde benzin:-) Tak se vsichni modlete, at se to nestane, nebo uz me nikdy neuvidite:-)
S autem jsme si dost polepsili, pridelili nam cerneho forda. Ale asi ho tady budem muset nechat. Skoda:-)
Nyní už s háčjy a čárkami.
Auto, kola a pračku sdílíme s jednou českou studentkou, která bydlí tři domy od nás, což je velmi příjemné.
Američani jsou moc milí, stále se usmívají a ptají se, jestli něco nepotřebujete.
Je to částečně fráze, ale je to moc milé. Lidi v parku a v autě vás zdraví a klidně se svámi dají do řeči. Dnes jsme s dětmi přecházeli silnici, kterou současně s námi křižovalo policejní auto. To napříč silnicí zastavilo, aby kvůli nám zablokovalo dopravu a odjelo s pozdravem, až jsme pomalu přešli. Nejkomičtější na tom bylo, že vůbec nic nejelo.
Mají tady všechno velké. Velkou ledničku, sporák, pračku, sušičku, auta, domy. Balení všeho v obchodech je asi dvakrát takové, jak u nás. Velkým rodinám se asi dobře nakupuje. Jen prací prášek je asi pětinový. Zatím se mi nepodařilo zjistit proč. Možná je koncentrovanější.
Teď už se mi chce spát, tak vás všechny zdravím a zbytek příště. By,by. JaQa

První den v Texasu

Doufám, že jste můj popis naší cesty sem nepochopili jako nějaké stížnosti. Cesta se nám líbila -- spíš než nepříjemná byla legrační. A všechno, zdá se, dobře dopadlo, i když ještě pořád nemáme jeden kufr. Ale Pán Bůh se o nás výborně postaral a řekl bych, že jsme si to díky němu pořádně užili. A teď už ke slíbenému prvnímu dni.

Nevím přesně, od kdy mám ten "první den" vlasntě počítat, protože jsme přijeli velmi brzy ráno (v jednu hodinu v noci) a šli spát ještě více ráno -- já o půl třetí a Jana o půl páté ráno. Nejlepší bude začít o půl deváté, kdy jsem vstával k Julii, která se právě probudila. Jana a Kryštof ještě spali. Spali a spali asi do jedenácti. Pak jsme se najedli a šli (Jana a Julie) znovu spát. Prostě hotoví broučci. Já si mezitím hrál s Kryštofem, který v mezičase trošku blinkal.

Co jíst jsme tu měli díky tomu, že nám Linda (moje šéfová) trošku nakoupila do začátku. Nicméně ve čtyři přišla, abychom zajeli nakoupit pořádně. Protože Jana i Julie pořád ještě spaly a u Kryštofa nebylo jisté, že neznečistí auto, jel jsem s ní sám, vybaven dlouhým seznamem věcí, které jsem měl koupil. Asi tak u třetiny jsem neměl nejmenší tušení, jak se můžou anglicky jmenovat.

Nejdřív jsme ale jeli na letiště pro kufr, který tam na nás měl čekat. Ale nečekal. Tak nevím, kdy ho dostaneme.

Pak jsme jeli nakupovat do nějakého supermarketu. Z venku nevypadal nijak veliký, tak maximálně jako náš Spaar a rozhodně menší než náš Globus. Jenže uvnitř to bylo dost jinačí. Hlavně tu mají ode všeho mnohem víc druhů. Takže jsem si musel lámat hlavu, kterou odrůdu rajčat, jablek, broskví, ale taky cibule nebo mrkve vlastně chci. Vzhledem k tomu, že většinu těch odrůd jsem v životě neviděl, to nebylo lehké rozhodnutí. Nebo vlastně bylo -- rozhodovaly nakonec jen dvě věci: cena a to, co mi poradila Linda. Prostě zeleninový a ovocný ráj.

Stejně velký výběr mají i u věcí, u kterých bych to nikdy nečekal. Třeba mají několik druhů octa: bílý, tmavý a ještě nějaký další. A k tomu samozřejmě různé ochucené octy, ale ty nepočítám, protože to už snad ani není ocet. Jo, budu muset zjistit, čemu tak asi nejvíc odpovídá naše tatarka. Tady totiž mají asi tak půl milionu různých dressingů.

No, celkově jsme tam strávili asi tak tři hodiny a já utratil něco přes sto padesát dolarů. Zato jsem měl nákupní koš pořádně napěchovaný. Za zmínku stojí už asi jen jediná věc, o které asi všichni víte, ale mě trošku překvapila. Než jsme vyrazili, ptal jsem se Lindy, jestli si mám na nákup vzít nějaké tašky, nebo jestli mi je dají. Bylo jasné, že moc nechápe, na co se to vlastně ptám. U kasy nejen že mi na všechno tašky dali, ale ještě tam stál chlap, který mi ty věci do těch tašek skládal a dával zpátky do košíku. Prvně jsem na něho koukal, jestli to není zloděj a nechce mi moje draze nabyté potraviny odnést, ale ne, byl to opravdu zaměstnanec H.E.B. Moc milé. Když jsem mu poděkoval za pomoc, koukal dost překvapeně -- asi jim nikdo neděkuje. Asi jako já, když se mě před tím chlap u kasy ptal, jestli se mi daří dobře -- to jsem nečekal a trvalo mi dost dlouho než jsem pochopil, co vlastně chce. (No, pravda je, že jsem mu moc nerozuměl. Zatím tu rozumím celkem dobře letuškám, bílým letušákům a Lindě; a velmi špatně nebo vůbec pilotům, černým letušákům a tomu chlapovi u kasy. Jsem vážně zvědavý, kde na tom spektru budou moji budoucí studenti.)

A vlastně ještě jedna věc: U kasy jsem zažil slavnostní pocit. Linda si koupila asi dvě věci (počítám tak maximálně za deset babek) a platila šekem. Ještě nikdy jsem nikoho platit šekem neviděl. Vím, že tady je to obvyklé a zase skoro nikdo nepoužívá debitní karty (jenom kreditky), ale stejně to byl zážitek, vidět tento slavný kanonický platební instrument v akci. Jen škoda, že mi bylo hloupé koukat víc z blízka, užil bych si to ještě víc.

Po návratu nás chtěla Linda pozvat k ní domů na večeři. Ale děcka spali jak broučci (bylo asi osm večer a oni spali už někdy od oběda), takže jsme to museli odmítnout. Tak nás pozvala na dnešek (neděle) na oběd -- až se vrátí z kostela (je luteránka). Tak se těšíme. Jen nevím, jak to dopadne, protože Jana s Julií zase spí, Kryštof k tomu nemá daleko a já jsem taky děsně unavený. Mám totiž "second-hand jet-leg".

Tím mylsím zhruba to, že naše děti spaly celé odpoledne a celou noc -- asi někdy do půl druhé ráno. A pak se rozhodly, že už je den. A velmi hlasitě nás o tom přesvědčovaly, až nás opravdu přesvědčili -- tedy aspoň Janu. Já spal ještě asi do pěti ráno, kdy mě Jana vzbudila, abych zavolal tchánovi, že si má konečně zapnout skype. Ještě není ani čtvrt na jedenáct ráno, a už se těším do postele. Hlavní je vydržet -- ať nemám svůj vlastní jet-leg.

Tož tak, pokračování příště. (A ještě varování: Pokud se dozvím, že to nikdo z vás nečte a že nepíšete žádné komentáře, tak budu smutný -- aby vám to bylo pořádně líto.)

Cesta začíná...

V pátek 17. srpna přišel den, na který jsme se dlouho těšili a kterého jsme se zároveň báli: Měli jsme odletět do Ameriky. Většinu věcí jsme nechali dost na poslední chvíli, takže pár dnů před odletem jsme ještě neměli ani pojištění, ani kufry, ani spoustu jiných věcí. Zato jsme byli celkem klidní. Tak klidní a uvolnění, že jsem se až bál, že to všechno špatně dopadne. Ale vcelku jsme si byli jistí, že se o nás Pán Bůh postará. A taky že ano: Věci se sice průběžně komplikovaly, ale taky se zase spravovaly.

Ve čtvrtek (den před odletem) přijela tchýně s tchánem, aby nám pohlídali děti, abychom mohli balit. Vzali s sebou ale taky synovce a sestřenici, takže u nás byl takový zmatek, že na balení nebylo ani pomyšlení. Děcka byla ale šťastná, že je ještě uvidí, a já, že mi tchyně spravila délku kalhot a tchán připojil termostat. Balit jsme ale museli teprve až odjeli a naše děcka šla spát.

Odpoledne jsem dostal SMS od Michala Romanského, který nás měl vést do Prahy na letiště, že mu není dobře a že se máme modlit, aby nás tam mohl zavézt. Trošku nás to vyděsilo. Říkali jsme si, že bude opravdu problém sehnat během několika hodin někoho, kdo má velké auto (na našich šest velkých kufrů, nosičku, kočárek, šest příručních zavazadel, dva dospělé a dvě děti, o řidiči nemluvě) a kdo bude ochotný nás ve dvě hodiny v noci vézt do Prahy na letiště. Já už jsem začal hledat vlaky a MHD po Praze a přemýšlet, jak zařídit, aby děti přežily noční transport ve zdraví. Naštěstí je Jana drsnější než já a začala obvolávat kamarády s velkým autem. Zavolali jsme dvěma -- a oba byli ochotní nás tam hodit. A i Michal se nám nabízel, přestože mu podle všeho nebylo vůbec dobře. Ta církev je úžasný vynález a kamarádi ještě ještě lepší. Takže jsme si nakonec mohli vybírat. Vybrali jsme si Bouše Michala, protože má větší auto než Olda Auda (ale stejně se mu nakonec všechny naše krámy nevešly dovnitř a kočárek se vezl na střeše). Jsme Bohoušovi velice vděční, že nás tam hodil a veřejně mu tímto děkujeme: Děkujeme!

Cesta do Prahy proběhla hladce, stejně jako odbavení na letišti, takže nemá smysl o něm psát.

V letadle nám s Janou bylo trošku šoufl a přemýšleli jsme, jak přežijeme cestu přes oceán, kde, jak jsme si mysleli, to musí být ještě mnohem horší (ale nebylo -- dál už to bylo úplně vpohodě). Taky se mi moc nelíbílo, že celé letadlo vypadá zevnitř jako z umělé hmoty a že se křídla při jakémkoli manévru docela třesou.

Perfektní bylo, že letadlo bylo poloprázdné, takže jsme pěkně viděli ven. Byl to náš první let vůbec, tak jsme si ho užívali (jenom já jsem letěl kdysi jako malé dítě do Rumunska, ale z toho si pamatuju jenom plastový příbor, který mě tehdy nadchl, a černou olivu, ze které mi bylo zle). Na začátku nebylo přes mraky skoro nic vidět, ale v Holandsku se viditelnost zlepšila, zvlášť když už jsme byli blízko Amsterodamu a klesli jsme trošku níž. Krajina byla moc hezká. Hned jsme si vzpomněl na Nilse Holgersona, kterému zemědělská krajina připadala z hřbetu husy jako kostkovaná deka. Právě tak vypadalo Holansko z našeho letadla: pravoúhlé různobarevné obdélníky a na nich strašná spousta větrných elektrárem (zřejmě modernější varianta proslavených větrných mlýnů). Jana tvrdila, že obdélníky neoddělovaly silnice, jak jsem si myslel, ale kanály. Moc se mi nezdá, že by mohly být tak pravoúhlé, ale nevím. Někoho se budeme muset zeptat.

V letadle dali děckám každému jeho hračku. Julii jakési letadýlko s magnetickými kolečky, které se dalo pohánět (či spíš magneticky odstrkovat) plastovým výliskem tvaru praku, který měl na koncích schované další dva magnetky. Myslím, ale nevím to jistě, že jsme tuhle hračku ztratili v jednom z dalších letadel. Kryštof dostal malé plastové člověče nezlob se. A to se nám moc hodilo -- už jsme ho hráli aspoň pětkrát nebo šestkrát.

Přistáli jsme s lehkým drncnutím a vydali se vstříc dalším dobrodružstvím. To první čekalo hned na gateu. Krásná holandská blondýma mi (a jedné stejně postižené rodině) vysvětlila, že mi kočárek pro Julii rozhodně nevydá. Že mají málo personálu a kdesi cosi. Mám prý doufat, že mi kočárek naloží do správného letadla. Tak jsem přemýšlel, jestli jsme o něj náhodou nepřišli.

Kočárek nám dost chyběl, protože se ukázalo, že amsterodamské letiště je ukrutně veliké -- a že náš gate je přesně na opačné straně. Ušli jsme se vzpouzející se Julií snad dva kilometry, než jsme se tam dostali. Jezdící pásy trošku pomohly. Na druhou stranu poskytly Julii příležitost se odřít -- to, když se pokusila nohama jet po pásu a tělem se přilepit ke stěně.

Měl jsem docela obavu, jak to všechno najdeme. Na letišti sice byly světelné tabule s odlety, ale z nějakého důvodu ukazoval každý řádek (teda, abych příliš nezevšeobecňoval, tak tedy náš řádek) střídavě tři různé odlety -- sice všechny do Chicago a ze stejného gatu, ale jméno společnosti a číslo letu se lišily. Měnilo se to dost rychle, takže jsem si nebyl moc jistý, že vůbec jdeme dobře. Ale nakonec jsme náš gate dobře našli.

Po cestě jsem se tloukl do hlavy, že jsem se někoho nezeptal, jak to vlastně na letišti probíhá, takže jsme spíš odhadovali, co máme kdy dělat a kam jít. Naštěstí se o nás Pán Bůh postaral a všechno jsme našli.

V Amsterodamu se taky ukázalo, že se úředníkům moc nelíbí, že mám obě děti zapsané v mém pase, místo aby měly svůj vlastní pas. To se pak opakovalo u každého dalšího úředníka, kterého jsme potkali. Při kontrole na security jsme získali malou protekci: Julie si totiž shodila jeden ze sloupků, který vytyčoval cestu, na hlavu a ukrutně řvala. Všichni na security z toho byli vyděšení, jestli se jí něco nestalo, a byli na nás moc hodní. Dokonce jsme si ani nemuseli na rozdíl od ostatních zout boty.

Letadlo přes oceán bylo mnohem větší než to do Amsterodamu. V tom prvním byly dvě řady sedadel po třech a uprostřed ulička. Tady byly řady tři: dvě, čtyři a zase dvě sedadla. My jsme seděli v těch dvou u okna pěkně za sebou, takže jsme měli báječný výhled. Tedy aspoň nad Británií a pak nad USA, protože nad oceánem i nad Kanadou byla pod námi souvislá vrstva mraků. Ale i ty mraky vypadaly dost dobře. Jednou nebo dvakrát jsme dokonce minuli nějaké další letadlo, ale než jsem si rozmyslel, jak udělat fotku, bylo pryč. Děcka na palubě skoro nespaly, a když, tak na střídačku, takže my jsme nespali vůbec.

Letiště v Chicago je (zdá se mi) mnohem větší, ale taky příjemnější než v Amsterodamu. Našli jsme tu náš kočár a ztratili jeden kufr. Prý ho v Amsterodamu nestihli naložit a poslali ho do Washingtonu. (Pořád ho ještě nemáme. Měli nám ho sice poslat na letiště do Waco, ale zatím ještě nedorazil. Naštěstí v něm nebylo nic, bez čeho bychom se krátkodobě neobešli.) Dost jsem koukal, jak s kufry zachází. Podle všeho dost brutálně. V Praze jsme je nechali zabalit do jakési folie. Tady byla folie místy úplně stržená. Ale díky Bohu za ni -- bez ní bychom své kufry rozhodně nepoznali. Zapomněli jsme si je totiž označit. Navíc jsme si většinu vypůjčili a ty naše jsme měli v době odletu pár hodin, takže jsme moc nevěděli, jak vlastně vypadají. Takto to ale byly na celém letišti jediné kurfy ve folii (nebo jejích zbytcích), takže se daly krásně poznat. Za ty prachy to fakt stálo. Mnohem víc mě ale překvapilo, že kufry prostě vyjedou a každý si může vzít ty, které se mu nejvíc líbí. Dost se divím, že si je prostě neodnese nějaký zloděj. Lidi jsou asi poctivější, než vypadají.

Imigrační úředník v Chicago nedělal problémy, a tak jsme hledali, jak se dostat z terminálu číslo 5 na terminál číslo 1. Na rozdíl od Amsterodamu, kde člověk musí pěšky, tu za tím účelem mají krásnou šalinu. Ukázalo se však, že do ní nesmíme s kufry -- ty musíme odbavit na letišti. Tak jsem šel k jedné uniformované černošce a ptal se jí, co s tím. Než mi stihla odpovědět, přišel další černoch a řekl, že si je vezme a udělá to. Moc se mi nechtělo mu je dát (nikdy před tím jsem ho neviděl), ale když se za něj ta první černoška přimluvila, tak jsem mu je nakonec dal. A opravdu je neukradl, ale poslal, kam patřily.

My jsme zatím jeli se řvoucí Julií na terminál číslo 1. Dost se mi líbilo, že Američani okolo nás se na nás celou dobu usmívali a snažili se se řvoucí Julčou komunikovat. Nenašel se ani jeden, který by řekl: "Maminko, uklidněte si to dítě! Ruší nás!" Tak to bylo celou dobu -- i v dalších letadlech a na letištích. Vůbec se tu dost usmívají. Pokud to vydrží, bude se nám tu asi fakt líbit.

V Chicagu jsme čekali dost dlouho, částečně proto, že jsme přes oceán přeletěli asi o hodinu rychleji, než bylo v plánu. Julie usnula v kočáře, Kryštof na lavičce málem taky. Na security tu byl jediny nepřijemny uřednik za celou dobu. Za to to ale stálo za to. Nejen že nas donutil zout se, ale museli jsme spící Julii vytahnout z kočaru, aby si ho mohli pořádně proskenovat. Asi se báli, že v něm máme ukrytou bombu nebo co.

Poslední let z Chicago do Dallasu měl nějakou smůlu. Přeložili mu gate (což jsme zjitili až potom, co jsme na ten první a nejvzdálenější ze všech přišli) a vyletěl s velkým zpožděním. Původně jsme měli letenky daleko od sebe a v business class (jak jsme k tomu přišli, to teda nevím). Na letišti nám je z vlastní vůle přebookovali tak, že jsme seděli zase pěkně vedle sebe. Podle letenek to byla business class, ale rozdíl mezi ní a economy jsem teda nepozoroval.

Opět jsme měli okénko, ale nic si z letu nepamatuju, protože už jsem byl strašně unavený (naposledy jsem spal ve středu v noci, protože ve čtvrtek před odletem jsme ještě balili a klábosili s Oldou Audou, takže jsem nespal, no, ani nevím kolik hodin, ale rozhodně aspoň 36) a usnul jsem. Díky tomu, že děcka taky (poprvé synchronizovaně) spaly. Probudil jsem se až při přistání. Trošku jsem se divil, že lidé nevystupují. Ukázalo se, že je to proto, že nejsme v Dallasu v Texasu, ale v Tulse v Oklahomě -- v Dallasu že je špatné počasí, které nějak souvisí s hurikánem, který tu měli den před tím. Nevěděl jsem, co se bude dít, ale jen jsme natankovali a letěli pěkně do Dallasu.

Tam už na nás čekala Linda Stanford, moje budoucí šéfová. Vyklubala se z ní moc příjemná paní. Odvezla nás domů do Waco, které je asi sto mil jižně od Dallasu. Sem jsme dorazili v jednu hodinu po půlnoci místního času (v osm ráno českého).

Celkově jsme tedy cestovali asi 30 hodin (včetně cesty autem do Prahy a znova autem do Waco). Nespali jsme pořádně ... no, ani nevím jak dlouho a nechci to počítat (je pozdě večer, jsem ospalý a stejně bych to spočítal blbě). Děcka na rozdíl od nás spala v autě do Prahy i do Waco a trochu víc i v letadlech. Takže nechtěly spát, ale hrát si. O půl třetí jsem si myslel, že už usnou, a šel jsem spát. Ale chyba lávky -- Jana se s nimi trápila ještě až do půl páté, ale o tom jsem já už nic nevěděl. Prý se mě pokusila vzbudit, ale to opravdu nepochodila.

Teď je deset hodin deset minut večer a já jsem šeredně ospalý (jet leg ale díky nevyspání nemám). Takže jdu spát. Pokračování příště.