Americká byrokracie 1

Než jsem přijel do USA, myslel jsem si, že je to jedna z nejméně byrokratických zemí na světě. Že když tu člověk něco chce, jde jednoduše do obchodu a koupí to. Nebo za někým a domluví se s ním. Ha ha.

Např. těch papírů, co jsem musel vyplnit tady na škole. Jsem tu na čtyři měsíce a nejsem ani zaměstnanec školy, ale musel jsem vyplnit žádost o zaměstnání a uvést tam (mimo jiné) čtyři své předchozí zaměstnavatele (no, tolik jsem jich ani neměl). Horší už byla snad jen žádost o víza, do které jsem mimo jiné musel vyplnit spoustu údajů o rodičích a kontakt na několik ručitelů. A taky zaškrtnou, že nejsem terorista a nepřijíždím sem škodit. Už vidím Usámu, jak zaškrtává opak.

A pak na každou další službu (např. poštovní účet, přístup do místního informačního systému apod.) jsem vyplňoval další papír. Ani cesťáky nejsou o moc lepší než ty naše -- ještě štěstí, že tady to za mě vyplnil někdo jiný a po mě chtěli jenom, abych to podepsal.

U doktora, jak víte, obešli byrokracii tím, že nás donutili platit cash. Ale podle toho co jsem slyšel od kolegyně, která školí doktorům byrokratický personál, bylo by to taky dost papírování. Jediný rozdíl v tom všem je snad v tom, že většinu té byrokracie, o které jsem zatím mluvil, si tu dělají soukromé organizace samy.

Ale to všechno je nic proti vládní byrokracii. Nic proti žádosti o SSN. SSN abyste rozuměli je Social Security Number, tedy číslo sociálního zabezpečení, tedy veskrze socialistická věc. Potíž je v tom, že se to tady používá asi jako u nás rodné číslo, tedy obecná identifikace. No, ne tak úplně -- každý si tohle číslo dost tají, protože se (nevím, jak moc oprávněně) bojí krádeže identity. No, a SSN se vydává na Social Security Card, tedy nějaké kartě s tím číslem.

Proč tohle číslo potřebuju já? No, ze dvou důvodů: 1) musím podat daňové přiznání, abych místním úředníkům mohl sdělit, že všechny moje příjmy jsou nezdanitelné a že ode mě neuvidí ani penny (tak tu z nepochopitelných důvodů říkají centu), a 2) abych si mohl otevřít bankovní účet. Před časem tu totiž (nevím jestli na národní, nebo státní úrovni) zavedli zákon na ochranu osobních údajů. A ten prý říká, že mi banka nesmí otevřít účet, pokud jí neřeknu své SSN. Chápete tu logiku? Pokud ano, napište mi.

No, takže abych si mohl vybrat šek s penězi od Fulbrightovy nadace jinak než v hotovosti (nechci mít doma tolik peněz), musím mít SSN.

Abych dostal SSN, musím podat žádost. To dává smysl. Ovšem nejdřív musím počkat deset (pracovních?) dní, než ji podám, aby imigrační úředníci stihli sdělit těm ze SSA (to je prý Social Security Administration, i když zkraka sama zní jako spojené závody SS a SA), že jsem tady, jsem tu legálně a nejsem terorista (což ví díky té kolonce na mé žádosti o vízum). A po podání žádosti musím znovu čekat. Paní na přepážce mi řekla, že oficiální čekací doba jsou dva týdny (jak mají ostatně napsáno na žádosti), ale že to je v počítači, v noci to zpracují a hned pošlou poštou, takže to dostanu mnohem dřív.

Čekal jsem dva týdny a nic. A tady teprve začala ta pravá legrace. Zkoušel jsem se jim dovolat na místní pobočku, leč marně. Pouze jsem několik minut poslouchal, jaké veškeré informace mi mohou říct. Pokud chcete informace o SSN card, zmáčkněte dvojku. Zmáčkl jsem dvojku a oni mi přehráli ze záznamu, jak mám požádat o kartu. A zavěsili. Zkoušel jsem to víckrát, ale pokaždé to dopadlo stejně.

Tak jsem volal na federální bezplatnou linku. A to byla ještě větší legrace. Protože tam si s vámi dlouze povídá nějaký automat a z toho, co řeknete se snaží odhadnout, co chcete -- a ke kterému dalšímu čertu, chci říct automatu vás má přesměrovat. Po delší době se mi podařilo říct nějaké kouzelné slovo, ze kterého stroj pochopil, že chci mluvit s živým člověkem. Nejdřív se mi to pokusil rozmluvit a vysvětlil mi, že pro mě udělá, na co si vzpomenu. Nabízel však samé věci, které jsem nechtěl (poslání formuláře a tak) a tak jsem trval na tom, že chci přece jenom mluvit s člověkem. Stroj se urazil, řekl, že budu asi dlouho čekat a že si za to můžu sám. Řekl jsem několik slov, která umím říct jen česky, a čekal.

A byste řekli, že se stalo? Ozval se mi další stroj, že mi pomůže. Aby zrychlil mou cestu k tomu správnému člověku, že mi položí pár otázek. Ta první zněla: Jaké je vaše Social Security Number? Co se na to dá říct? Já řekl "None." Stroj řekl: "Nerozumím. Zopakujte to prosím. Nebo vyťukejte na klávesnici." A já zase trpělivě řekl, že žádné SSN nemám. Když se zeptal třikrát, řekl, že to nevadí a že půjdeme na další otázku. Otázka zněla, jak se jmenuji. Prvně jméno, pak příjmení. A spellovat. Potíž je v tom, že moje jméno v USA nedokáže vyslovit vůbec nikdo. Natož nějaký blbý stroj. Své jméno i příjmení jsem musel opakovat každé třikrát, než to vzdal. Datum narození jsem nějak vzládl. Pak přišla otázka na dívčí jméno mé matky. Zbaběle jsem použitl odpověď připravenou pro zvlášť tupé Američany, a totiž, že ho nevím. Samozřejmě, že ho znám, ale bylo rychlejší třikrát opakovat "None" než "Kučková" a spellovat to nějakému blblému stroji.

A pak, po další chvíli čekání, se mi ozval otrávený unavený hlas. Po rozjásaných hlasech různých automatů to byl balzám pro duši. Už chápu, proč Marvin tak nenáviděl všechny ty šťastné inteligentní dveře. Mozek jako planeta, a vy mě nutíte bavit se s blbým telefonním automatem.

No nic. Paní po chvíli pochopila, co chci a našla si mě v počítači. (Jí jsem byl schopný vyspellovat svoje jméno správně, protože si psala, co slyšela, místo aby to hledala v nějaké databázi známých zvuků.) A zjistila, že karta ještě nebyla zpracována. A že mám počktat.

To bylo před týdnem. Protože se pořád nic nedělo, zkusil jsem to dneska znova. A zjistil jsem několik zajímavých věcí. První je, že ty stroje jsou poněkud nedeterministické. Na místní úrovni jsem se skoro dostal k člověku -- proti situaci před týdnem výrazný úspěch. Co na tom, že jsem čekal na drátě deset minut, než mě přesla trpělivost a zavěsil jsem.

Na federální úrovni stroj pochopil mou žádost "information about a social security card" tak, že mě poslal k jinému automatu, který, který mi prvně vysvětlil, jak mám o kartu žádat a pak slíbil, že mi pošle formulář poštou, když mu prozradím své jméno a adresu. Tak jsem to udělal, přestože jsem o žádný formulář nestál. (Mimochodem jsem při tom zjistil, že nejsem schopný vyslovit jméno našeho města Waco a státu Texas tak, aby to ten stroj pochopil. Kde je asi chyba?) Mé příjmení taky nechytil a slíbil mi, že na obálku napíše "Žadatel o SSN". A pak se mě zeptal, kolik těch formulářů chci. Řekl jsem po pravdě: "None." "None?" podivil se stroj. "No, dobře." A poslal mě opět na začátek.

A zde jsem udělal druhý zásadní oběv -- oběvil jsem klíčové slovo, jak se dostat k operátorovi. A opět mi pomohla má záliba ze sci-fi. Už dlouho jsem si připadal jako v Matrixu. Tak jsem řekl: "I want to talk to operator." Víte přece, jak Neo vždycky volá operátora, když chce z Matrixu ven. Stroj se mě výhružně zeptal: "Do you want to talk to an agent?" Pochopil jsem důsledky, ale stejně jsem na to kývl. Lepší agent Smith než další blbý automat.

Stroj se mě opět pokusil přemluvit, že budu mít lepší, když si budu povídat s ním. Když jsem nesouhlasil, vyhrožoval, že budu dlouho čekat. A opět mi položil svých pět otázek: jaké je moje SSN, jméno, příjmení, datum narození a dívčí jméno mé matky. A opět jsem na ty první tři odpovídal třikrát, než pochopil, že je to marné. A pak jsem se dostal opět k nějakému člověkovi. Paní tentokrát zněla o dost méně znuděně. Zato mi vysvětlila, že vůbec nemůže zjistit co se děje s mou žádostí o kartu, to že od ní nejde (jak to asi udělala ta paní před týdnem?) a že čekat na kartu je normální. Že se běžně čeká čtyři až šest týdnů. Hm.

Omlouvám se vám, že je tohle povídání tak dlouhé, a svému zaměstnavateli (kdo to vlastně teď je?), že tohle píšu v pracovní době. Ale bylo to ve mě jak v koze -- nic bych stejně neudělal, kdybych to ze sebe nedostal. A aspoň teď víte, na co se máte připravit, pokud někdy budete pracovat v USA (nebo jen v Texasu?). A že klíčové slovo je "agent". Jen doufejte, že setkání s ním přežijete. V Matrixu všichni radí: Když potkáš agenta, utíkej.

P.S. Ale abych byl úplně poctivý, musím ještě říct, že mi školní nadace nabídla, že když jí dám jako záruku svůj šek, tak mě ráda a ochotně založí. Ještě jsem to nevyužil, protože jsem před odletem přesunul dost peněz na náš šekovatelný účet v ČR, takže žijeme z něj (a pak že paranoia není prospěšná). Ale asi se blíží doba, kdy nám nic jiného nezbude. Rozhodně je ale pravda, že tu existuje spousta dobročiných a jiných spolků ochotných pomoci -- a často ve zvláštní partnerské vazbě na státní organizace. Je to zvlášní, efektivní (snad) a příjemné. Ale o tom víc někdy jindy.